Divadelní noviny > Zahraničí

Vladislav Trojickij: Herci rozhodně nesmí být infantilní stvoření

Po rozpadu Sovětského svazu chtěl emigrovat do USA, nakonec zůstal v Kyjevě. Začal podnikat a otevřel si vlastní divadlo Dach (Дах – anglickou aliterací se přepisuje Dakh). Dnes tato scéna patří mezi přední nezávislé ukrajinské scény, a to především zásluhou několika úspěšných multidisciplinárních projektů na pomezí divadla a hudby. Jeden z nich – world music kvartet DachaBracha / DakhaBrakha, hrající zcela nový styl takzvané etno-chaotické hudby – představil loni na podzim i v Praze v rámci festivalu Pražské křižovatky.

Studoval jste matematicko-fyzikální fakultu a polytechniku… Jak jste se dostal k divadlu?

Nikdy jsem o divadle jako o své budoucí profesi nepřemýšlel. Když jsem v dětství viděl tradiční činoherní divadlo, nechápal jsem, jak se lidé mohou něčím podobným zabývat. Během vysokoškolských studií jsem se pod vedením Anatolije Čerkova (teatrolog, divadelní pedagog, herec a režisér, jeden z lídrů studiových scén divadelní avantgardy sedmdesátých až devadesátých let v Kyjevě – pozn. aut.) začal věnovat breakdance. Čerkov mi ukázal jinou stránku divadla – experimenty Grotowského, Kantora… Odtud byl už jen krůček k mým prvním režijním pokusům. S novými poměry se změnily perspektivy, budoucnost vědy byla nejistá. Váhal jsem mezi emigrací do USA a změnou povolání. Nakonec jsem neodjel, začal podnikat a současně dělat divadlo.

Otevřel jste si vlastní divadlo…

V tu chvíli jsem si to mohl dovolit. Oficiální ukrajinské divadlo se zakonzervovalo v sovětské tradici, stalo se divadlem minulosti. Po Majdanu se naštěstí objevila celá generace mladých režisérů, kteří chápou, že je potřebná změna. Ovšem všechny takové aktivity se odehrávají na nezávislých teritoriích. První nezávislou scénou bylo právě naše divadlo. Zkraje devadesátých let jsme otevřeli Laboratoř současného dramatu, inscenovali první scénická čtení ukrajinských autorů. Dach, což v češtině znamená Střecha, se ovšem neorientuje pouze na současnou dramatiku. Hrajeme i Sofokla, Shakespeara, Gogola nebo Ostrovského. Nevidím rozdíl mezi současným a klasickým textem, ale rozlišuju mezi dobrým a špatným divadlem. Ale samozřejmě jsou různá období, kdy se soustředím na určitý typ divadla a divadelní poetiky. Momentálně mě nejvíc přitahuje spojení opery s cirkusem, využití cirkusových principů v divadle. Experimentoval jsem taky s pohybem a kinetikou objektů. V jednom z mých posledních projektů má dokonce ústřední úlohu vítr. Tři lidé ovládají stroj na vítr, který je jediným jednajícím, aktivním hrdinou celé produkce. Jemu se vše podřizuje, vítr vše rozpohybovává.

Mohl byste nám své divadlo Dach nějak přiblížit?

Je to malinké kyjevské divadlo – asi 240 čtverečních metrů, a to i se záchodem, skladem dekorací a maskérnou. Vejde se do něj padesát lidí. Momentálně nehrajeme v rytmu repertoárového divadla, jelikož je to finančně velmi náročné. Živí nás hlavně hudební projekty DakhaBrakha a Dakh Daughters určené především na export. Náš typický divák je kulturně vyzrálý, zaměřený spíše na avantgardní a alternativní umělecké projevy, zajímá se o dění na nezávislé scéně a do kamenných divadel vesměs nechodí. Sleduje aktuální trendy v hudbě, literatuře a světové kinematografii.

Takže se zaměřujete především na mladé vysokoškolské publikum?

Nejde o věk a už vůbec ne o sociální status. Našimi diváky jsou bohatí lidé střední, či dokonce starší generace i studenti bez peněz.

