Vlídná česká pivní nostalgie
Do letošní divadelní sezóny vplulo Horácké divadlo v Jihlavě na vlně vlídné nostalgie uvedením Postřižin podle novely Bohumila Hrabala. Režisér Michal Skočovský zvolil dramatizaci Jiřího Janků a Petra Svojtky, vytvořenou pro inscenaci divadla ABC z roku 2008, která předkládá vzpomínku na staré časy s malými starostmi, kdy byl život pomalejší a jednodušší. Divadlo si i touto premiérou drží dramaturgickou linku zaměřující se na tituly a témata související s regionem Vysočiny – Postřižiny pojí s tímto krajem natáčení filmu Jiřího Menzela z roku 1980, které probíhalo v dalešickém pivovaru a v Počátkách, a také sama osobnost Bohumila Hrabala, který prožil rané dětství v Polné.
Ach, to české pívečko… Správní rada pivovaru – zleva Zdeněk Stejskal jako Půlpán, Petr Soumar jako De Giorgi a Lukáš Matěj jako doktor Gruntorád FOTO IGOR STANČÍK
Scéna je velmi minimalistická a vyvázaná z dobových souvislostí – tvoří ji bílé krychle v různých velikostech připomínající úložné boxy. Na jevišti jsou navršeny do tří různých „hromad“ neurčitě evokujících architekturu pivovaru, v konkrétních akcích pak slouží i jako sudy, kamna a samozřejmě nábytek všeho typu. Atmosféru starých časů evokuje několik více či méně dobových rekvizit, například historický motocykl zapůjčený z pelhřimovského muzea, červené kolo paní správcové či obligátní půllitry piva, a především pak petrolejové lampy, rozmístěné v první polovině představení v několika bílých kostkách, zářící do tmy sálu přívětivým teplým světlem.
Motiv světla je ostatně velmi podstatný již v Hrabalově novele, svit pivovarských lamp nebo různobarevných neonů Francinova léčivého přístroje líčí vypravěčka Maryška, potažmo Hrabal, jako hotovou poezii. Inscenace tak v souladu s předlohou pracuje výrazně s light designem, který přebarvuje krabice do modré, růžové či červené a obstarává v podstatě jediné výrazné proměny scény.
Dualita modré a růžové se projevuje i v kostýmech ústředních postav Maryšky a jejího manžela, správce pivovaru Francina, jejichž předobrazem byli Hrabalovi rodiče. Maryška, kterou hraje nová posila souboru Sára Venclovská, má bílou blůzku s dlouhou růžovou sukní, dobové černé boty, bílé podkolenky a samozřejmě paruku dlouhých blonďatých vlasů. Těch slavných vlasů, které patří k pamětihodnostem městečka, jejichž krásu všichni opěvují a na něž také různé postavy během představení sahají či si k nim s gustem přivoní. Oproti realisticky pojatým kostýmům jsou vlasy na první pohled umělé, paruka je vyrobena z provázků – řešení jako by odkazovalo k dětským panenkám. Pandán k panenkovské růžové Maryščiných šatů představuje světle modrá vestička Francina v podání Zbyška Humpolce. Chlapecky působí i jeho pumpky s modrými károvými podkolenkami, ač jinak je oblečen v seriózním šedém saku a kravatě pivovarského správce.
Teď mě má takovou, jakou mě chtěl vždycky mít. Zbyšek Humpolec jako správce pivovaru Francin a Sára Venclovská v roli jeho ženy Maryšky FOTO IGOR STANČÍK
Motiv duality mužského a ženského světa podporuje i řešení mizanscén. V jednu chvíli například na jevišti paralelně probíhají dvě scény, jedna ze zasedání správní rady pivovaru, druhá ze zabijačky. A zatímco Maryška s řezníkem na jedné straně jeviště rozpustile připravuje zabijačku v růžovém světle, modře nasvícený Francin prezentuje grafy prodeje piva, a když je správní radou kritizován, sedí zkrouceně na bílé kostce jako malý kluk, který provedl něco špatného.
