Vojcek jako novodobý otrok
Irituje či naopak povznáší publikum napříč českými scénami nekompromisní systémovou kritikou, již dokáže vykřesat i z politicky netečných, leckdy historických textů. Nepoužívá přitom zanícený křik z barikád ani jiné schematické agitační nástroje, byť je z toho odpůrci často obviňován. Jeho prostředkem je sofistikovaný dialog s předlohou, divadelní imaginace a především permanentní vědomí, že divadlo ani sám člověk se nesmí brát tak vážně. V tomto duchu se nese i nová inscenace režiséra Michala Háby Vojcek_jednorozměrný člověk s podtitulem Sociální porno z dob pozdního kapitalismu, kterou s vlastní skupinou Lachende Bestien uvádí v Divadle X10.
Vojcek Marka Kristiána Hochmana podléhá hlasům a rozmlžené realitě, jelikož kvůli práci nestíhá jíst a spát (v pozadí Marie Machová coby Marie) FOTO PATRIK BORECKÝ
Hra ani ne čtyřiadvacetiletého Georga Büchnera zůstala v důsledku jeho předčasného úmrtí nedokončená. I přesto se do ní výrazně otiskla autorova fascinace neúspěšně realizovanou francouzskou revolucí, tedy přesvědčení o potřebě nápravy společenských poměrů, rozdělení moci mezi vládnoucí vrstvy a lid. To autor vtělil i do ilegálně šířeného manifestu Posel hessenského venkova s mottem Mír chýším. Válku palácům, kvůli kterému byl na něj vydán zatykač. Büchnerův Vojcek jako by konstatoval sociálně zmrzačený svět, v němž je jedinec vystaven permanentnímu tlaku ze strany autorit, a to jen proto, aby uživil sebe a rodinu. Avšak i s tou je v morálkou se zaklínajícím světě problém, jelikož jeho svazku s Marií, z něhož vzešel potomek, nepožehnal Bůh. Vojcek je tak deklasován do pozice tolerované, avšak obtížné a nemravné existence, která se logicky vyvine ve zločince.
Pracuji, tedy jsem, právě že vůbec…
Vojckův svět naplňuje práce vojenského sluhy a holiče stejně jako účast na pseudoexperimentu – čtvrtroční hrachové dietě, kterou na něm aplikuje šarlatánský lékař. Svoji pozici stvrzuje zvoláním: Tancujte všichni, furt, jen furt… s dovětkem, že na každého stejně čeká smrt. Tato replika Michalu Hábovi slouží jako odrazový můstek jeho kreace. Soudobý Vojcek je zaměstnancem měsíce, energií neutuchajícím pracovníkem, který se však dávno své práci odcizil. Žije v době pracující chudoby, v níž pojmy jako člověk a věc zcela splynuly. Hmotné i nehmotné se stalo komoditním a konzumovatelným. Je jednou z mnoha figur pozdního kapitalismu, v němž platí Hejtmanova poznámka o tom, že všichni jsme tak trochu Vojcek. Ten v inscenaci nezmizí ani na vteřinu ze zorného pole diváků, s ohromným nasazením vykonává dokola se opakující prostocviky neboli tančí, jak sama postava svoji činnost komentuje. V duchu někdejšího Vyvolávače z předlohy také oznamuje, kolik minut zbývá do začátku představení, a komentuje, jak fantasticky se coby systémem, autorem a nakonec i režisérem zne/vy/užívaná figura cítí.
Büchnerův Vojcek je fragment dochovaný v několika stadiích náčrtu, Hába jej vnímá jako možnost pro doplnění/dořečení započatých idejí, a to i navzdory téměř dvěma stům letům, které je od sebe s autorem dělí. Za zlomek režisér považuje i ústřední postavu, kterou označuje po vzoru stejnojmenné knihy amerického filozofa a sociologa Herberta Marcuseho za jednorozměrnou či ve smyslu spotřeby jednorázovou. Hábův Vojcek je důmyslně prokomponované, mnohovrstevnaté dílo, v němž se jedna asociace turbulentně přelévá do druhé. Režisér se zde dotýká již dříve citovaných motivů jako komodifikace ženského pohlaví, kterou zpřítomnil ve svém výkladu Maryši v Klicperově divadle v Hradci Králové, nebo zmíněného novodobého otroctví a úpadku elit, jež tvořily základní osu inscenace Zámek na Loiře uváděné ve Venuši ve Švehlovce, později přenesené do prostoru X10. Obecně se tématu práce a jejích podmínek Hába dříve věnoval i v jevištním zpracování investigativních reportáží Hrdinové kapitalistické práce. Závažnou sociálně-politickou linku však ve Vojckovi prokládá ironickými komentáři, tradičním zcizením všeho a všech, včetně popkulturních odboček působících div ne jako momentální herecká improvizace.
Herectví bez limitů
V Hábově verzi Vojcka figuruje pět postav, mezi něž jsou tu a tam rozděleny i reminiscence zbytku Büchnerova dramatického personálu. Většina z nich doznala určitého posunu ve výkladu či v motivacích jednání, i když při pečlivém srovnání s původním textem zůstává jejich základní podstata zachována. Vojcek Marka Kristiána Hochmana donekonečna pracuje, aby uživil rodinu. Namísto hrachové diety podléhá hlasům a rozmlžené realitě, jelikož nestíhá jíst a spát. Marie ztvárněná Marií Machovou je děvka, ba co víc, reifikovaná kurva, namísto kojence třímá přepravku na domácího mazlíčka, která ve svých útrobách skrývá malý přenosný reproduktor jako výsledek úspěšné reprodukce s Vojckem. Reprobedna zároveň zpřítomňuje dalšího zájemce o reprodukci, Plukovního tambora Jiřího Čížka alias DJ a dost možná i Mariina stávajícího pasáka. Hejtman Kryštofa Bartoše a lékař Ondřeje Jiráčka reprezentují držitele moci, manipulátory a obhájce systému – nebo v důsledku i jeho oběti? Nakonec všichni jsme jako Vojcek, nechtěné kurvy systému, do kterého se s přehledem vejde jeho kritika i s lahví coca-coly, jak sami inscenátoři ironicky poznamenávají.
Jelikož Hábovým krédem je brechtovská antiiluze a metadivadlo, na jevišti v závěru zůstávají namísto kapitalismem vyšťavených figur ze života se radující, svobodní herci. Jejich kolektivní vklad do inscenace je neoddiskutovatelný. Tempo a přesnost, se kterými dokážou udržet v kuse více než dvouhodinovou, fyzicky i duševně náročnou produkci, jsou obdivuhodné a v českém kontextu raritní. Minimálně výkon ústředního Marka Kristiána Hochmana, který má za sebou shodou okolností již druhého Vojcka (poprvé ho hrál v HaDivadle v inscenaci režiséra Miroslava Bambuška z roku 2019), by se měl promítnout v nominacích na divadelní ceny za příslušnou sezonu.
Vojckem Hába opět dokázal, že je jedním z nejkreativnějších soudobých tvůrců, kladoucím stejnou měrou důraz na formu a obsah. Dokáže se navíc obklopit extrémně disponovanými herci, pro které na jevišti neexistují limity.
Lachende Bestien, Praha – Georg Büchner, Michal Hába: Vojcek_ jednorozměrný člověk. Režie Michal Hába, dramaturgie Veronika Švecová, výprava Adriana Černá, hudba Jindřich Čížek a citace. Premiéra 27. ledna 2024, Divadlo X10 (psáno z předpremiéry 26. ledna a reprízy 28. února).
Komentáře k článku: Vojcek jako novodobý otrok
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
