Vlasta Chramostová: Divadlo z nás dělá lidi
Vlastu Chramostovou uvádí ministr kultury Daniel Herman do Síně slávy FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Právě jste byla jako vůbec první členka Národního divadla uvedena do jeho nově založené Síně slávy. Má takové ocenění po všech poctách, kterých se vám dostalo, pro vás ještě cenu?
Podívejte, každá cena, jak říkal Zdeněk Svěrák, je jako prodloužený potlesk. Asi takový, jaký jsem dneska zažila já v Národním divadle. Zahřeje to u srdce, ale jinak se ceny nemají přeceňovat. Mnohé jsem dostala ještě i dávno před „totáčem“: cenu divadelníků, cenu za film, cenu města Prahy a nic mi to nepomohlo, když bylo zle, protože ti, kdo mi je dávali, byli taky sesazeni ze svých funkcí, takže už to jako neplatilo.
Dostala jste také vyznamenání od Václava Havla za zásluhy o demokracii a lidská práva.
Řád Masaryka III. třídy, a na to jsem byla pyšná. Seděla jsem ve Vladislavském sále a myslela jsem na své předky, protože to byli vzácní lidé a dva byli legionáři, padli v legiích, za války byli popraveni někteří mí příbuzní a tatínek byl v odboji. Tam jsem si tenkrát říkala, že konečně dělám svým předkům taky čest.
Dala jste si k osmdesátinám krásné benefiční představení s Davidem Prachařem. Neuvažujete o tom, že byste si ho příští rok k devadesátým narozeninám zopakovala?
Už teď křičím ne, protože jsem hluchá, slepá, sklerotická a myslím si, že všecko jsem už stihla říct. Vždyť bylo moře interview o mých návratech, o mých třech životech – já jsem měla život herecký v Divadle na Vinohradech, mladičký. Pak jsem měla v disentu dvacet let a teď nedokončených dvacet let v Národním. Mám ta data taková čistotná. Vždycky říkám, že 17. listopadu jsem se narodila a že ten den byla zvýšená průserovost.
To by znamenalo, že ta naše sametová revoluce se vám jeví jako „průser“?
To ne. Možná náš osobní, protože my jsme takoví vysmívaní pravdoláskaři a já si na tom trvám.
Vždycky jste citlivě vnímala politickou situaci, v které jste hrála divadlo. Jaké je místo divadla v této době?
Umění, to je, jak říká Rilke, tajemná věc. Já za těch šedesát let neumím teoretizovat o divadle, protože to umění je zvláštní. Nepomůže nám od válek, ani od náboženských, ale přesto činí život krásnější a ušlechtilejší. Dělá z nás lidi.
Co znamenalo divadlo pro vás?
Pro mě je to to nejkrásnější, čeho jsem se ve svém lidském čase mohla chytit, v tom vesmíru prchajícím. Já si považuji, že mi pánbu dal takovouhle lásku, protože s divadlem a herectvím jsem zažila moc krásnejch věcí.
Na kterou z rolí v Národním divadle vzpomínáte nejraději?
Na dohazovačku ve hře Dorotea od Lope de Vegy, to dělal režisér Mirek Krobot a já myslím, že to bylo nádherný představení. Psali o tom, že to byla moje nejlepší role, a já myslím, že ano. Pak jsem byla hrozně šťastná, když jsem hrála paní Higinsovou v Pygmalionu. Vždycky jsem čekala na svoji poslední větu, protože ta byla opravdu shawovská. Líza se mě ptá: Pan profesor Higins pojede s námi? – Vyloučeno, ten se neumí chovat.
Jaký sen byste si ještě ráda splnila?
Jenom bych se chtěla ještě dožít příštích narozenin, protože k těm chystám pokračování své první knihy, která byla strašně úspěšná. V Národním taky chystají nějakou fotovýstavu. Tak doufám, že to ještě odabsolvuju. Já na chalupě naberu vždycky sílu. Takže zítra se hned vracím domů, což je venkov. My žijeme s Milotou už jako takoví staříci. Já jsem sice dítě městské, ale zjistila jsem, že teprve na té dědině teď, když mám čas, tak si všímám věcí, které jsem neviděla. Vidím, že to funguje a jak jsme součástí té přírody. S tím se nedá nic dělat. (Celý rozhovor najdete na i-DN)
Komentáře k článku: Vlasta Chramostová: Divadlo z nás dělá lidi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