Mluvíte o kulturně vyzrálém divákovi. Jaký je váš herec?

Dach je plně autorské divadlo. Každý, kdo v něm pracuje, je současně jeho autorem. Naši herci rozhodně nesmí být infantilní stvoření, která čekají na režisérovy příkazy. Měli by ovládat veškeré činnosti spjaté s divadlem. Být schopni a ochotni vytvořit dekoraci, kostýmy, vést a vnímat své divadlo i v rámci managementu a produkce. Současný – „nový“ – herec musí být ninja. Díky svým schopnostem pak bude svobodný: nezávislý a také silný. O něco podobného se snažím, i když inscenuju v zahraničí.

Právě na to jsem se vás chtěla zeptat. Často režírujete v zahraničí…

Většinou někam přijedu a netuším, jak bude inscenace vypadat. Když mě někam pozvou, již mne vesměs znají a vědí, co mohou ode mne očekávat. Na práci mívám tak pět týdnů. Před prvním setkáním s herci nemám nic připravené a dopředu dané. Chci, aby se herci stali spolutvůrci, nikoli jen plnili moji fantazii. To je nebezpečné, jelikož domluvit se na společném tématu a formě za tak krátkou dobu je složité. Ale na druhou stranu, pokud se to podaří, je to skvělé. Připravil jsem takto již snad dvacet projektů v různých evropských divadlech. V každém existuje nějaká tradice, mají vlastní divadelní styl a jazyk. Pracuju většinou ve velkých divadlech, kde často náročný provoz proměnil umění v rutinu. Divadelní organismus tam připomíná továrnu. Proto když hercům navrhnu jiný typ práce, zpočátku se obávají. Později se v nich však probudí až dětská láska k divadlu. Ke snům a k okouzlení možnostmi divadla a jeho imaginací. To jsou pocity, které spojují maďarského herce s německým nebo polským. Když srovnám trochu nekorektně Dach s ostatními mými angažmá, je Dach můj domov, má rodina, zatímco hostování v jiných souborech je výlet za hranice všedních dnů. Vzrušující milostný románek.

Co jste v zahraničí inscenoval?

Budete se možná divit, ale vesměs klasické texty v tradičním Stanislavského hereckém podání. Udělat skvěle psychologicko-realistické divadlo je v současnosti velmi obtížné. Stanislavského systém už prakticky nikdo neovládá. Takové divadlo je tak dnes vlastně výrazná avantgarda. Já se právě o něco takového pokouším. Buď připravím v přísně realistickém stylu celou inscenaci, nebo alespoň některé její části.

Takže žádné postmoderní postupy?

Divadlo je pro mne spojením všech forem umění, v tom jsem možná blízko současným divadelním postupům. Já výrazně inklinuju především k hudbě. Ukrajinci jsou vůbec múzickým národem a zpívají mimochodem velmi dobře. Právě ukrajinské národní písně položily u nás základ nové městské kultuře, o niž se snažíme v našem hudebním uskupení DakhaBrakha.

Mluvíte o ukrajinské národní písni. Jak je to ale s tradicí ukrajinského divadla?

Na Ukrajině nebyla nikdy příliš rozvinutá městská kultura, tradice je spojena především s vesnicí. Pokud přeneseme folklor do měst, vytvoříme jen umělou reprodukci. Snažím se tedy folklor moderně adaptovat. To samé platí i pro ukrajinskou dramatiku, která je též součástí lidové kultury. I zde se snažím uchovat atributy venkovské kultury a přenést je do města.

