Rakvičkárna místo revue
Plzeňské uvedení operní prvotiny Bohuslava Martinů Voják a tanečnice je po ostravské inscenaci Mirandoliny druhým hodně podstatným činem k Roku české hudby. Skladatel ji psal, okouzlený Paříží, dadaismem a revuí, v letech 1926 až 1927, premiéru měla v Brně v roce 1928. Hravou poetistickou féerii na půdorysu Plautovy komedie Lišák Pseudolus nahlédl režisér Tomáš Pilař očima dětských her, v nichž nic není zatížené realitou a logikou, postavy kostýmované za dětské hračky a loutky si hrají před náležitě zvětšenou hrací skříňkou, kterou v úvodu přinese na forbínu postava Režiséra – jeden ze „zcizovacích“ efektů, jímž se avantgarda, i operní, zbavovala lineární popisnosti. Jenže copak právě akce Režiséra, pak jeho poklimbávání na židli u pravého portálu, nebyla kontraproduktivně popisná a otrocky vysvětlující logiku situace? Našel bych takových prvků víc.
Jana Foff Tetourová (paní Malina) FOTO PAVEL KŘIVÁNEK
A pak, jak tohle zdětinštění souvisí s Pseudolem? Čím postavám a událostem opery pomůže vizuál světa panáčků a panenek? Chytrý Pseudolus, hybatel všeho, má v plzeňské operní loutkárně logicky podobu Kašpárka, jenže opravdu je to případné? A proč se jeho protihráč, městský radní a majitel tančírny Bambula, podobá šílenému vědci z filmu Tajemný hrad v Karpatech? Já vím, nemám se ptát na kauzální logiku, a neptal bych se, kdyby jí nebylo trochu třeba a kdyby s ní, jak uvedeno, sám režisér nepočítal. Nemohl nepočítat, libreto i Martinů s ní také pracují, jenže pak ta dětská konstrukce trochu skřípe.
Nejvíc jednáním herců, jimž akce předurčují kostýmy, někdy je to legrace, ale pak už je toho stejného poskakování trochu moc. Myslím, že účelnější je významové protiklady a provokace řešit spíš vzhledem k hudbě než k logice dětského snu režiséra. Myslím, že víc by inscenaci slušela inspirace jazzovou revuí, jakkoli tou Martinů opera také není, jen si na ni občas hraje – parádně třeba ve výstupu černošské tanečnice, kterou vystřihla Ivana Veberová (alternuje Dasha!), kostýmovaná do banánové sukénky jak v Osvobozeném.
Jevištní jednání nakonec poetistickou avantgardu připomíná, v ovládání jevištního aparátu je formální síla Pilařovy režie podpořená veškerými jevištními prostředky, především výtvarnými a světelnými. Jenže Pilař nakonec zase hlavně vybarvuje omalovánky předepsané partiturou, jen trochu vychýlenými prostředky. Povzdechnu si ještě nad konvenční choreografií a operetně intonovanými mluvenými replikami, ale abych se nerouhal – kéž by se rodily takové inscenace, o nichž lze pochybovat, ale je nutné je respektovat, a hlavně mít chuť je znovu navštívit!
Také hudební nastudování je poctivé, propracované v orchestru (Petr Kofroň) i ve výtečně připraveném sboru (Zdeněk Vimr), uvítal bych však provedení hravější, zvukově víc vylehčené, stylově rozmanitější. Nešlo však přeslechnout mnohé nečistoty souhry a občas frapantní nesrovnalosti mezi orchestrem a pěvci. Obsazení odpovídá dobré, byť nestejné úrovni členů a stálých hostů plzeňské opery, hvězdami večera byli Jiří Hájek v roli Pseudola, a Pavel Klečka jako pěkně nabubřelý Bambula.
Takže pěkné, záslužné, hodné pochvaly za hudebně dramaturgickou odvahu – ona prvotina je totiž dílem osmatřicetiletého zralého skladatele v plné tvůrčí síle a mohla by se stát velkým objevem!
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Bohuslav Martinů: Voják a tanečnice. Komická opera podle Plautovy komedie Lišák Pseudolus na libreto J. L. Budína. Hudební nastudování a dirigent Petr Kofroň, režie Tomáš Pilař, scéna Aleš Valášek, kostýmy Ivana Miklošková, světelný design Daniel Tesař, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr. Premiéra 25. ledna 2014.
Komentáře k článku: Rakvičkárna místo revue
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
