Vladimíre, děkuju
Vladimír Vašut byl taneční kritik a publicista, baletní libretista, dramaturg, taneční vědec a pedagog. Ale taky divadelník devatera řemesel. Tak trochu aristokrat s chováním jak z prvorepublikových salonních filmů, perfektně oblečený – často v kratším sáčku s elegantním vzorem. Ani fádním, ani moc výrazným. Žádná nejnovější móda, natož konfekce. Prostě starý dobrý vkus. Vždy pozorný a galantní k ženám. A taky trochu atlet a sportovec, který si dal svou pravidelnou dávku bazénů v Podolí nebo později túru rychlou chůzí s holemi pro nordic walking. Ale pozor, tohle není Mirek Dušín! Vladimír žil naplno a své lásce – umění a zejména baletu – se věnoval zpříma. Neuměl dělat tato povolání polovičatě a náročný byl i vůči svému okolí.
Vladimír Vašut se svou ženou Jitkou, 2007 FOTO ROMAN VAŠEK
Co napíšeš do příští hodiny? A co dál? A co ještě? Takhle mě vítal před nějakými dvaceti lety, když jsem za ním poprvé přišel na HAMU, zda bych mohl navštěvovat jeho semináře taneční kritiky. V jeho hodinách se nijak zvlášť neteoretizovalo. Rovnou se šlo k textům. Ty se pitvaly na součástky. Nejednou padlo nějaké to jadrnější slovo a nepamatuji se, že by se naše seminární debaty omezily na předepsaných devadesát minut. Náš malý hlouček adeptů taneční kritiky – bývali jsme tak tři, čtyři – pak Vladimír zval do „hamácké“ kavárny, kde jsme další desítky minut pracovali s našimi texty. Vladimír si při tom vychutnával šálek kávy a v popelníku zvolna přibývaly vykouřené cigarety. Velice přesně glosoval naše kritické pokusy, směřoval nás k novým náhledům, nabádal k mnohem hlubší znalosti kontextu a svým příkladem dokládal, že i v kritice mohou hrát krása a bohatost jazyka zcela zásadní roli. Nepodléhal jazykové módě, neopíjel se cizími slovy. Věřil ve vyjadřovací možnosti mateřštiny jako málokdo. Jeho jazyk měl vůni a barvy. Pro charakteristiku tanečního výkonu volil neobvyklé příměry, nebál se výjimečně sáhnout po zdrobnělině, neologismu nebo po razantním, až expresivním výrazu. Ve svých textech připomínal slova zapomínaná nebo opomíjená, ve stavbě vět čas od času dokládal, jak skvěle mohou posloužit přechodníky. Vše ale dávkoval jako vzácné koření, kterým se nesmí plýtvat. Vladimírův jazyk byl bohatý, někdy poetický a leckdy řízný a nekompromisní. O baletu říkal, že má silnou profesionální, řemeslnou složku, díky níž lze do značné míry objektivně posoudit interpretační výkon. Jeho texty to potvrzují. Jsou velmi pevné v argumentaci.
Moje léta učednická ve tvém semináři, Vladimíre, se později rozvinula v krásné přátelství. Pravidelně jsme se potkávali v našich oblíbených kavárnách. Poslední léta v kavárně Orient, kde sis spíše než kávu objednával decku suchého bílého vína, k níž ti číšník automaticky nosil zapalovač. Skvěle se to hodilo k tvé osobnosti: stylový kubistický interiér, kterým se tiše nesla prvorepubliková hudba, pozorný a uctivý personál a dým z cigarety. V těchto kulisách jsme vedli zanícené debaty o baletu a nejen o něm.
Vím, hodně tu vzpomínku na tebe zužuji. Nepíšu o tvé spolupráci s Pražským komorním baletem a Baletem Praha, o tvé práci v Divadelním ústavu, o tvých četných libretech, skvělých monografiích a jiných knížkách. Pro mě jsi byl především inspirující učitel a nezapomenutelný průvodce ke kritickému a publicistickému řemeslu.
Vladimíre, děkuju.
Roman Vašek
Komentáře k článku: Vladimíre, děkuju
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
