Divadelní noviny > Rozhovor

Vladimír Kratina: Jsem kluk z ulice

V prosinci měla v Činoherním klubu premiéru inscenace QED (Kvantová elektrodynamika) o atomovém fyzikovi Richardu Feynmanovi. Hlavní a v podstatě jedinou roli v ní hraje Vladimír Kratina (1952), populární herec – skutečný „fajn man“. Jelikož naše dcery spolu ještě před dvěma roky chodily do stejné třídy základní školy – a dokonce se jmenují stejně, Sofie –, byla to dobrá příležitost setkat se i mimo rodičovská sdružení. Scházeli jsme se v kavárně Činoherního klubu, a když jsem pak chtěl rozhovor autorizovat, řekl mi: Opravovat nic nebudu. Nechej tam to, co jsem řekl, a bude to v pohodě. Tak tady to máte.

Náš rozhovor končíme těsně po prezidentských volbách. Co jim říkáte?

Nechci a nebudu komentovat výsledky. Problém naší současnosti nevidím v osobě prezidenta, nebo spíš ta je důsledkem toho, jak se politici chovali celou dobu po listopadu 1989, jak si různé vlivové skupiny postupně rozdělily zdejší podnikatelské prostředí a naši ekonomiku. Malý podnikatel proti nim nemá v podstatě šanci. Jelikož jsem jistý čas patřil mezi tyto „malé“ podnikatele, vím, o čem mluvím. Ale možná bych mohl říct, co jsem slyšel těsně před volbami v jedné hospodě. U vedlejšího stolu seděli nějací dělníci a debatovali. Já budu volit Zemana, říká jeden z nich. Vydrží jeden dva roky a pak bude lepší výběr.

Středočech kalený Ostravou

Vraťme se tedy na úplný počátek. Narodil jste se v Praze…

Maminka mě v Praze – v porodnici v Londýnské ulici, protože jsme tam spádově patřili – jen porodila, ale vyrůstal jsem v Městečku na Křivoklátsku. Tatínek odtamtud pocházel. Maminka byla dcerou výpravčího, který byl po válce přidělen na stanici právě do Městečka. Tam se mí rodiče seznámili. Tatínek byl mašinfíra, takže byl od fochu. Jezdil trať Rakovník–Beroun s parní mašinkou, v níž mě – když jsem byl kluk – vozil. Musel jsem se vždycky schovávat, aby mě ve stanicích neviděli, protože to bylo zakázaný. Se svým topičem Vencou Švarcem si, když projížděli kolem Městečka, vyhazovali valouny kvalitního hnědého uhlí z tendru k trati, a když pak šli z práce, sbírali si ho domů do kamen. Takovej hezkej traťovej kolorit mé dětství mělo. Hlavně jsem ale lítal s klukama po kopcích, prakem jsme stříleli bažanty – nikdy jsme žádného netrefili – a své dětství jsem si náramně užíval.

Praha tedy byla pro vás tehdy asi ještě daleko.

V Praze bydlela sestra mé maminky. Měla za muže inženýra, bydleli ve Vršovicích, měli krásný byt. Takže do Prahy jsem už jako dítě občas jezdil. S divadlem je ale spojený její bratr, můj strýc Bohdan Denk. Byl hercem v Brně, pak v Olomouci, zahrál si dokonce ve filmu Plavecký mariáš. V šedesátých letech dělal asistenta Krejčovi v Divadle za branou. V roce 1968 emigroval přes Chorvatsko do Němec, kde se stal divadelním intendantem. Takže v něm by se daly najít nějaké mé vazby k oboru. Jinak v rodině nikdo s uměním neměl nic společného.

Proč jste se přestěhovali do Ostravy? Váš otec tam byl – podobně jako kdysi jeho tchán do Městečka – přidělen?

Za to mohla má babička. Naši bydleli v pronajatém baráčku, ve dvou místnostech, neměli teplou vodu, záchod byl nad hnojištěm, suchej, žádnej luxus. A babička jako tchyně měla řeči. Jak ta její Irenka, tedy moje maminka, oproti jejímu bratrovi dopadla. V té době začínala elektrifikace a jednou dělali v Městečku nábor na elektrickou trakci. Tak si táta udělal kurzy a dostal místo v Ostravě. Takže jsme byli – já a mladší brácha Tomáš – rodiči zavlečeni do Ostravy. Dostali jsme v Porubě krásnej třípokojovej byt s koupelnou a splachovacím záchodem a babička byla spokojená. Táta ale to vytržení z kořenů svých křivoklátských lesů, které miloval, nevydržel a za dva roky umřel.

