Divadelní noviny > Festivaly

Vnitro a nitro pod jednou střechou

Pět zahraničních a sedm českých divadelních premiér, výstavní projekt Místa činu a přednáškový cyklus na téma vztahy – to vše přinesl 29. ročník Mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu, který se uskutečnil v Praze od 4. do 13. října 2024. Dramaturgie si letos pohrávala s rozličnými asociacemi slov „vnitro“ a „nitro“, přičemž obsáhla široké spektrum významů – od „vnitra“ jakožto politického aparátu až po „nitro“ coby nejintimnější sféru lidského individua.

Rok co rok festival objevuje zapadlá místa a opuštěné budovy na území Prahy. Tradiční výstavní projekt Místa činu letos obsadil dvě patra domu na adrese Hybernská 2. V někdejším hostinci a hotelu po roce 1945 sídlily složky Ministerstva vnitra, byly zde tajné byty i výslechové místnosti, v přízemí se nacházel společenský klub tzv. Správy písní a tanců. V rámci výstavy dokonce můžeme vejít do hnědě vykachličkované cely osvětlené chladným stropním svítidlem (Patrik Vanický: Exit). Dovede nás sem instalace Václava Macha nazvaná Stranická perspektiva: o dvoje dveře dál nejprve spatříme v boční stěně jinak prázdného pokoje zapuštěnou zužující se hranatou rouru, která se táhne napříč prostřední místností a vyústí v podobě maličkatého okénka ve třetím pokoji, z nějž se pak vchází do cely. Možná trochu doslovné, ale člověka stejně zamrazí, a zároveň se neubrání sarkastickému úšklebku.

Letošní Místa činu kurátorsky zastřešili Kristýna Hájková (*1992), jíž připadlo první patro, a Radek Wohlmuth (*1967) v patře druhém. Až na výjimky se přirozeně obklopili generačně spřízněnými umělci a umělkyněmi, přesto jsem neměla pocit, že by vznikly dva ostře vyhraněné výstavní celky. Těšilo mě bloumat oběma patry jako jedním organismem a nechat se překvapovat odlišnými přístupy vystavujících i geniem loci domu; díla byla koncipována přímo pro konkrétní místnost v duchu site-specific tvorby, kterou má festival ve své DNA už od založení. Ve druhém patře jste mohli narazit i na místnost nazvanou Pro tuto lokalitu. Prodáno., do níž Vladimir 518 umístil relikvie ze své akce odřezávání reklamních bannerů na pražské periferii. Jeho intervenci do veřejného prostoru jednak zachycovalo sestříhané video, jednak dva artefakty: velká čtvercová kniha svázaná z „momentek“ vyříznutých z oněch bannerů (hlavy politiků, útržky marketingových sloganů, obrázky potravin…) a hromada takto vytěženého PVC. Bible reklamního nevkusu ve veřejném prostoru. O pár dveří dál pomalovala Toy Box stěny většího světlého pokoje komiksovými stripy na téma vzepření se totalitě. Dílo nazvané O tyranii opřela o myšlenky profesora Timothyho Snydera z knihy Tyranie: 20 lekcí z 20. století.

Odštípnout kus sebe…

Významným příspěvkem k věcem nikoli veřejným, ale niterným byla interaktivní instalace Kolektivu Nesladim Štěpení reality v prvním patře, jež o prvním víkendu konání akce navíc získala divadelní rozměr díky performativnímu vstupu herce Pavla Neškudly. Linda Dušková, Lucas Lelièvre (realizace) a David Košťák (autor scénáře) zpracovali téma narcistického zranění osobnosti tak, aby ho příchozí mohli zakusit na vlastní kůži. Nejprve jsem byla se sluchátky na uších vpuštěna do maličkého pokoje, kde jsem se usadila ke stolku s talířem chlebíčků a čajem. A tu se díky projekci naproti mně zhmotnila asi desetiletá holčička (Lola Veselá), která se k mému překvapení ovšem chovala tak, jako by byla moje matka. V jejím rodičovském přístupu však bylo cosi patologického: působila zahleděná do sebe, do dítěte sedícího naproti ní si projektovala svůj pocit méněcennosti, shazovala jej. Mé fiktivní já, jehož myšlení jsem také mohla zaslechnout ve sluchátkách, se nakonec usneslo, že toto už nemá zapotřebí poslouchat, a vyzvalo mě, abych utekla – a skutečně, díky skrytému otvoru pod stolem jsem mohla po čtyřech prolézt do druhé místnosti.

