Divadelní noviny > Příloha

Odpouštění – Mikrodramata Vráti Brabence

Toto není rozhovor v tradičním slova smyslu. Jde spíš o různě dlouhé záznamy našich setkávání ve vršovickém baru Café Sladkovský, kam básník a hudebník, člen skupiny Plastic People Vratislav/Vráťa Brabenec téměř denně chodí. Čte noviny, pije čaj, kafe, pivo, fernet či rum. A setkává se a rozpráví s přáteli, novináři, studenty, barmany, kumštýři, filosofy či opilci. Často se zcela neznámými lidmi. Naše rozhovory jsem nazval mikrodramata, protože Brabenec ve svých vyprávěních velmi rád využívá dialogy jako důležitý prostředek přesných charakteristik popisovaných událostí a jako dramatickou zkratku. Scházeli jsme se v listopadu a prosinci. Vráťa vždy seděl u svého oblíbeného kulatého stolku u okna poblíž baru, v ruce měl cigaretu, u popelníku stálo pivo, čaj, kafe či sklenička tvrdšího moku, po stole se povalovaly poznámky. Mnohokrát od něj zaznělo, že o těch událostech a lidech už mluvil, že si mám fakta zjistit sám. Nicméně i v těchto situacích se bez zábran rozpovídal. Ještě víc jej však bavily hovory o zahradách, krajinách, ptácích, stromech či ženách. Rozhovor prokládáme Brabencovými básněmi (Kavárna vznikla jen pro tuto příležitost) a vzpomínkovým textem Havran z jeho knihy vyprávění pro děti Všude je střed světa, již vydalo (s ilustracemi Matěje Formana) nakladatelství Meander v roce 2005.

Vánoční
Je mi blbě z pití.
Je mi blbě z lidí.
Je mi blbě z Vánoc.
(Asi nejlepší dárek
      bys mi dal
      kdyby ses už
      konečně zabil)
(Denver, 2013)

Vánoce

Náš rozhovor vyjde v době adventu. Studoval jste teologii. Co pro vás ten čas znamená?

Já Vánoce moc neberu. Právě proto, že jsem kolem toho dost študoval. Ježíšovo narození v ten čas není ničím potvrzené. Ostatně ani ukřižování. Vono toho teda v křesťanství neštymuje spoustu…

No dobrá, ale nějak jsme se na těch datech sjednotili. Tedy alespoň křesťanská kultura.

Spíš se to na ta data ušilo, aby se překryly pohanský či jiný svátky a místa. To máš jako třeba s takzvaným svatým kopečkem u Valdic. Jmenuje se Zebín a byl už odpradávna posvátnej. Anebo Bořeň v Českém středohoří. Kdysi tam sídlily předkeltský kultury a měly tam své bohy a šamany a posvátný háje. A nakonec to skončilo nějakou kapličkou, která se tam naroubovala, aby tu minulost křesťani přelicitovali.

Takže to je ten důvod, proč vás Vánoce „moc neberou“?

Hrozně mě rozčilujou, protože spousta hospod je zavřenejch.

Ale co zážitky z dětství? Říká se, že jsou určující. V té době jste snad ještě zavřených hospod nelitoval.

No tak od takových čtrnácti už jo. Ale předtím, to máš recht, předtím to bylo dojemný. V naší rodině se hodně muzicírovalo a Vánoce byly díky tomu hezký. Otec si výjimečně dal dvě skleničky vína – on moc nepil – a pak zpíval sprostý smíchovský písničky, což matka nesnášela. Ona chtěla Vánoce táhnout v křesťanským duchu, ale přišel lehce opilý otec s houslema a hrál na ně jako cikán. Měl je tak – naštorc – i v ruce postavený. Matka říkala: Hele, Jožko, housle se držej naplocho. Ale otec se po těch dvou deckách vzbouřil a krásně vyváděl. Nás děti – mám ještě dva starší bráchy – to bavilo.

Havran
Otec, stárnoucí pražský Pepík, miloval pampelišky. V květinách se nevyznal, ale pampelišku uměl. Když pečoval o svou první vnučku Lucii, musel jsem na zahradě označit květiny jmenovkami, aby jí měl o čem povídat.