A co vy? Jaké to bylo pro kluka z venkova, dostat se do hornické Ostravy?

Pominu-li tu tragédii s tátou – bylo to těžký, ale máma to zvládla, takže jsme s bráchou nijak nestrádali –, tak to vlastně dopadlo dobře. Jako malý jsem si užil venkov, a když jsem začal mít rozum, dostal jsem se do města, kde byly daleko větší možnosti. S kamarádem jsme vydávali – ještě na základní škole – časopis. Psali jsme do něj, redigovali, dokonce jej tiskli v profi tiskárně Nová svoboda. Vedle toho jsem psal básně, hrál na kytaru, měl jsem bigbítovou kapelu, kde jsem hrál podle potřeby na basu nebo na bicí. Takže pro mě to bylo v Ostravě úžasné a nedám na ni dopustit. Jsem Středočech kalený Ostravou.

Kde jste byl 21. srpna 1968?

Ve vlaku. Tu noc na 21. srpen jsme jeli rychlíkem z Ostravy na Žatecko na chmelovou brigádu. Plný vlak studentů. Ve čtyři ráno jsme z tranzistoráku napjatě poslouchali, jak nás obsazujou, a když jsme nad ránem dojeli do Žatce a vylezli, viděli jsme, jak se z NDR šinou po silnici kolony aut a tanků s vojáky obloženými samopaly. Sebral jsem ze země šutry a chtěl je po nich házet. Naštěstí mě kluci kolem chytli a možná zachránili. Na chmelu jsme pak byli celý měsíc, o čtrnáct dnů déle, než jsme měli být, protože v celém státě nastal kolaps úplně všeho a my se nemohli dostat zpátky. V JZD se o nás ale starali. Trhali jsme chmel přesně jako ve filmu Starci na chmelu a stravovali se v místní hospodě.

Jaký na vás měla okupace vliv? Bylo vám šestnáct…

Tak rok dva jsem ji trošku prožíval. V lednu jsem byl v Praze na pohřbu Palacha, na výroční den 21. srpna jsem jel půlnočním rychlíkem ze Svinova do Prahy znova, abych se tam účastnil demonstrací. Byl jsem v davu u Karolina, pak jsme přešli ke Staváku, kde jsem visel na železné mříži vedle schodů. Všude plno lidí. Nejhorší to ale prý bylo na Národní, tam jsem však nebyl.

I v Ostravě jsem si trochu zaprotestoval. V krytu vítkovického kulturáku byl klub Suterén, vedl jej Jarda Poustka z ostravské operety, brnkával tam i Karel Kryl. Tam jsem hrál s kytarou protestsongy, které jsem tehdá skládal. Takové srdceryvné písně…

Ale jinak jsem byl obyčejnej středoškolák. Studoval jsem na SVVŠ, jak se říkalo gymnáziím, otáčel se za holkama, chodil do tanečních. Teda spíš za taneční. Každý čtvrtek jsem si na sebe doma vzal oblek a do tašky džíny a tričko. Venku jsem se převlékl a šel s kamarády do hospody U Lva. No, zlobil jsem…

Za vším hledej ženu

Jak jste se dostal k divadlu?

Kvůli prospěchu a lásce. Do devítky mi škola šla. Procházel jsem s vyznamenáním, aniž bych se učil. Ale na střední už to tak slavné nebylo. Matika, fyzika, chemie… to bylo špatný. Čeština byla dobrá. Ze slohů jsem měl jedničky, mluvnice mi taky šla. Paradoxní je, že mi to zhoršovala recitace. Dneska si rvu do hlavy všelijaké kraviny, ale tehdy jsem odmítal učit se básně nazpaměť. Na co, říkal jsem, abych je zas zapomněl?! Byli jsme humanitní třída, dvacet holek a čtyři kluci. Paní profesorka Šmajsterlová vždycky, když zkoušela a došla v seznamu na mě, zdvihla hlavu, já udělal ze zadní lavice, kde jsem seděl, prstem dolů, ona mi napsala kuli a bylo. Takže z toho na konci roku vyšla dvojka nebo trojka. Zlobili jsme ji hrozně. Četli jsme Kerouaky, Kundery, Škvorecké a podobně a pak ji provokovali: Prosím vás, znáte tohleto? Co tomu říkáte? Já jsem tehdy četl strašně moc. Ruskou klasiku, miloval jsem především Bunina, Babela, Gorkého nebo Čechovovy anekdotické povídky, vedle toho Hemingwaye, Fitzgeralda, moderní německou a francouzskou literaturu, Remarquea… Takové to základní letem světem. Plus beatniky a podobné autory, kteří vycházeli koncem šedesátých let a začali být nesmírně vzácní. Ty jsme se spolužáky doslova hltali.