Vynořila jsem se ve vybílené čekárně, ale nebyla jsem sama: na židli u dveří seděl muž (Pavel Neškudla) a přeměřoval si mě pohledem. Reflexivně jsem se uchýlila do bezpečí židle na druhé straně místnosti. V mé hlavě se díky sluchátkům okamžitě ozval hlásek, který se obsedantně snažil kontrolovat každý můj pohyb – to abych nepůsobila před oním neznámým divně a on neodhalil, jak nejistá osoba ve skutečnosti jsem. Pavel Neškudla si přitom udržoval v podstatě neutrální výraz, jenž ovšem zároveň nevyvracel interpretaci hlásku v mojí hlavě, že ten muž mnou z neznámého důvodu pohrdá. Koneckonců ani mi neodpověděl na nesmělý pozdrav… Hlásek nakonec podobně jako prve zavelel k ústupu. Vystartovala jsem z místnosti a ráda se zbavila toho znejišťujícího pocitu trapnosti. Neformálně vedená přednáška psychologa Jana Maršálka posléze umožnila vytvořit si z víru dojmů pevnější představu o narcistickém zranění osobnosti, o jeho přenosu z rodiče na dítě i o tom, jak se s ním vypořádat. Projekt tak rozhodně přispěl k lepšímu porozumění této diagnóze a zároveň probouzel empatii – nebylo koneckonců těžké se v zrcadle nastaveném tvůrci alespoň na okamžik poznat.

S mušlemi až na práh smrti

Osvětový rozměr měla též půldenní performativní procházka platformy Tantehorse Děti U, jež si vytyčila cíl upozornit na potřebnost dětské paliativní péče. Navázána byla na iniciativu Nadace rodiny Vlčkových, která plánuje během dvou let přeměnit pražskou usedlost Cibulka v Centrum dětské komplexní péče s paliativním přístupem. Právě v tomto rozestavěném areálu se uskutečnila dvě poslední zastavení našeho putování, které započalo na pozemcích dva a půl kilometru vzdálené usedlosti Bulovka. Kurátorky Markéta Vacovská, Miřenka Čechová a Kristýna Boháčová s týmem spřízněných tvůrců a tvůrkyň i předních odborníků a odbornic z lékařského prostředí veřejnosti předestřely šest performativních děl, která na téma dětské paliativy nahlížela vždy z trochu jiné perspektivy a rozdílnými uměleckými prostředky.

Během performativní přednášky Alice Koubové a Kenta Sjöströma Zůstat nezůstat se o slovo opět přihlásila sluchátka simulující onen hlásek v hlavě: ocitli jsme se v hlavách páru, který by svým blízkým vyrovnávajícím se se strašlivou diagnózou rád nějak pomohl, ale neví, jak na to – tak se jim rozhodne alespoň připravit něco k snědku, a proto doprovodný vizuální vjem tvořila příprava obložených bagetek. Snad právě díky civilnímu vystupování obou účinkujících a přesvědčivě vyjádřené bezradnosti se nakonec všichni příchozí rozhodli zůstat, ačkoli filozofka Koubová ve své úvodní promluvě varovala před citlivým obsahem a váhajícím nabídla možnost odchodu. Úvodní zastávka vytkla před závorku, že je v pořádku cítit se v konfrontaci s tak těžkým tématem nesvůj, či dokonce zakoušet strach.