Ukrajina je silně spjata s Ruskem…

Ukrajina je různorodá. Pokud mluvíme o západní Ukrajině, tak ano. Existují vážná traumata spojená s hladomorem ve třicátých letech, během něhož zemřely miliony lidí. Právě tyto oblasti byly následně osídleny Rusy, což je případ Donbaského regionu. Na Krymu zase původně žili Tataři, které nahradili ruští vojáci. Samozřejmě ukrajinská literární tradice je svázána s ruskou – Dostojevskij, Čechov, Gorkij. Současná literatura se ovšem s ruskou výrazně rozchází. Nicméně věřím, že jazyk silně odráží mysl a ukrajinština je jiná než ruština. V Rusku třeba není tak silný magický realismus, což je, myslím, dáno nejen historií a krajinou, ale i jazykem a hudbou. Ukrajinská národní píseň je mimochodem založena hlavně na mystice. Pokud budete hledat nám – nebo alespoň mně – blízké autory ruské literatury, jsou to Gogol a Bulgakov, dva literární mystici, kteří pocházejí právě z Ukrajiny.

Kde se ukrajinská mystika podle vás bere?

Ukrajina byla vždy na okraji velkých impérií – Ruska, Rakouska-Uherska, Polska. Možná to je ten důvod. Budovala se města, ale většina lidí stejně žila ve vesnicích, byla spjata především s půdou. I křesťané, kteří christianizovali Ukrajinu, rozvíjeli své tradice na základě existujících pohanských zvyků uctívajících především mystiku spjatou s přírodou a se zemí.

Jaký máte vztah k současnému Rusku?

I když mluvím rusky, jelikož ukrajinštinu neovládám natolik, abych v ní mohl komunikovat, tak je můj vztah k Rusku nepříliš dobrý. Rusko podlévá benzin pod rozžehnutou hranici národnostních sporů. Krym je jen propaganda, manipulace, stejně jako hesla o občanské válce na Ukrajině. Mnoho mých ruských přátel se na základě putinovské propagandy zbláznilo a veřejně podporuje tyto lži. Přesto mi zůstalo několik věrných známých v Moskvě i v Petrohradu, ale z mnoha důvodů se za nimi nemohu – a ani nechci – vypravit.

Reagujete svým divadlem na tyto aktuální politické události?

Politika patří na bitevní pole, nikoli na jeviště. Děláme divadlo, které vnímáme jako součást politické opozice. Bohužel je nás velmi málo. Současní lidé jsou snáze manipulovatelní, bojí se odpovědnosti za svůj život, odkládají ji na někoho jiného. Proto mají u nás – a obávám se, že i ve světě – úspěch různí pravicoví či levicoví populisté, kteří nabízejí zdánlivě snadná řešení. Dávají nám vybrat mezi tím, mezi čím snad ani vybírat nechceme. Špatně levou nohou a špatně i pravou nohou. Nejsem ani pro, ani proti Putinovi. Nelíbí se mi ani jedna varianta. Jsem pro nové vize, nové uspořádání světa. Možná je to naivní utopie, ale já jí věřím.

Vladislav Trojickij

Narodil se 26. listopadu 1964 v Ulan-Ude v Burjatské republice (tehdy na jihovýchodě SSSR), která je dodnes součástí Ruska. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Kyjevské státní univerzity a fakultu radiotechniky v tamním polytechnickém institutu (1987). Studia završil v roce 1990 doktorátem. Svou profesí se však nikdy neživil. Začal podnikat a zároveň se zabývat divadlem, což jej motivovalo v roce 1994 k otevření vlastního nezávislého kyjevského divadla Dach, které v současnosti existuje pod názvem Centrum současného umění Dach. V roce 2002 dokončil studia režie na moskevské divadelní akademii (GITIS). V roce 2003 otevřel v Kyjevě hereckou školu a začal přednášet na tamní Státní filmové a divadelní akademii. V roce 2004 založil hudební skupinu DakhaBrakha, která propojuje ukrajinský folklor s tradicemi jiných světových kultur či etnik a zejména se současnou rockovou a artificiální hudbou. Její styl nazval etno-chaos. V roce 2007 stál u zrodu multidisciplinárního festivalu GogolFest, který v Kyjevě každoročně představuje novinky z hudebního, literárního i divadelního umění. Kromě produkční a pedagogické práce působí i jako herec a především jako režisér, nejen v Kyjevě, ale také v zahraničí.

• Autor: Marcela Magdová
• Publikováno: 23. května 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Vladislav Trojickij: Herci rozhodně nesmí být infantilní stvoření

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