To však stále není divadlo… Jak vás napadlo jít po škole na DAMU?

To je právě to. Já na rozdíl od řady svých kolegů, kteří divadlem žili od tří let přes různé kroužky a rodinné vazby a pro něž je divadlo poslání, jsem kluk z ulice. Já to tak vůbec nemám. Na DAMU jsem se přihlásil kvůli holce, do které jsem byl zamilovanej a která odešla studovat do Prahy.

Maturoval jste v roce 1970, ale na DAMU vás vzali až v roce 1971.

Rok jsem měl pauzu. Pracoval jsem dokonce jistý čas ve vítkovické ocelárně u pece. Maturitu jsem totiž dělal až na podzim. Na jaře jsem propadl z fyziky, tak jsem předtím musel ještě udělat reparát. Z celé školy jsme v září maturovali dva. Se mnou ještě Petr Volovic, který se později stal kameramanem v ostravské televizi. Já jsem měl maturitu za patnáct – čtyři předměty, tak si můžete spočítat, jak jsem dopadl. Přišli jsme ráno v osm a ředitelka Děrkasová říká: To ne, hoši, my normálně vyučujeme, přijďte až ve dvě odpoledne. Naproti byly otevřené lahůdky, tak jsme si tam sedli a do dvou jsme popíjeli různé veselé nápoje. Ve dvě jsme tak přišli už s velkou jiskrou v oku. Nicméně to nějak proběhlo, byť za patnáct… Z toho vyplývalo, že stát se inženýrem nebo jít na práva nepřicházelo v úvahu. Takže jsem zůstal v Ostravě a na podzim se začal učit na komunálního fotografa, taková nástavba.

Ale mezitím jsem se zamiloval. Velká láska. Ona však byla na rozdíl ode mne premiantkou. Vystudovala vyhlášenou ostravskou Šmeralku (dnes Matiční gymnázium – pozn. red.) a šla studovat ekonomku do Prahy. Celý rok jsem za ní každých čtrnáct dní do Prahy jezdil a ona zas za mnou do Ostravy. Bydlela na Jarově, na kolejích plných holek. Lezl jsem tam tajně oknem a čůral do lahví od mlíka. Nemohl jsem na chodbu, aby mě nenachytali. Takže to bylo takové nešikovné a hledali jsme školu v Praze, na kterou by mne vzali. V seznamu vysokých škol jsme našli DAMU, u které bylo napsáno, že v případě výrazného talentu netřeba maturity. To mě zaujalo. Zašli jsme do Karlovy ulice, kde DAMU dodnes sídlí, a já si hned vyzvedl propozice a přihlásil se. To bylo koncem listopadu a už v prosinci se konalo první kolo. To mě trochu zaskočilo. Od strejdy jsem věděl, že v ostravském divadle má kamarádku Zorku Rozsypalovou, tak jsem za ní zašel, aby mi poradila. Když jsem přijel do Prahy na první kolo, měl jsem mít připravené tři monology a nějakou báseň. Nicméně jsem uměl jen jeden monolog. Komisi předsedal Ota Sklenčka. Řekli mi: Tak nám něco předveďte… Vystřihl jsem ten monolog a oni: A co dál? Já na to: Víc jsem nestih, já se přihlásil teprve před čtrnácti dny… A oni mě pozvali ještě na jedno první kolo, což je trochu kuriózní. To už jsem uměl dva monology… Napsali mi pak, že jsem postoupil, ale musím se naučit všechno. Takže na jaře jsem už uměl všechno, co bylo třeba, a vzali mě. V září jsem nastoupil a – pointa je jasná – o prázdninách jsem se s tou holkou, kvůli níž jsem všechno podstoupil, rozešel.

