Vrahové se přece střílejí
Ve Švandově divadle byla jako předposlední premiéra loňské sezony uvedena hra Jana Kratochvíla Vladimirova děvka. Tento počin si zasluhuje pozornost především z toho důvodu, že se jedná o text, který vyhrál dramatickou soutěž v Cenách Alfréda Radoka za rok 2011. I přes rozporuplné kritiky a nevyrovnanou kvalitu inscenací je uvádění nových českých dramat ve Švandově divadle třeba ocenit, neboť dává současným autorům prostor jako málokterá scéna.
Vladimirova děvka – hospodské setkání, v popředí Martina Krátká a Petra Hřebíčková FOTO ALENA HRBKOVÁ
V případě Vladimirovy děvky se jedná o velice zdařilý dramaturgický výběr, text vykazuje vysoké literární kvality a inscenační potenciál. Bývá označován za absurdní drama, jemuž se přibližuje zejména kompozicí a strukturou příběhu, často i výstavbou jednotlivých charakterů. Stejnou měrou se přibližuje k magickému realismu. Především spojením reality se snovými a fantazijními prvky, ale také příběhem obsahujícím řadu mytických prvků – propojení minulosti, přítomnosti i budoucnosti, hledání odpovědí a světového řádu ve zdánlivém chaosu a fatalismus ukazující se v utrpení hlavního hrdiny drásaného prohřešky svých předků.
Minulost se vyjevuje prostřednictvím rozhovorů Olava s hospodským Andrejem a snových obrazů vystupujících z Olavových vzpomínek a představ, ve kterých postavy ukazují jednotlivé události, jež přímo ovlivnily Olavův osud. Hra obsahuje výrazný existenciální motiv odcizení světu sobě i samému, a to prostřednictvím rozvrácených vztahů mezi Olavem a postavami, ale i mezi vesničany navzájem, kteří navenek odsuzují každý projev amorálnosti, ale ve skutečnosti jsou jejími původci.
Režie Dodo Gombára do velké míry respektuje původní text, autor s ním a s dramaturgyní Martinou Kinskou spolupracoval na úpravách scénáře. Atmosféru hry, její bezčasovost až odpor vůči snaze o její zařazení do konkrétní doby a místa, podporuje i scénografie Jana Polívky. Jak říká hlavní postava hry v úvodní replice – žijeme v divný době. Pro Olava je touto „divnou dobou“ a divným místem hospoda postavená z hrubě opracovaných prken, kde nenajdeme nic než pár odřených stolů, židlí, výčep a v koutě hromádku hnoje. Problematickým je spíše režijní výklad a s ním spojené herecké pojetí jednotlivých postav. Dodo Gombár se rozhodl pro nejjednodušší řešení a ze hry udělal nepříliš originální grotesku, spoléhající ne na sílu textu a příběhu, ale na komiku, černý humor a vyprázdněné skeče. Ve Švandově divadle jsou vesničané, duchové z minulosti, od Svena (Tomáš Pavelka) po faráře (Patrik Děrgel), proměněni v rádoby vtipné křepčící figurky.
Nejsou už stíny lidí z minulosti, jak jsou líčeni v textu, ale spíše nepříliš vydařenými karikaturami jednotlivých charakterů. Jejich herectví je založeno na přemíře grimas a zdůrazňování obscénnosti, vulgarity a nízké inteligence. Příkladem může být nová postava pomocnice hospodského, kterou hraje Martina Krátká. Její trhavé pohyby a křečovité úšklebky spíše ukazují na skutečnost, že trpí duševní poruchou či padoucnicí, což upozaďuje tragický osud této postavy – je zneužívána chlípným hospodským a nakonec vyhnána z vesnice jako děvka s outěžkem. Na podobném principu je postaveno i partnerství dvou klíčových postav hry, hospodského Andreje (David Punčochář) a Olava (Michal Dlouhý). Z této dvojice jednoznačně vyniká David Punčochář, který alespoň částečně nezapomíná na to, že jeho postava má být ve srovnání s ostatními nejrozporuplnější, v textu je kolem něho vybudována zeď tajemství. Nevíme, na které stojí straně, jaká je jeho pozice v celém příběhu a skutečný vztah k Olavovi, kterým zdařile manipuluje a ovládá jeho tok myšlenek prostřednictvím nedefinovatelné magické síly. David Punčochář tento výklad podporuje chladnokrevným a racionálním projevem, ale častěji zdůrazňuje chlípnost a potměšilost, jež je konfrontována s Dlouhého Olavem, především s jeho hysterií a přehnaným hlasovým výrazem. Nevydařeným režijním počinem bylo i rozšíření role Olavovy matky Anny, kterou hraje Lenka Nová. Anna je na jevišti téměř po celou dobu, stojí v pozadí, s chladným a prázdným výrazem sleduje děj, do kterého několikrát vstupuje s písní – komentářem předešlé scény. Texty písní nejsou, bohužel, příliš kvalitní, nefunguje představa Anny jako pozorovatelky či moderního strážného anděla, který nemá žádné emoce ani soucit.
Z inscenace se vytratila všechna mnohoznačnost textu a divákům je předložena fraška. Z tohoto důvodu je lépe vykládat Vladimirovu děvku ve Švandově divadle jako hru zobrazující různé fáze opilosti se záchvaty šílenství až po závěrečné delirium.
Švandovo divadlo – Jan Kratochvíl: Vladimírova děvka. Režie Dodo Gombár, dramaturgie Martina Kinská, scéna Jan Polívka, kostýmy Lenka Odvárková, hudba Matej Benko a Lenka Nová. Premiéra 1. června 2013.
Komentáře k článku: Vrahové se přece střílejí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