Jsem vodnikud

Kde jste bydleli?

Jsem z Horních Počernic u Prahy. Tehdy se jim říkalo městys. Byly to čtyři spojený vesnice – Chvala, Horní Počernice, Svépravice a Čertousy. Tam jsem prožil dětství. Ale záhy jsem z hnízda vypadl a od té doby jsem vandroval. Vlastně jsem vodnikud. Všude jsem byl jen chvíli. A teď, na starý kolena, jsem se vrátil do Prahy, což je místo, který mám rád, a asi to tady nějak dotluču.

My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Bůh sám…, napsal Egon Bondy a zpívají Plastici. I Ježíš se narodil a žil neustále na cestě a možná se zjeví a dotluče svůj život v Praze…

No, vono to je složitější. Zajímavý je číst si o Kristovi z druhé strany. Třeba co si o něm myslej židi. Jeden z Římany dochovaných písemných pramenů praví, že v době, kdy se Kristus narodil, se po Izraeli potuloval strašnej zločinec, kterej znásilňoval ženský. A jeden židovský učenec dohledal, že Marie byla znásilněna právě tímhle zločincem. Že tedy Ježíš – Ješu – je syn násilníka.

Nechci se pouštět do teologických sporů, ale i židé uznávají a respektují Ježíše Nazaretského, byť jen za proroka.

No, děti zločinců občas bejvaj ge­niál­ní…

Tak jste křesťan, žid, kelt… Nebo nevěřící? Či snad buddhista? V co a koho věříte, věříte-li vůbec? Máte přece teologickou fakultu…

Nemám. Nedostudoval jsem ji, protože mě po čase teologie přestala zajímat. Když už se ptáš na ty Vánoce, tak v dětství mě překvapovalo, že Ježíš neměl moc dlouhej život, když se o Vánocích narodil a na Velikonoce už ho voddělali. To byl fofr všechno zvládnout, jsem si říkal.

Chodil jste, chodíte – aspoň občas – do kostela?

Do kostelů zásadně nechodím. Já jsem já a svého duchovního života mám pro sebe akorát. Nepotřebuju, aby mi někdo – nějakej šaman – něco říkal. Na svatý místa nechodím a nechodím ani do muzeí. Já se na ně dívám – na hrady, kostely, zámky, zahrady nebo kopce – zvenku a docela mně to stačí. Uvnitř, za různými zdmi nebo ploty, bych se jenom rozčiloval, jak mně tam lžou a podsouvaj falešný fakta.

Neříkejte mi, že jste takový exis­ten­cialista, že nepotřebujete v nic a nikoho věřit, že nepotřebujete směrovat k nějakým horizontům.

O to se často hádám s Eliášem Sidonem. V co věřit, co číst, co říkat, jak se projevovat. Pro mne je důležitá nenápadnost a pokora. Už když to teď vyslovuju, je to blbě. Mám rád Martina Bubera, jak píše o chasidech. Chasidi mi jsou hodně sympatický. Buberovy povídky jsem přečetl mnohokrát a vždycky se u nich náramně pobavím. Ti blázniví rabíni jsou mi něčím blízký. Třeba příběh, jak zázračný rabín chodil každý den k rybníku a mlčel. Netrpělivý žák se ho ptá: Milý rabíne, jdeš každé ráno k rybníku a tam sedíš celej den a mlčíš. Co tam děláš? A on odpovídá: Poslouchám, jak žáby chválí Hospodina. To je krásný! To jsem zažil v Britský Kolumbii v Kanadě. Na jaře tam kvákalo mi­lio­ny žab. Rozkvákala se tam celá krajina tak, že to byly doslova symfonický koncerty. Kanaďani říkali, že je to pro ně děsně depresivní hudba, ale pro mne to byla hudba radostná. Když tam žáby začnou kvákat, je to pro kanadský indiány oznamování doby půstu, protože je přesně čtyřicet dnů do Velikonoc. To je možná doklad toho „posvátna“, které se snažíš ze mne vydobýt. O tom datu nerozhodli křesťané – žáby nějaké Velikonoce nezajímají – ani je neurčili židi či kelti, to datum označily žáby. Je zajímavé, že vždycky to jejich kvákání trvá čtyřicet dnů. Čtyřicet dnů trvá šestinedělí u ženský, čtyřicet let putoval Mojžíš přes poušť, čtyřicet dní je půst před Velikonocema. Co je ta čtyřicítka? To nemůže být náhoda. Rusové říkají, že když je něčeho čtyřicet, tak je toho hodně. Možná i proto tady komunismus vydržel čtyřicet let a pak se během jednoho a půl roku v podstatě sám zhroutil. Taková magie mně je blízká a baví mě.