Vyměňte lid

Takže po Městečku a Ostravě vchází do vašeho života definitivně Praha.

Studentská léta byla báječná. Jednak společenský život, to je jasný. Hned jsem se sčuchl s lidmi z FAMU, skvělá parta – Sirotek, Milič, Jarda Smola. To byli šílení desperáti. Vedle nich samozřejmě spolužáci z ročníku, Táňa Medvecká, Honza Hartl… Snad všichni byli od dětství v různých dramatických kroužcích, studovali na prestižních gymnáziích a všechno znali… Ale pro mě bylo divadlo úplně nový svět. Studium mě naštěstí bavilo. Propadl jsem mu. Čuměl jsem jak blázen, co všechno se dá ve zkušebně dělat, co všechno a jak se dá divadlem říct. Taky jsme pochopitelně zlobili. Ale vedoucí ročníku Sklenčka nás měl rád, nechal nás vyblbnout a na konci studia jsme v Disku měli obrovsky úspěšnou sezonu. Celá Praha na nás chodila. Slavné byly především Veselé paničky windsorské, kde jsem hrál Falstaffa. Režíroval je Ruda Tesáček.

Po škole jste nastoupil do Hradce Králové, po dvou letech jste přešel do Činoherního studia v Ústí. A po dalších dvou letech jste nastoupil do legendárního, dnes už skoro zapomenutého divadla Dílna 24. Hráli jste ve stanu, což bylo na tehdejší dobu naprosto neobvyklé.

Taky nás za dva roky zakázali.

Byli jste v podstatě generační divadlo.

Každý ročník DAMU má ambici vytvořit generační divadlo a Ivanovi Pokornému se to povedlo. Všechno vydupal ze země hlavně on. Hráli jsme pod Státním divadelním studiem – každé divadlo totiž muselo mít zřizovatele. Nazkoušeli jsme několik inscenací, sehnali stan a začali jezdit po republice. Stanmistra nám dělal výtvarník Zdeněk Rögner. V Počernicích nás naučil, jak se stan staví a skládá, jak se s ním pracuje. A já, protože jsem byl největší a nejsilnější, jsem měl za úkol zatloukat dvanáctikilovou palicí kolíky. Bylo jich sedmdesát osm! Jednou jsme přijeli do Plzně před výstaviště a tam byl asfaltovej plac… To byl trochu oříšek. Kluci rozložili stan a provazy na zem a nechali mě tam samotného. Tak jsem jim ten asfalt trochu rozbil.

Zažili jsme toho v průběhu těch dvou let spoustu a díky tomu jsme – byli tam například Lenka Kodešová, dnes Skopalová, Olga Machoninová, Ivo Krobot, Vláďa Kelbl, Pavel Rímský, Martin Stropnický, Olda Kaiser… – myslím dodnes v divadle trochu ošlehanější a hned tak něco nás nevyvede z míry.

Proč vás zakázali?

Protože to bylo pro ně neuchopitelné. Oficiální divadla z toho byla docela na nervy, protože jsme je nepotřebovali. Když hrají v baráku, tak jsou kontrolovatelní, ale my jsme existovali naprosto svobodně. Cestovali jsme náklaďákem, spali v maringotce a k hraní jsme potřebovali jen elektrickou přípojku, nic víc. Takže z toho byli nesví.

Vybavuju si, jak jste v roce 1979 uspořádali na letenské pláni v Praze rozlučkový týden. Byla to parádní jízda.

Každý den jsme měli stan k prasknutí plnej. Dokonce tam někde v prachu jednou či dvakrát seděla i Jiřina Švorcová se svým bratrem, tehdejším šéfem činohry Národního divadla Václavem. Právě Ivan Pokorný ji jako předsedkyni divadelního svazu a členku výboru KSČ do toho podniku trošku vtáhl… Ale nepomohla nám. Vybavuju si, jak nás po představení hladila po hlavičkách a říkala: No jo, děti, my víme, že to myslíte dobře. Ale ty lidi nám to špatně berou. Přesně, jak to píše v jedné básni Bertolt Brecht: Vyměňte lid. Tak to asi s námi všemi myslela…

