Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Vlakem do divadla

V Plzni se během festivalu DIVADLO slavnostně otevřelo velkoryse zrekonstruované centrum alternativní kultury, nádraží Plzeň Jižní předměstí – Moving Station.

Je 4. září 2000. Skupina mladých lidí sdružených kolem Romana Černíka, divadelního nadšence, vedoucího amatérského souboru Tyan, občanského aktivisty, tou dobou studenta antropologie DAMU a současně pedagoga na katedře pedagogiky Západočeské univerzity, vstupuje do hlavní haly opuštěné západní budovy nádraží Plzeň Jižní předměstí. Hala je zašlá, plná harampádí, všude holubi. Procházejí zdevastovanými místnostmi, objevují skrytá zákoutí. Rozhodnou se – inspirování site-specific projekty Tomáše Žižky – divadelně oživit toto místo a jednorázovou akcí uvnitř i kolem budovy zmapovat její historii. Zachránit ji před zničením. Existuje totiž na ni – byť je kulturní památkou – demoliční výměr.

Budova byla postavena v roce 1904 v pozdně secesním stylu. Jako nádraží sloužila do roku 1986. Pak budova chátrala, v devadesátých letech v ní byla chvíli vietnamská tržnice, jinak nic. České dráhy dodnes využívají podobnou budovu z poloviny třicátých let, která stojí naproti.

Jako z hororu

Když dovnitř divadelníci vstoupili, střechou pršelo, okna vysoko ve vstupní hale byla rozbitá, všude holubí trus, sem tam i mrtvý pták. Nad pokladnami rozbitá historická lampa (ta tam pak vydržela mnoho let jako připomínka oné doby), před pokladnami ještě původní kované secesní stojany s temně hnědou dřevěnou deskou na tašky. Elektřina nefunkční, všude vlhko, chlad a zima, zbytky dávného používání. Vypadalo to, jako by právě nádraží na sto let umřelo, jako v pohádce o Šípkové Růžence.

S tím se ovšem „Tyani“ nechtěli smířit. Nejen že uspořádali onu akci, na kterou pozvali řadu obdobně smýšlejících lidí, ale založili spolek Johan – názvem údajně upomínajícím na J. W. Goetha a J. A. Komenského, kteří byli a jsou jejich duchovními vzory – a pustili se do záchrany budovy. Rozhodli se přetvořit ji v kulturní centrum. To nazvali Moving Station / Hemžící se zastávka.

Squatt nezávislé kultury

Soubor Tyan Romana Černíka vznikl rok předtím během přípravy a realizace pouliční performance Narcisy pro Kosovo (prodej narcisů, jehož výtěžek byl věnován bombardovanému Kosovu) a během realizace programu pro děti z uprchlického tábora v Hněvotíně u Olomouce. Tyto aktivity pak iniciovaly i první inscenaci Tyanu Je-li toto člověk… inspirovanou pracemi Grotowského, Barby, Artauda… Centrem dění, inspirací většiny aktivit se stala Moving Station.

Nešlo to však jednoduše, a ne vždy měli divadelníci „zelenou“. Nejprve dali do oken pletivo, aby dovnitř nelétali ptáci. Později spolu s památkáři a s pomocí Českých drah opravili střechu a okna zasklili. Konaly se zde různé workshopy, výstavy, koncerty, literární čtení, divadelní představení, performance, přehlídky. Hrál zde Tyan a vznikla a vystupovala divadelní skupina Evrybáby, již založily Černíkovy studentky. V roce 2004 se zde poprvé konal Off program festivalu DIVADLO. Prostředí neupraveného nádraží dodávalo produkcím nádech jakési podvratnosti. Jako bychom se všichni – diváci i performeři – vlomili do opuštěného domu, jako bychom byli ve squattu.

Jako samozvaní squatteři plzeňské kultury byli ovšem lidé kolem Moving Station vnímáni i plzeňskou radnicí. Neustále se snažila nádraží zbavit, nedbala nabídek spolku Johan na jeho kulturní využití a budovu v roce 2006 ve veřejné dražbě prodala. A zdálo se, že romantickým snům plzeňských rebelů je konec…

Deus ex machina

Budovu koupila akciová společnost Klotz specializující se na zprostředkování koupě a pronájmu nemovitostí a na poskytování podnikatelského, finančního i organizačního poradenství. Ukázala se však nečekaně velkorysou a se spolkem Johan se ihned dohodla na pokračování činnosti za – v podstatě symbolický – pronájem 1 000 Kč měsíčně. A tak zde mohlo občanské sdružení Johan ve své kulturní podvratné činnosti pokračovat. Pomalu toto místo zvelebovalo. V prostorech pokladen se vybudoval malý bar, hrálo se pod schody nebo ve vstupní hale, hostovaly zde čím dál významnější – české i zahraniční – skupiny. Nádraží se zvolna dostávalo mezi přední česká centra nezávislé divadelní – především taneční – kultury. Celý dům byl prostoupen duchem undergroundu. Tepal uměleckou nezávislostí, tvůrčí svobodou, lidskou soudržností, komunitním bytím. Ještě předloni jsme mohli ve stejném prostoru – v rámci DIVADLA 2013 – a v podstatě se stejnou squatterskou atmosférou zde navštívit brněnské Divadlo U stolu a jejich inscenaci Magor. Ne náhodou právě ji. Ivan Martin Jirous se totiž – po zkušenostech s životem v polistopadové „druhé kultuře“ – stal další duchovní inspirací Johanů. V roce 2012 se jim dokonce podařilo prosadit pojmenování přilehlého mostu jeho jménem. A Jirousova fotografie dnes visí v nově vzniklé kavárně.

