Vlny nálezů a ztrát
Pražská část 21. ročníku festivalu …příští vlna/next wave… i počátkem letošního října nabídla projekty rozličných žánrů (nejen) divadelní alternativy. Festival dosáhl markantních proměn. Změna hlavního kurátora festivalu (Vladimíra Hulce po dvaceti letech činnosti nahradila Lenka Dombrovská) přinesla také „omlazení“ letošního programu. Originální přístup však prezentovaly i protřelé existence alternativního divadla.
Všestranný Pavol Seriš okouzlil Prahu FOTO KAROLINA CHASÁKOVÁ
K letošnímu ročníku festivalu …příští vlna/next wave… s oficiálním mottem Ztráty a nálezy bylo přidáno mediální heslo: V každém člověku dřímá prase. Tento (ať už politický, či moralizující) slogan vedl nejednoho z oslovených tvůrců k zapojení témat balancujících na hraně dekadence, zvířeckosti a kulturního šoku. Ne všem zúčastněným tvůrcům se však podařilo dovést tuto stylizaci k relevantnímu sdělení. Prase tak nakonec mělo především tragikomické konotace v souvislosti s předčasným odchodem Petra Skoumala a jeho slavnou aviatickou písní (kterou ve své pouliční performanci Animálie využil Toník Brinda).
Podržel bych se ale spíše festivalového motta. Ztráty byly značné: někteří tvůrci ztratili soudnost, Jakub Čermák Martina Faláře, Jan Mocek nahotu a v neposlední řadě ztratila nezávislá kultura během festivalu Milana Kozelku. Naštěstí nálezů bylo ještě více: festival a někteří z jeho hostů nalezli způsob nenásilné a podle návštěvnosti úspěšné propagace alternativního divadla. Miroslav Bambušek našel sám sebe v Pustině. Pro pražského diváka byl nalezen všestranný umělec Pavol Seriš. Ondřej Lipovský nalezl jakousi zvláštní, těžko definovatelnou formu rezignované pokory a odvážil bych se tvrdit, že si díky ní najde svého diváka. Mladé alternativní divadlo nalezlo prvky stand-up comedy (ať už ve struktuře Franz KafKABARETu, kabaretu Chemického divadla, nebo v monogrotesce Pavola Seriše).
A především byla nejen pro divadelní okraj nalezena Venuše ve Švehlovce, překrásný sklepní prostor z dvacátých let v areálu kolejí ve Slavíkově ulici. V rámci festivalu se v něm uskutečnily dvě premiéry zde působících souborů – 120 dní Sodomy Depresivních dětí toužících po penězích a Kabaret Chemická Venuše Vol. I. – Zrození Venuše Chemického divadla. Dvěma velmi odlišným inscenacím, jež mají značné nedostatky, nesmírně dopomohla právě svébytná atmosféra pozapomenutého prostoru Švehlovky. To se, bohužel, nedá říct o dalším prostoru, v němž se festivalové produkce odehrávaly. Disk Café svým provozem a uspořádáním (obzvlášť po přestavbě) dokáže zabít leckterý divadelní počin – což se projevilo na dvou představeních. Nostalgická parodie Orient bar – místo snů uskupení Kolonie, o. s. via Kartel a jinak velmi nápaditý titul Franz KafKABARETu souboru Sektor pro hosty nedopadly příliš šťastně. O poznání lépe se dařilo dvěma novým počinům bytového divadla, přestože se v jednom případě děj nehnul z předsíně (ME sdružení Taking Off Company) a ve druhém z ložnice (Písnička o kudle souboru Masakr Elsinor). Nečekaně tak „zvítězilo“ Studio Hrdinů s premiérou Pustiny Pavla Zajíčka a Miroslava Bambuška a zaskvěla se také vizuální složka projektu ∞, který uvedlo Divadlo D’EPOG v Malé dvoraně NG. Bylo to snad poprvé, kdy byl scénicky zrádný prostor v Národní galerii využit opravdu naplno.
Pro ty odvážlivce, kteří dokázali zhlédnout většinu programu pražské části festivalu, se mohl naskytnout pozoruhodný obraz, který nabídl průřez stávající českou divadelní alternativou s jejími tendencemi, slabostmi a neřestmi. Ze svého subjektivního pohledu si dovolím tvrdit, že v letošním ročníku strčila starší garnitura tu mladší hluboko do kapsy.
Osobnostní a do značné míry jemnocitné inscenace Oblovka Kláry Hutečkové a Jak chutná tvůj otisk? Zuzany Kantorové a Pavla Helebranda se sice snaží na bázi autorského textu vtáhnout diváka do intimních (i mírně banálních) problémů, ale stěží se dají srovnávat s překvapivě lidským a přívětivým rituálem Ondřeje Lipovského Červený Karkul, v němž se tomuto divácky náročnému performerovi podařilo podat osobní zpověď bez zbytečné civilizační lítostivosti. Režisér Miroslav Bambušek, většinou divadelního světa považován za režisérského outsidera, svými zkušenostmi, nadšením a vytrvalostí dokázal z určitého polozapomnění vytáhnout undergroundovou legendu Pavla Zajíčka a vytvořit komplexní hudebně-výtvarnou inscenaci.
Ono zdánlivě nekonečné bloudění kolem formy divadla poezie, zdá se, našlo cestu, kterou se lze vydat a zvítězit. Zatímco většina mladých ve svých počinech na festivalu využívala tvůrčí svobody v kompilacích textu až do úmoru (Masakr Elsinor, Chemické divadlo i Depresivní děti), spoléhající tak na trpělivost diváka, Zajíček, Bambušek a jeho hrstka věrných dokázali diváka provést světem poezie bez zbytečných ztrát. Pustinu si dovoluji označit jako největší úspěch letošní pražské části festivalu.
Komentáře k článku: Vlny nálezů a ztrát
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
