Vlasta Chramostová
(17. listopadu 1926 Brno – 6. října 2019 Praha)
Eva Salzmannová s Jaroslavou Šiktancovou vezou Vlastu Chramostovou na oběd, na snímku chybí Barbara Tůmová, která fotografii pořídila
Paní Sysifová (Několik impresí)
Zvoní telefon: Tady je příbuzná Konráda Babraje (prvního muže Vlasty, sochaře). Odjíždím navždy do ciziny a vyklízím svůj byt. Mám bronzovou posmrtnou masku Kononka (syna Vlasty, zahynul při autonehodě rodičů), kterou jeho otec sejmul po oné tragické události. Můžete ji předat paní Vlastě? Jste s ní přece v kontaktu v divadle.
Trochu se mi sevřelo srdce. Bojím se, aby takový vzkaz z dávné bolestné minulosti Vlastu neskolil. Domlouváme se Standou Milotou, co a jak, okolnosti předání. Standa pokývá hlavou a praví: Paní Sisyfová to zvládne, jako vždycky všechno.
Paní Sysifová, paní Sysifová… mumlám si.
Sedíme s Vlastou v šatně Národního divadla. Mluvíme o patosu. O tom hereckém, který teď tak není v módě. Vlasta zvyšuje hlas: Ano, já jsem a umím být na jevišti patetická. Vyčítají mi to, ale vzít si to nedám! Vytahuje z kabelky knížku, portrét režiséra Evalda Schorma. Listuje. V rozhovoru tam Schorm říká: Já jsem patetický člověk. Inspicient volá Vlastu na výstup, hraje se Aischylova Oresteia. Poslouchám ji, její monolog chůvy. Je to silné, dramatické. Vlasta se nešetří.
Patos, patos… mumlám si. Asi záleží na tom, kdo ho používá a jak.
Jdeme s Davidem Prachařem za Vlastou do rehabilitačního centra. Neseme růže, blíží se 17. listopad a Vlastiny narozeniny. Je veselá, šťastná. A najednou začne zpaměti recitovat:
Konec, šašku!
Na kolínka!
To není krev…
To není šminka…
Ti dva u zdi s lebkou v hrsti,
ti už nejsou z Hamleta.
Křič!
Co mlčíš,
tajtrlíku?
Ten hlt plísně na jazyku –
to je duše. To ti zbylo
na památku ze světa.
Kostým nech!
Ten někdo složí!
Jdi se klanět první lóži –
po zem,
za hrob… jaks to uměl
z celý šmíry jenom ty.
Ať si řvou!
Ať na galérce
proklejou i kus,
i herce!
V člověku dnes nenávisti
na tři lidský životy.
V člověku dnes nenávisti
na tři lidský životy.
Tohle napsal Karel Šiktanc po Antichartě. To nám bylo opravdu hrozně, řekne pak Vlasta a jemně se u toho usmívá.
Hrajeme Oresteiu. Je to dlouhé představení, ke čtyřem hodinám. Vlasta a Radovan Lukavský vystupují v prvním dílu a pak, protože jsou ze staré školy, čekají další skoro tři hodiny na děkovačku. Sedí v rekvizitárně Stavovského divadla a vzpomínají. Berou to poctivě od Frejky přes Krejču a dál. Zavdají si kelímek něčeho ostřejšího. Na děkovačce stojí Vlasta vedle mne, popadne mě pevně za ruku a šeptne: Drž mě, Salzmannová, abych neprokluzovala.
Jsem na návštěvě u Vlasty v jejím novém domově na Vinohradech, kde má veškerou péči a krásně se o ni starají. Naproti postele má na zdi pověšen Řád T. G. Masaryka III. třídy za zásluhy o demokracii a lidská práva, který dostala od prezidenta Havla.
Vlasta se směje: To mi sem dal Standa. Když jsem se divila, proč to tam věší, pravil mi: To abys, Vlasto, věděla, že ses v životě neflákala.
Jedeme s Vlastou na oběd. Já, Barbara Tůmová a Jarka Šiktancová. Jak to vidíte na přiložené fotografii. Vlasta má na hlavě šik pánský klobouk. Ten je po Standovi, říká. Pak se zamyslí a tiše řekne: Je to tak dobře, že odešel dřív než já. Kdyby to bylo opačně, on by se tady utrápil. Já to břímě už snad nějak donesu do konce.
Paní Sysifová, napadne mne znovu…
Já vím, je to jen pár impresí. Mohlo to být delší, pokáral mě šéfredaktor. Jenže vzpomněla jsem si, jak Milota celý život na svou ženu křičel, kdykoli něco vyprávěla: Vlasto, zkrať to!
Vlasta Chramostová s Evou Salzmannovou FOTO MARIE RUMLOVÁ
Komentáře k článku: Vlasta Chramostová
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