Fénix z popela

Od 1. ledna t. r. proběhla důkladná rekonstrukce západního křídla nádraží a pátkem 11. září začíná nový život celé budovy, z níž se stal moderní multifunkční kulturní objekt.

Prostředky získala a. s. Klotz ve spolupráci s programovou náplní Johan o. s. v regionálním operačním programu NUTS II. Jihozápad s projektem Culture Station – celková rekonverze (proměny fyzické i užitné) vzácné budovy na moderní multioborové kulturní centrum. Podmínkou je, že minimálně pět let po rekonstrukci se v budově udrží kulturní život…

Z EU tak získali 40 milionů korun, třetinu museli dodat z vlastních zdrojů. Za přispění města (oprava omítek) a několika subjektů se to zdařilo.

Vstupní hala je dokonalou replikou původní podoby z roku 1904. I dlaždičky a kovové tepání na zábradlí musely přesně odpovídat tehdejším, zdůrazňuje Černík. Je na nich krásně poznat odcházející secese a nastupující konstruktivismus. Málokde se něco takového vidí, chlubí se. Když sestupujeme do podzemí, ukazuje průhledný strop v mezipodlaží tvořený skleněnými tvárnicemi – luxfery – kterými je schodiště osvětleno. Ty tu také původně byly. Zjistili jsme to, když jsme odkryli nahoře podlahu, říká. Stavba se tím prodražila, ale majitelé peněz nešetřili. Šlo jim o maximálně přesnou a k prostoru citlivou obnovu památky.

Duch budovy – aspoň, jak jsem jej vnímal při svých nečastých návštěvách – se však vytratil. Prosklenné dveře, všude omyvatelné dlaždičky, čerstvě vymalováno. Z kanceláří a čekáren jsou šatny a… divadelní sál. Moderní black box s lávkami podél stropu a pojízdnou rampou přes celý sál. Jakási malá obdoba pražského Divadla Archa. Večerní představení legendárního polského souboru Teatr Ósmego Dnia doložilo, že sál je na tom dobře i po zvukové stránce a že technické vybavení – reflektory, zvuková kabina, využití projekcí – je na špičkové úrovni.

Místo zadního bufetu s vysokým stropem vznikla betonovým stropem/podlahou oddělená dvě podlaží. Dolní bude sloužit dílnám, přednáškám a výstavám, z horního – a také v podkroví – budou kanceláře a špičkově vybavené rezidenční byty. Výstavní sál bude pravděpodobně využíván i ke komorním hudebním a divadelním akcím. V místech bývalých pokladen vznikla exkluzivní kavárna. Konec romantiky, povzdychla si jedna z návštěvnic…

Jsem optimista

Nebojíš se, že vás teď – když jste dosáhli skutečné obnovy chátrajícího hmotného statku – odtud vypudí? kladu Romanu Černíkovi sugestivní otázku. Kdo ví. Jsme zvyklí bojovat a komerci se nepoddáme. To můžu slíbit. Patnáct let nás ledasčemu naučilo. Podařilo se nám vytvořit velké dílo a jsme na ně hrdi, ať se bude dít cokoli. Zatím se k nám majitel choval velkoryse, ale to víš, nasypal do toho hodně peněz a nebyl na to sám… Dozvídám se, že nájemní smlouva na příští rok ještě není podepsaná a že se bude zřejmě pohybovat v rozmezí šedesáti až sedmdesáti tisíc měsíčně plus energie. Uplatit by se to dalo. Máme na městě zažádáno o čtyřletý grant, prostory budeme pronajímat grafickému studiu, uměleckým školám a workshopům, budou tu rezidenční pobyty, výstavy, divadlo… Fungovat bude kavárna. Vše v naší produkci. Rád bych zaměstnal dva až tři lidi tak, aby se tím mohli živit. Uvidíme, jak to pude… Jsem optimista.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 29. září 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Vlakem do divadla

1. Petr Net

   

   Díky slevám
   bych už ani jinak asi nejel. Líbí se mi hlavně, že člověk může jet domů klidně po pár vínech a cesta je krááásná.
   https://www.viralsvet.cz/idos-vlaky-jak-vyhledat-spoj-usetrit/

   15.02.2019 (23.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