Ikonická postava hlasitého strýce Pepina by zřejmě musela být výrazná v každém zpracování Postřižin, Josef Kundera ji však v jihlavské inscenaci ztvárnil skutečně suverénně. Jeho Pepin je velmi energický, typicky ukřičený (než poprvé vstoupí na jeviště, slyšíme ho hulákat ze zákulisí), ale daří se mu nepřekračovat hranici snesitelnosti nebo snad přehrávání. Výrazný je i po pohybové stránce, například ve scéně pěstního souboje s pivovarským dělníkem Krákorou (Stanislav Gerstner) se do sebe zavěšují ve fyzicky náročných až téměř akrobatických kreacích. Výrazné fyzické stylizace využívá i Zdeněk Stejskal v roli místopředsedy správní rady Půlpána, aby vystihl komický typ úředníka, který si užívá svou nadřazenou pozici a velmi rád poučuje, ale ve skutečnosti je jen směšně upjatým maloměšťákem, o čemž svědčí už jeho škrobený tělesný postoj. Komickou stylizaci podporuje i průběžně se – až do absurdních rozměrů – zvětšující obvaz na jeho zraněné ruce.
Inscenátoři se podle vlastních slov snaží nahlížet příběh dětskou optikou, tedy vlastně očima malého Hrabala. Jako by člověk otáčel dětské leporelo, omalovánky a pohlednice zastaveného času, píší v programu, a přiznávají tak záměr prezentovat spíše idealizované vzpomínky než cokoliv jiného. Proto kostky na scéně a Maryška připomínající panenku, do tohoto pojetí zapadá i použití balónků místo vnitřností na zabijačce či nablýskanost motocyklu, který je pro Francina velkou hračkou. Z představení mi nicméně tato koncepce nepřišla příliš čitelná, vypravěčkou je v dramatizaci (stejně jako v novele) Maryška, přítomnost malého Bohumila nijak naznačená není. Kombinace dobových kostýmů, stylizovaných vlasů, bezpříznakové scénografie a rekvizit, které se dají zařadit do různých epoch a jsou i v různé míře realistické, pak působí spíše nesouladně.
Dramatizace těží jak z Hrabalovy předlohy, tak i ze slavného Menzelova filmu. Ani jedno inscenátoři jednoduše nekopírují, spíše po svém připomínají důvěrně známé postavy a scény. Nechybí například ikonický moment, kdy paní správcová vypije na ex celé pivo. Venclovské Maryška si stoupne do popředí na jednu z bílých krychlí a v bodovém světle úspěšně provede tento cirkusový kousek, za což ji publikum odmění potleskem.
Škoda, že tvůrci nepřišli s žádnou výraznou interpretací, ačkoliv Hrabalova předloha v sobě jistě má témata, která by mohla dnes rezonovat a která třeba ani filmová předloha tolik nezdůrazňuje (např. konflikt Maryšky s tehdejšími nároky na ženu či reflexe brutality světa, v němž se Maryška nerozpakuje ve jménu pokroku useknout psovi ocas). Inscenace celkově staví hlavně na jemné komice každodennosti, která se propisuje do každého obrazu. Představení příznačně vrcholí obrazem veselé pospolitosti, když všichni herci s půllitry v rukou na forbíně zpívají ódu na české pivo. Inscenace je vlastně eskapismem svého druhu, neboť odmítá diváky konfrontovat s vážnějšími tématy, ale umožňuje jim aspoň na chvíli uniknout do jednodušších časů.
///
Horácké divadlo Jihlava – Bohumil Hrabal: Postřižiny. Dramatizace Jiří Janků a Petr Svojtka, režie a scéna Michal Skočovský, dramaturgie Barbora Jandová, kostýmy Lucie Šperlová, hudba a text písní Mario Buzzi. Premiéra 4. září 2021 (psáno z reprízy 11. prosince).
Komentáře k článku: Vlídná česká pivní nostalgie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