Také tandemové čtení Flip The Page připravené tvůrkyněmi Ran Jiao a Marou Ingea ještě umožnilo zachovat si jistou míru nadhledu či distance, což potrhlo i vlastní dějiště – stráň zakončená glorietem s pěkným výhledem do okolí. Dle instrukcí jsme si ve dvojici z útlých bílých knížek střídavě předčítali útržky postřehů a úvah lidí majících blízkou zkušenost s tématem (neonatoložka a bratr zesnulého). Texty byly psány v du-formě a vyzývaly tak naslouchající, aby si zkusili představit sebe v kůži zmíněných postav.

Následoval taneční duet Andrey Opavské a Romana Zotova-Mikshina v režii Petra Boháče. Bosi v mokré trávě (dopoledne pršelo) ve zpomaleném tempu zhmotňovali tělesný prožitek bolesti i ochromení rodičů z nevyhnutelné ztráty, vzájemnou závislost a neochotu odloučit se, vůli podepřít toho druhého, byť sám už nemohu, a nakonec i osvobozující moment přijetí stavu věcí a své role v něm.

To, co jsme při sledování choreografie možná jenom tušili, zformoval do slov navazující audiowalk Plavu podél vln v režii Lindy Duškové. Dramaturgická smyčka se utáhla a už nebylo cesty zpět – vydali jsme se do nitra propasti. Cestu rozbahněnými pěšinkami nám osvětlovaly mušle a ze sluchátek znělo svědectví matky, která dokázala své předčasně narozené umírající dítě doprovodit nejdál, kam to bylo možné. Její vyprávění bylo nečekaně věcné, prosté patosu i sebelítosti. Vyzařovalo z něj vědomí smyslu vykonané oběti a jako takové ve mně nezanechalo pocit zoufalství, ale – jakkoli paradoxně to zní – naděje. Protože smrt se náhle jevila jako cesta, po níž nikdo nemusí kráčet sám. Když jsem uprostřed schodiště sestupujícího kamsi do rokliny stanula před výběrčí talismanů, které jsme si vzali s sebou na cestu (Johana Schmidtmajerová), pochopila jsem, že nám všem bylo uděleno privilegium odebrat se s dušemi blízkých až na břeh řeky Styx a vypustit je po hladině dál do neznáma. To jsme na rybníčku v košířském parku také symbolicky provedli a poté celé procesí dospělo přímo do areálu usedlosti Cibulka.

Zde nastal čas kontemplace. Nejprve jsme sledovali videoinstalaci Kde velryby plavou s otevřenými ústy, zpívám o vodní hladině autorů Jindřišky Křivánkové a Aleše Čermáka, jež nalezla paralelu mezi předčasně narozenými dětmi a velrybami uvízlými na souši. Škoda jen, že byla promítána na malé obrazovce a nemohl se rozvinout její imerzivní potenciál. V příšeří jedné z dosud neopravených budov jsme posléze naslouchali Mahlerovým Písním o mrtvých dětech (Kindertotenlieder) v interpretaci mezzosopranistky Markéty Cukrové za doprovodu pianistky Kristýny Markové. Ze svého sedadla jsem ani jednu z interpretek neviděla, a tak jsem hleděla na nesmělé záchvěvy světla a stínu vzadu na stěně a nechávala v sobě doznít dojmy z odpoledne naplněného pohybem a uměním. Zaskočilo mě, jak klidná jsem byla, navzdory počátečním obavám, zda to celé unesu. Mohu se jen domýšlet, jak by performativní procházku prožívali pozůstalí či pečující. Mě provedla po cestě od diagnózy ke smrti citlivě a neokázale, s respektem k mým osobním hranicím. Každý jednou budeme stát před rozhodnutím, zda doprovázet blízké ke smrti a jak daleko při tom zajít. V tomto ohledu lze Děti U vnímat mnohem univerzálněji – jako přípravu uměním na nevyhnutelné.

• Autor: Petra Zachatá
• Publikováno: 11. listopadu 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Vnitro a nitro pod jednou střechou

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