Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Voda byla plytká

    Projekt Cesty energie 2009 – 2013 ukazuje příběhy lidí, jejichž životy jsou spojeny se spotřebou energie a především se získáváním a zpracováváním primárních zdrojů: uhlí, uranu, ropy a vody. Cílem je ukázat klady i zápory (ty především) dobývání a užívání energie. Zvláštností pak je, že jednotlivé inscenace jsou prezentovány v nedivadelních prostorech, které s vybraným tématem souvisí – tedy v dole, huti, ropném vrtu či čistírně vody. Druhá část projektu, nazvaná Voda je umístěná do Staré čistírny odpadních vod v Praze – Bubenči.

    Úvodní část inscenace začíná v hlavní hale čistírny. Dva žabáci v oblecích (Jan Lepšík a Tomáš Bambušek) přikvačí a filozofují nad tím, kam žába čurá. Odpověď je jednoduchá – do vodičky, protože čurá vodičku… Pak vyhopsají na „řečnickou tribunu“ a pronášejí moudra vybraná z Charty o vodě (z roku 1968):

    Voda je drahocenná a pro člověka ničím nenahraditelná surovina.
    Zásoby sladké vody nejsou nevyčerpatelné.
    Je proto nezbytné je udržovat, chránit a podle možností rozhojňovat.
    Znečišťování vody způsobuje škody člověku a ostatním živým organismům, závislým na vodě.
    Pro zachování vodních zdrojů má zásadní význam rostlinstvo, především les.
    Vodní zdroje musí být zachovány… apod.

    Objevné myšlenky to sice nejsou, ale na začátek – jako apel od žabáků, to docela jde. Zvlášť, když se pochechtávají nad formulací o škodách, které znečišťování vody přináší člověku. Pak nás vyzvou, ať se vydáme za nimi. Sestupujeme do podzemí za jejich rozverného výskotu – dolů za žabáky, dole je zima. Nějak se tam všichni usadíme a přivalí se k nám žena (Jindřiška Křivánková) vycpaná do neskutečných rozměrů. Lascivně pomrkává na publikum a vytahuje ze svého plastového košíku rozličné předměty (krém na opalování, houbu, plastový ubrus…) a s reklamním grifem je předvádí. Ano, víme, že nejsou ekologické. Později ještě přijdou její konzumní, také nadměrní, společníci a vytahují další plastové předměty a odhazují je do vody. Vydávají u toho jen skřeky. A vystačí si s tím po celou dobu představení.

    Tyto „akce“ jsou přerušovány vyprávěním stavitele přehrady (Lucie Roznětínská). Což je nuda, protože informace o akrech, hektolitrech a problémech s betonem se ani nedají podat záživně. A aby toho nebylo málo (popravdě by tedy bylo), tak Marie Spurná svým osobitým patetickým projevem vypráví příběh ženy, která ztratila kvůli stavbě přehrady domov i rodinu. S ostatními částmi inscenace tento tragický příběh nějak nejde dohromady. Chvílemi člověk nabývá dojmu, že i toto je potřeba brát s ironickým nadhledem, ale pak se zastydí nad svým cynismem a uvědomí si, že o otrávených dětech se většinou nežertuje…

    Mnoho legrace, málo obsahu

    První část záslužného a v českém prostředí ojedinělého projektu Cesty energie, nazvaná Zdař bůh! byla v mnoha ohledech výjimečná inscenace – umístění do bývalého dolu Michal umocňuje autentičnost, text vychází ze skutečné události a pramenů, místy je inscenačně odlehčen, ale ani chvíli diváka nenapadá, že by se jednalo o parodii, naopak tím nabývá na síle tragická rovina příběhu. Ve Vodě je tomu přesně naopak. Text je nekoherentní a nezajímavý, sdělení (či snad dokonce apel) je v něm možné vystopovat minimálně. Režie ho přebila (popravdě si však myslím, že to nebylo těžké) všemožnými nápady – od obtloustlých spotřebitelů, kteří nakonec provozují skupinový sex a močí na sebe (i když se tím kruh otázek, kam kdo čurá, uzavírá) až po stavitele, který všemožně přelézá konstrukce a mnohdy tak diváka spíš zajímá, zda tentokrát nespadne. A to je vlastně jediné větší využití podzemního prostoru čistírny; otázkou je, zda podstatné. Ano, také naši tlouštíci naskáčí na nafukovací lehátka a pádlují na hladině vody, ovšem to skoro ani nestojí za zmínku, protože se jedná opravdu jen o samoúčelný efekt.

    Výsledný tvar nelze bohužel brát téměř vůbec vážně. Herci ovšem šli do všeho naplno a vlastně jim není co vyčítat. Fakt, že příběh, jenž nám Marie Spurná tragicky deklamuje, přijmeme přesyceni gagy komerčních primitivů (tedy vlastně našimi vlastními) s rozpaky, je problém přebujelé režie a slabého textu.

    Lenka Dombrovská

     Projekt Cesty energie II – Iva Klestilová: Voda. Režie David Czesany, výprava Andrea Králová, hudba Roman Zach, dramaturgie Miroslav Bambušek. Premiéra 23. května 2010 ve Staré čistírně odpadních vod, Bubeneč.


