Vladimír Morávek: Jsme trapní a zábavní
Vzpomenete si, kdy jste poprvé četl Malého prince a jak na vás Exupéryho příběh zapůsobil?
Pořád se mi – obtloustlému chlapečkovi – chtělo brečet. Se mi pořád zdálo, že Cosi načuhuje.
Můžete prozradit princip nebo klíč, který jste s Petrem Oslzlým zvolili k převedení toho křehkého textu na jeviště?
Byli jsme co nejvíc přísní k sobě, laskaví k druhému – jistí si, že to dílo je skvost. Přitom, když jde o to, dotknout se skvostu, je třeba ze všeho nejdřív odstranit zábrany. Tak jsme se celé léto scházeli, psali urverzi za urverzí, často spali ve stejném domě. Petr vždycky na noc zamkl počítač – alespoň na chvíli abychom si dali pokoj – nepřemýšleli pořád, jestli Zeměpisec je totéž co Zapisovač. Není – samozřejmě.
Bylo od začátku jasné, že Malého prince ztělesní dětský herec? Jak jste hledal ideálního představitele a co znamená ona dvojdomost hlavního hrdiny – role Malý princ a Le Petite Prince?
Bylo to jasné. Já – jak jsem kdysi na Provázek nastoupil coby vedení Dětského studia, dětí se nebojím – vím o nich, že jsou úplně snadno schopny zázraku. Dvojdomost je pak dána tím, že základní okolností našeho Malého prince je, že neexistuje – jest fatou morgánou chlapíka, co spadl s letadlem – dost si u toho namlátil. Tak aby nebylo zřejmé, kdo ve všech těch příbězích existuje a kdo se jen zdá, kdo bílý jest a kdo černý – jsou tam ti dva. Jeden objímá, druhý uhýbá. Jo – a ještě – původně měl být Le Petit holčička – ale nesehnali jsme žádnou takovou, aby uměla francouzsky. To až Fabián se Sebastiánem slíbili, že se pochlapí…
Bylo obtížné vyrovnat se s principy laterny magiky? Můžete přiblížit, jakým způsobem jste do inscenace zapojil projekce a balet?
To mě na té práci vzrušovalo. Jak všichni říkali, že laterna magika to má už za sebou, a já věřil, že ne – že může být silnou zbraní k modernímu divadlu. A pak jsem tam byl na „skútrech“ (inscenace Human Locomotion v režii SKUTR, pozn. red.) a byl si jistý ještě o kus víc – pořád všecky vedl k tomu, aby měli sílu. To, že kouzlo má to divadlo v názvu, není přec náhoda!
A sedm projektorů, co si je před lety pan Svoboda vydobyl – ty mně už vysloveně zaimponovaly. My jich možná budeme mít osm. Pan šéf slíbil koupit ještě jeden. Chová se skvěle – tento pan Prokeš. Nejednou si vedle něj vzpomenu na hradeckého Ladislava Zemana – jak taky začasto uměl nemožné.
Necelé dva týdny po premiéře Malého prince představí Divadlo Husa na provázku na pětidenním festivalu Divadlo v pohybu X: Potrháni smíchem v pražské Arše svůj projekt Smějící se bestie. Český smysl pro humor jste zkoumali tři roky – k jakým závěrům jste došli?
Že Češi, když se bojí, začnou vydávat divný hýkavý zvuk – a to je smích. Je přitom zvláštní analyzovat, čeho se bojí nejvíc. Smrti. Odpovědnosti. Sebepřijetí. No, a tak se smějí a smějí – výlupci.
Na festivalu se kromě pražských premiér dvou vašich inscenací představí práce režisérů J. A. Pitínského a Anny Petrželkové, kteří mají na Provázku už skoro „domovskou scénu“. Uvažujete o spolupráci i v dalších letech? A jaký projekt připravuje Provázek po Smějících se bestiích?
Já je mám rád. Tak je chci pořád potkávat – v tom našem divadle, kde rozpočet na inscenaci je nejlegračnější, co se dá široko daleko zažít. Ale to vlastně už taky není pravda. Matěj Hollan (radní pro kulturu na brněnském magistrátu, pozn. red.) se nás zastal – chvála mu.
Každopádně jsem si jist, že Provázek má herecký soubor jak víno – jde z něj Síla. Příští projekt se bude jmenovat Ožehavo a bude o novinářích, spotřebě a naději. A taky Márqueze máme rádi. A Havla. A Mrożka. A Vysockého.
Název festivalu Potrhán smíchem je přinejmenším dvojznačný a naznačuje, že jeho divák nemusí odcházet pouze pobaven…
Tak je to s celým českým osudem. Trapní jsme a zábavní – nadhled máme nad věcmi a dotknout se neumíme – abychom nebyli směšní, útočíme – v tom jsme pak, jak utržení z řetězu. Nádhera.
Komentáře k článku: Vladimír Morávek: Jsme trapní a zábavní
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
