Divadelní noviny > Názory – Glosy
Volby a divadlo
Měl jsem štěstí, že jsem sdílel přítomnost budoucího prezidenta v předvečer jeho vítězství právě v divadle, na vinohradské premiéře Dannyho Smiřického (a není možná náhodou, že jsem jej předtím viděl opět v kulturním stánku, v Obecním domě na koncertu Národního symfonického orchestru). Kéž by tato dvě náhodná setkání symbolizovala i naději, že kultura se u nás opět vrátí na místo, které jí v minulosti za obou našich humanitně zaměřených prezidentů Masaryka i Havla patřilo. Ale nechme spekulací.
V pochopitelné euforii nad triumfálním volebním vítězstvím Petra Pavla bychom si neměli přestat klást některé otázky, jež demokracie a konkrétně prezidentská volba staví před každého, kdo se zabývá divadlem. Jedna z těch znepokojivých otázek zní: Jak je vůbec možné, že se primitivní lež, dokonce i lež dlouhodobě a ještě i v průběhu volebního boje jako lež odhalovaná, dostala až do finále? A že to tolika lidem vůbec nevadilo? A že málem nakonec skončila na místě nejvyšším? Jak je možné, že se lež jako marketingová strategie (autor tohoto originálního překladu slova lež je exministr Karel Havlíček) postupně stávala v očích značné části veřejnosti legitimním prostředkem, ba fungovala jako komparativní výhoda? Jak si vysvětlit, že osoba, jež tohoto prostředku dle statistik používala daleko nejčastěji, cestou do finále porážela, až na jednoho, všechny méně lhoucí kandidáty? Možným klíčem je právě – divadlo.
Ano, žádná jiná volba nemá u nás tak blízko k divadlu jako ta prezidentská. Je to celonárodní casting do role, nikoli do funkce s reálnými pravomocemi. Divadlo, a šířeji entertainment, je přiznaná hra, hra „na někoho jiného“ – a divák posuzuje, do jaké míry je kandidát v roli autentický. Divák je tu tedy nejen více či méně pasivním adresátem jako na divadle, ale i hlavním aktérem a konečným rozhodčím.
A jedině v modu divadla nám nevadí, když postava obratně lže, vykrucuje se, přelstí jiné – jejím strategiím dokonce tleskáme. Zvláště je-li přitom vtipná. Ale po dvakrát deseti letech stupňujícího se panování lži na Hradě se změnila situace. U obou pohavlovských prezidentů si divák předvolebního divadla časem zvykl a podprahově přijal mezi regulérní pravidla hry, že nikoli pravda, ale šikovná lež vítězí nad pravdou a nenávistí. Jednou je to třeba lež kamuflující neoprávněný příjem dotací, podruhé lež o vlastní minulosti a potřetí, což považuji za nejhorší, strach budící lež o zavlečení země do války. Zatímco lhář se, v rámci „marketingové strategie“, vydává za mírotvorce.
Nic nového pod sluncem. Spravedlivý, pokládaný za nespravedlivého, bude mrskán, napínán na skřipec, ukřižován. Pozdě pozná, že člověk musí chtít ne býti, nýbrž zdáti se spravedlivý. Takto a podobně namítali už před dvěma a půl tisíci lety Sokratovi jeho oponenti, sofisté Trasymachos, Glaukón a další, že navzdory jeho krásným slovům o spravedlnosti občanům stačí zdání spravedlnosti. Spravedlnost skutečná je nezajímavá, „nedramatická“. Daleko užitečnější, a pro publikum „sexy“, je spravedlnost dovedně hraná. Jedině ti, kdo tohle umějí, vítězí na soudech, při obchodování, v politice – a žijí šťastněji. Ale jen krátkodobě, ujišťuje je Sokrates, zatímco újma na duši, u jednotlivce i u obce, je trvalá. A uvádí příklad závodních běžců, kteří prvou část běží oslnivě, nechají se oslavovat, ale nazpět nemohou a dříve nebo později utrží posměch. A rozhodně by měli být vyloučeni z vedení státu zejména ti, kdo spojují vládu – tedy prospěch obce – s prospěchem vlastním. Tedy s podnikáním, s firmou (Politeia, též Faidros, Theaitétos aj.).
Jak se tedy stalo, že brutální vytěsnění etického rozměru z politiky a z veřejného prostoru, jehož jsme od konce Havlova prezidentství svědky a jež značná část veřejnosti dokonce na vůdcích obdivuje, mohlo být tak úspěšné? Myslím, že jsme při provozování volebního divadla (a nejen toho volebního) zapomněli na Šaldova slova: Politika musí se provozovati „sub specie aeternitatis“, pod zorným úhlem věčnosti. Jinak jest ubohým hokynařením, přelstíráním, v němž dnešní chytrák jest napálen zítra chytrákem větším; jinak jest to drahá hra a maření času, která zdržuje člověka od vlastní tvorby (F. X. Šalda: Masarykova osobnost filosofická, 1920).
Komentáře k článku: Volby a divadlo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