    Komentáře k článku: Voda byla plytká

    1. Jan Chovanec

      Avatar

      Drahá pani Dombrovská!

      Aspoň je dobre, že si autorka textu vzala do ruky program a bola – plná odhodlania napísať „dobrú“ kritiku – pripravená odcitovať údaje o Vodnej charte. I keď slovo „moudra“, použité pred citáciou Charty, znie mierne pejoratívne. Alebo nie? Ak kritička napíše, že citáty z Vodnej charty nie sú objavnými myšlienkami, prosím ju, aby sa v provom rade zamerala na otázku ich (nielen) momentálnej aktuálnosti, ale tiež na svetovú ekologickú situáciu v roku 1968. Myslím, že sa objavnými v hre Voda ani nesnažili byť.
      Žabáci nekričali, ako napísala pani Dombrovská „dolů za žabáky, dole je zima“, ale „Pojďte za žabákama! Je tam zima!“ – pre presnosť. Bolo by dobré dávať na prebiehajúce predstavenie lepší pozor a nekoncentrovať sa iba na to, že sme sa tam „nějak všichni usadili“ (keď to ani nie je pravda, pretože 50 % divákov stálo), ale na to, že pani kritičkou spomínaní konzumní a nadmerní spoločníci si skutočne navystačia iba so „skřekmi“, ako to vo svojej divadelnej recenzii tvrdí, naopak, okrem toho, že čosi publiku predajú aj verbálne, v prvej časti, resp. po ich príchode pred divákov, dokonca zaspievajú song za prekvapivo vyzrelého hudobného doprovodu Romana Zacha. Pani Dombrovská, prosím, zaspomínajte – refrén bol „Sviňák jeden…!“.
      K postave, ktorú stvárnila Lucie Roznětínská – sama autorka kritiky napísala v úvode svojho textu, čím všetkým za projekt Cesty energie 2009 – 2013 sa zaoberá. Cieľom je, podľa jej slov, ukázať klady a zápory dobývania energie. „Dobývanie“ je proces, nič statického, čo je možno takto rýchlo odpísať, v tomto prípade odsúdiť. V predstavení Voda toto, prostredníctvom Lucie Roznětínskej, predostiera dokument a tohoto charakteru sa nielen drží, ale ho presahuje, čo by mal človek zaoberajúci sa divadeľnou kritikou vnímať ako súčasť celého diela, nie ako akúsi samostatnú nezáživnú časť. Pripadá mi to, akoby niekto kritizoval prestávku počas divadelného predstavenia, ako nudnú, pretože sa zrovna nehrá divadlo, ale je pauza a všetci museli do baru na panáka, pretože je nutné vymeniť kulisy. Tým samozrejme nemyslím, že by bola Lucie Roznětínska iba „vatou“, je plnohodnotným prvkom, predstavujúcim ďalší rozmer.
      Pani Dombrovská, a Marie Spurná nebola osobito patetická, ale naopak veľmi sugestívna, pre túto rolu v inscenácii Voda ako stvorená, režisér David Czesany si nemohol vybrať lepšie. Obyčajný, nie dopredu kriticky zaujatý divák – a verte, že nie jeden – jej to ako herečke uveril. Ostuda nad vlastným cynizmom je na mieste, snáď by iba mohla byť permanentnejšia. Osud ženy, ktorú pani Spurná predstavuje, je taktiež jednou z vrstiev celej inscenácie, nijako zvlášť sa, v rámci normy, možností a zámeru, nevymiká. Sú to vrstvy, nie časti, pani kritička. Za časť sa dá považovať to, čo ste opísali na začiatku kritiky so „žabákmi“, ďalej už iba vrstvy, prosím.
      Réžia Vody bola nanajvýš citlivá, nikoho neprebíjala, apelov je tam viac, ako dosť, odhlahčenie, ktoré si autorka pochvaľuje v ostravskej inscenácii Zdař bůh, je iste čiastočne možné vidieť v „obtloustlých“ postavičkách a ich parodickom konaní. Avšak prosím, neberte skupinový sex ako druh pobavenia. To by ste sa provoplánovo spálili. A nielen tam.
      Podzemný priestor Staré čistírny odpadních vod rozhodne nie je využitý iba ako preliežačka pre staviteľa ( Lucie Roznětínská), má oveľa viac funkcií od smrtonosnej diery, cez (áno) príjemný priestor detskej radosti, objekt nenávisti, vysťahovania, uplácania a negatívnych životných míľnikov, nervové vákum, v ktorom sa nachádza matka mŕtvych detí, až po samotný poetický – negatívny či pozitívny – apel vody. Vďaka svojmu tvaru táto miestnosť nesie zvuk a svetlo v neobvyklých vlneniach, čo vzhľadom na tému inscenácie, predstaveniu iba pomáha, resp. autori priestor výborne využívajú. Rozhodne teda pocit samoúčelného efektu nie je na mieste.

      Čo poradiť na záver, ak výsledný tvar Vody nie je možné, podľa Lenky Dombrovskej, brať vážne? Bežte na predstavenie Voda ešte raz, pokiaľ je čas. Verím, že sa tentokrát dostane, počas predstavenia, pod kožu viac, ako iba zima, ktorá, pravda, koncentráci nenapomáha.

      Ján Chovanec

      27.05.2010 (20.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,