Dobrý to bylo…

V roce 1988 jste se stal členem pražské Ypsilonky…

To byla pěkná éra. Tehdy tam byl Jirka Schmitzer, Jirka Lábus, Olda Kaiser… Honza Schmid je výtvarník, jeho režijní styl byl Přines prkno, řekni větu… Takže jsme tam furt běhali s tyčema a hadrama, taková pásma to byla. Syntetické divadlo se tomu tehdy říkalo. Já jsem ale inklinoval k opravdovému divadlu. A protože jsem nebyl sám, Schmid po čase povolil a některé kousky jsme i hráli. Já především v Návratu na kruhy své, to bylo o Tolstém, nebo s Jirkou Lábusem Divadlo za časů Nerona a Seneky. Vedle toho se v Ypsilonce – na jevišti i v šatnách – hodně muzicírovalo. Dobrý to bylo…

V roce 1989 jste už ale byl členem Činoherního klubu.

Ze školy jsem se znal s Jaroslavem Vostrým, v Praze jsem pak často do Činoherního klubu chodil, skamarádil se tu s Petrem Čepkem a dalšími. Věděl jsem, že Ivo Krobot tu asi dva roky s Jiřím Daňkem usilovali o Ivanova. Ředitel Vinohradského divadla – divadlo, pod něž tehdy Činoherní klub spadal – Zdeněk Míka jim jej ale nepovoloval. Tvrdil: Je to dobrá hra, ale proč se na konci Ivanov zastřelí? To není socialistické… V roce 1988 jim ho ale přece jen povolil a já do té inscenace nastoupil jako host z Ypsilonky. Pak se to překlopilo, přešel jsem tam, dohrával v Ypsilonce a v Činoheráku zůstal šest let, do roku 1994.

Mezitím byl 17. listopad 1989…

O tom se už řeklo snad všechno. Zajímavý z dnešního pohledu je snad jeden výlet – herci tehdy s nějakým politikem, ekonomem či jinou osobností jezdili agitovat lidi mimo Prahu – do Kunovic, což je městečko poblíž Uherského Hradiště. Letěl jsem tam totiž s nynějším panem prezidentem… Skutečně letěl. Z pražského letiště Kbely přímo do Kunovic. Tam jsme bydleli v nějakém internátu a po okolí, v tom klidném vinném kraji, jsme šířili revoluci. My do nich slovem a oni do nás horem dolem vínem a slivovicí. A to jsem ocenil, že pan prezident, nevím, jak je na tom dneska, ale tehdy byl teda kabrňák. Já toho vypil taky bez úhony dost, ale to, co on dokázal, a jak pak ještě mluvil spatra, to bylo úžasný. Tam jsme takto intenzivně fungovali dva nebo tři dny a zase jsme přiletěli zpátky.

Podnikatelem

V roce 1994 jste z Činoherního klubu odešel. Proč?

Chtěl jsem zkusit podnikání a nechtěl v divadle zabírat místo někomu, kdo tam hrál nebo zkoušel denně.

A…

… a pochopil jsem, že kreativita je potřeba ve všem, nejenom v divadle či v umění. To je má velká životní zkušenost. Nejdřív jsem rozjížděl loterii ve prospěch Státního fondu kultury Lotynku, kterou ale za podivných okolností nechal stát padnout. To nemá cenu rozebírat. Dnes se ukázalo, že jsme měli pravdu. Všude na světě jsou tyto číselné loterie státní. Spočívají v tom, že vyberete stovku, padesát korun jde na výhry a padesát minus minimální náklady je zisk. To byla vždycky výsada králů. Když potřeboval na válku, udělal lotynku. Takže všude na světě jsou lotynky státní, ale tady ji ti pitomci nechali soukromému podniku. A Hušák pak všechno rozkrad.

Pak jsem rozjížděl firmu na elektronické zpracování mediálních informací. Naše programy se dávaly do softwarů, vyhledávače podle slov a podobně… Zkoušel jsem i další podnikatelské, dobrodružné věci. Dva roky jsem třeba produkoval muzikál na ledě Mrazík. Byli jsme něco mezi Michaelem Jacksonem a Rolling Stones. Měli jsme osm kamionů a zaměstnávali asi sto třicet lidí… Hráli jsme po celé republice.

Takových činností existuje spousta. Jsou nesmírně zábavné a kreativní. Ohromně mě to bavilo.

Proboha, co vás na tom bavilo?!

Vymýšlíte kraviny a pak je realizujete. To je přece skvělé. Přemýšlíte, jak by se něco dalo udělat líp, číháte, kde co chybí, zkoušíte, jak to vyrobit, hledáte, jak to prodat, jak to lidem nabídnout. Naučíte se pracovat s lidmi, s penězi, komunikovat s úřady, účetnictví, daně… To všechno je nesmírně tvůrčí a zábavné.

