Upíří rej podle Glazarové
Titul Vlčí jáma je v povědomí starší generace spjat především s úspěchem české (tehdy československé) kinematografie na benátském festivalu 1958, také ovšem s prvním výrazným vystoupením mladičké Jany Brejchové na stříbrném plátně. Psychologický román Jarmily Glazarové z roku 1937 tehdy režíroval Jiří Weiss.
Vlčí jámu ovládla jednostrunně thrillerová atmosféra FOTO MARTIN ŠPELDA
Na jeviště Divadla v Dlouhé nyní látku ve vlastní dramatizaci přivedl režisér Martin Františák, svým valašským původem blízký lokalitě, kde se Vlčí jáma odehrává. Spolu s jevištním výtvarníkem Markem Cpinem představil publiku jakýsi fantaskně dusný interiér, rozdělený výtvarnou stylizací na téměř souměrné třetiny. Tvoří je zelenkavá kuchyně s jednoduchými kachlíčky, uprostřed obytná část, „vymalovaná“ figurami hlavních postav (části zobrazení zdobí i židle), z pohledu diváka vpravo pak pokoj či pracovna s maceškovou tapetou, forbínu obsadily vana vlevo (nikoliv prázdná) a postel vpravo. Taková omamná stylizace scény trochu připomíná Noru v Uherském Hradišti téhož tvůrčího tandemu, tam se ovšem vydařila inscenace přesvědčivější (jistě i díky tomu, že Ibsenovo drama skýtá výraznější dramatický potenciál než próza Glazarové).
Za kámen úrazu inscenace považuji přebytek stylizace a jednostrunně thrillerovou atmosféru. Jenom v úvodu, kdy sirotek Jana (nová posila souboru Veronika Lazorčáková ztvárňuje postavu, kterou ve filmu hrála Brejchová) přichází jako schovanka do domácnosti Rýdlových, v sobě nese inscenace ještě znaky grotesky, publiku napadne třeba se i zasmát (zhasínání nesfouknutelných svíček na dortu). Pak však přemíra fyzického jednání, často žel kontraproduktivního, k němuž režisér přinutil především představitelku uzurpátorské tety Kláry (hostující hvězdu zlínského divadla Helenu Čermákovou), činí z divadelní podívané poněkud bludný kruh. Řada působivých metafor a režijních nápadů (žehlení košil přímo na těle, nekonečné cukrování bábovek) ztrácí neustálými repeticemi na účinnosti. Scény, sugestivní v románové předloze i ve filmu, například únavné karetní martyrium s permanentním Klářiným vykřikováním Migni!, působí dokonce nesourodě i z hlediska stylu. Děsivý svět drtivého mikroklimatu měšťanské domácnosti, oné vlčí jámy, v níž se schovanka Jana ocitla, je dokreslován „upířími“ tanečky dvou již zesnulých Klářiných manželů a strašidelnou stylizací zlotřilých služek (své si tu uhraje plačtivě útočná Klára Sedláčková-Oltová, Marii Turkové jsem, bohužel, nerozuměl ani slovo z jejího zlobného chrlení v nářečí). Herečky Helena Čermáková a Veronika Lazorčáková svoje schopnosti nepochybně prokázaly, i když bych jim přál vstup na jeviště Divadla v Dlouhé v jiném úkolu. Čermákové Klára působí jako neživotné monstrum, neposkytne divákovi ani záchvěv soucitu (nevylučuji, že to tak režisér chtěl).
Pánských rolí se suverénně zhostili Jan Vondráček a Miroslav Táborský. První v partu Klářina manžela, celým soužitím se starší manželkou přidušeného a do Jany stále více zamilovaného: jeho nejisté vzdorování, uhýbavá vyznání i neobratné vzplanutí (spadnou při něm s Janou do vany s vodou) pro mě byly v inscenaci tím jediným, co mě oslovilo „přes rampu“. V jednodušší roli hodného lékaře (možná předobrazu manžela ve skutečném životním příběhu spisovatelky Jarmily Glazarové) působil Táborský konejšivě sympaticky.
Parametry špičkového divadla, jakým to v Dlouhé nepochybně je, inscenace prokázala, ale v mém výsledkovém žebříčku této scény bude patřit na spodnější stupínky.
Divadlo v Dlouhé – Martin Františák podle románu Jarmily Glazarové: Vlčí jáma. Režie Martin Františák, výprava Marek Cpin, hudba Jiří Hájek, dramaturgie Marta Ljubková a Štěpán Otčenášek. Česká premiéra 9. září 2014.
Komentáře k článku: Upíří rej podle Glazarové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