Nebál jste se, že zkrachujete?

Kdo se bojí, sere v síni. Vydržel jsem to asi deset let. Nějaká koruna se vydělala, nějaká prodělala, nestěžuju si. Do konce života to ale nebylo. A pak už se mi zdálo, že jsem na to starej, otrávilo mě, jak se naše úřady a politici k malým podnikatelům chovají, a vrátil jsem se k herectví.

Neztratil jste – jak se říká ve sportu – formu?

Naopak, velmi mi to prospělo. V životě jsem zažil a stále mám před očima divadelníky kroužící po jevišti jak staří unavení cirkusoví koně. Nemyslím tady, v Činoherním klubu, ale všude možně. Mně těch deset let mimo jeviště nesmírně občerstvilo a divadlo a vůbec herectví mě zase baví. Vyčistil jsem si hlavu a v Činoherním klubu je mi dnes – na rozdíl od devadesátých let, kdy jsem si s Jiřím Menzelem nebo Vladimírem Strniskem moc nerozuměl – zatraceně dobře. Cítím se tu – abychom se vrátili k úvodnímu tématu – doma. Baví mě zdejší divadlo o lidech a pro lidi, divadlo autentických témat a příběhů.

Stále přemýšlím o tom, co je pro vás divadlo. Co jím chcete říct…

Říct nepotřebuju nic. Od toho je tu autor a režisér. Divadlo je pro mě zaměstnání. Žádné vysoké umění či něco posvátného. Je to řemeslo, které jako každé jiné je třeba dělat tak, aby fungovalo a mělo fazonu.

Obr z hor

Poprvé jsem Vladimíra zaznamenal v Divadle ve stanu koncem sedmdesátých let. Pro mě to byl obr z hor. Byl ze všech nejvyšší, vyčníval nad ostatními jak skála nad lesem. Zároveň to byl herec, který měl v sobě zvláštní autenticitu, vnitřní poctivost a pravdivost, opravdovost.

Léta šla a najednou byl v Ypsilonce. Byl jsem velmi rád, protože Ypsilonka byla dlouho složená především z lidí, kteří neměli herecké vzdělání ani zkušenosti. Byli to lidé různých profesí – výtvarníci, hudebníci, loutkáři… A najednou přišel skutečný herec. V charakteru inscenací to bylo hned znát.

Pro mne byly podstatné jeho oči. Hercovy oči jsou pro mne vždycky to nejdůležitější. Jestli něco vypovídají… A u Vladimíra přesně sdělují stav postavy, kterou hraje. Dokáže spojit hereckou autenticitu s něčím, čemu se někdy nepřesně říká civilní herectví, ale já to raději nazývám konkrétním herectvím. Chová se a mluví konkrétně. A dokáže navázat báječnej kontakt.

Miluju jeho písničku Moře Laptěvů z inscenace Tak jako tak. Napsal jich tam víc, ale jedna melodie patří k mým v životě úplně nejoblíbenějším. Když se s ním potkám, tak ji vždycky chci od něj zahrát. Vezme kytaru a zazpívá ji. Někdy i víckrát. Má takovou ruskou náladu jako od Okudžavy, kterého má Vladimír velmi rád.

Do smrti taky nezapomenu na jeho interpretaci písně Já se v tom nevyznám, já se v tom neorientuju… ze hry Matěj Poctivý. Byla v ní silná komika, a přitom žádnou komiku nepoužíval. On vlastně nikdy – a to dokonce ani v Ypsilonce – přímou komiku nepoužívá. Je komickej až v konkrétním jednání, v tom, jak se k situacím staví, jak jedná. Přestože má slupku drsňáka, je vlastně velmi jemný a křehký. Má velké srdce. A takový bývá i charakter rolí, které dostává.

Kéž si jich zahraješ, Vladimíre, v Činoherním klubu i jinde – třeba i ve filmu – ještě hodně. Léta mě zveš mezi své kamarády do vinného sklepa na jižní Moravu. Nikdy mi to nevyšlo. Ale věřím, že k tomu jednou dojde. A bude to báječný.

Jiří Lábus

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 6. února 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Vladimír Kratina: Jsem kluk z ulice

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