Příliš jsme si v těch letech s otcem nerozuměli. Zlobil jsem ho. Přicházíval jsem domů často až ráno, pokud jsem vůbec přišel.

Co je pro vás „doma“?

Kde se cejtim dobře. To, že člověk hledá nějaký „doma“, je hrozně zprofanovaný. Mně stačí místo, kde jsou lidi a hospoda.

A to je kde?

Teď je to zrovna ve Vršovicích.

Proč? Co je na nich pro vás přitažlivé?

Hele, těžko najít to „ideální místo“. Vokouknul jsem kus světa a na každým místě se dá najít kousek ducha toho místa. Tady je to fajn, protože je to všechno takový pošpiněný, zašpiněný. Nemyslím to metafyzicky, ale fyzicky. A to je dycky dobrý znamení živýho místa. Můžu tady kouřit, hrát muziku, psát, co chci, jsou tu ženský. To je nejdůležitější.

Po jedné takové noci jsem se ráno přikradl do kuchyně. Nikdo tam. Rychle něco sním, třeba kousek sledě, napiju se vody a schovám se do peřin, myslel jsem si. Proti mně si to ale štrádoval – havran. Aha, pomyslel jsem si. Už jsem z toho flámování dočista zblbnul. Je to tady. Vycouval jsem na chodbu, utřídil myšlenky a vešel do kuchyně znovu. Havran mi kráčel v ústrety, jedno křídlo měl smutně svěšené. Takže je to opravdu havran, bydlí tu jako já a není to zjevení.

Kriminál

A co kriminál? Jak jste se cítil tam?

Já tam zase tak moc dlouho nebyl. Od Velikonoc 1976 do listopadu – osm měsíců. Kriminál, i když byl takhle krátkej, byl velice dobrá škola. Najednou vidíš svět z jiný strany. Každýmu mladýmu člověku bych kriminál doporučoval. Možná by pak viděl věci jasnějc a čistějc.

No… Nevím. Mně stačilo bejt čtvrt roku v Bohnicích, když jsem se vyhejbal vojně.

Já se tam necpal, ale najednou jsem se tam octnul. Byly tam zajímavý setkání se zajímavejma lidma – většinou teda kriminálníkama. Ten první, koho mi po samotce, kterou se tam začínalo, na celu dali, toho nějak moc věděl. Hned mně říkal, že mě čeká pět let a že jsem politickej. Tak jsem řekl: Chlape, ty toho nějak moc víš a nevybavoval jsem se s ním. Byl to nějakej chudák, bonzák, kterýmu nařídili, aby mě vyprovokoval. To jsem nesežral. Asi během týdne nebo deseti dnů mně říkali: Sbalte si věci. Myslel jsem, že jdu domů, ale nešel jsem. Popošel jsem asi o čtyři cely dál k mladýmu Cikánovi, což bylo velice příjemný. Jmenoval se Jirka. Nějakej zloděj to byl. Neuměl psát, číst, ale hezky jsme si povídali. Byl rád, že má co kouřit, protože jsem se s ním dělil o tabák a o cigára. Zprvu se divil: Ty celý dny čteš. Proč? Jsem říkal: No čtu, co tady mám dělat. A von: Hele, kdyby v tý knížce bylo třeba o ženských nebo o koních, přečti mi to. To sis objednal jednou za čtrnáct dnů knihy, a když ti nesli špatnou polívku, dostals k ní štos knih, žádnej výběr, zkrátka ti je na celu přinesli, a bylo. Takže třeba Rudou záři nad Kladnem jsem dostal – a přečet – snad třikrát. No, a když jsem objevil v těch knížkách, co jsme dostávali na váhu, pasáž, kde byl les nebo koně nebo ženská, tak jsem Jirkovi tu stránku či dvě přečet’. Byl naprosto dojatej a říkal: Do piči, to je kurevsky krásný. To je nádhera. Z toho jsem poznal, že to nebyl bonzák.

Takže jste teď odborník na Zápotockého…

Vono když čteš tyhle knížky potřetí nebo popátý, už tě to docela nudí. Někdy těžce. Tak jsem se rozhodl, že se pokusím dešifrovat Zápotockýho styl. A dospěl jsem k tomu – teda nikde jsem to neověřoval – že možná začátek napsal on, ale pak byl asi nemocnej nebo vypitej, a tak předával pokračování jinejm spisovatelům. Pak asi s nima nebyl spokojenej, tak to dal dalším. Najednou je tam jinej styl, jinak stavěný věty, příběh, dialogy. Tu knížku psali nejmíň tři čtyři lidi. Jedním z nich byl podle mě Václav Řezáč, kterýho jsem znal ze školy. Měli jsme ho povinně. Poplach v Kovářské uličce, Kluci hurá za ním!, Nástup… Takže Zápotockýho zřejmě měli za úkol chlapci spisovatelský dopisovat.

Havran se zabydlel u kamen a otec se do něj zamiloval. Myslím, že měl v té době raději havrana než mě. Miloval ho stejně jako pampelišku na zahradě a americkou révu bago, kterou jsem mu tam zasadil.

Velikonoce 1976

Jak vás zatýkali?

V parku. Pracoval jsem v parku v Měšicích u Prahy, kde jsme měli za úkol provádět rekonstrukci historické zahrady. Byl jsem v montérkách, měl jsem traktor, motorovku a normálně jsem pracoval. Mými zaměstnanci byli Magor (Ivan M. Jirous – pozn. aut.), Charlie (Soukup – pozn. aut.) a Marie (Benetková – pozn. aut.), moje žena. Jirous nepřišel do práce, protože už byl zavřenej, Charlie taky. Tak jsem je čekal.

Byla polední pauza, seděl jsem na polívce v bufetu v místní nemocnici, dával jsem si k ní dvě deci bílýho a kousek zavináče – pohoda. Četl jsem Zemědělský noviny, to si pamatuju přesně, a najednou tam vešlo pět policajtů. Bylo mi to jasný: Průser. Směřovali ke mně a první se zeptal: Jste pan Brabenec? Já: Jó, jistě. Ustoupil, nastoupil druhej a říkal: Ruce vzhůru. Pacienti, co tam seděli, utekli. Dal jsem ruce vzhůru a třetí policajt mi dal klepeta. A čtvrtej povídá: Půjdete s námi. Co tady máte? Já: Traktor, svý auto a motorovku, to tady nemůžu jen tak nechat. Ale musel jsem. Odvezli mě do Zborovský a tam jsme venku na ulici stáli až do večera. Když jsem viděl, jak přiváděj’ další a další, říkal jsem si: To není dobrý. Když nás tam bylo asi dvacet, všechny jsem znal, tak mi bylo jasný: Velkej průser! Následoval asi desetihodinovej výslech a pak… No, to už jsem říkal. Samotka, cela, soud a osm měsíců „natvrdo“.

Bylo vám třicet tři… Jak jste viděl svou budoucnost?

Ježíšova léta jsem prožil na Ruzyni. A ještě k tomu byly Velikonoce. Ukřižování, zmrtvýchvstání. Koukal jsem z vězeňskýho okýnka, viděl, jak po nebi lítají ty letadla, a říkal jsem si: Až mě jednou pustěj, tak si do nějakýho sednu a do týhle posraný země se už nikdy nevrátím.

Zapomněl jsem vysvětlit, jak se havran k nám do kuchyně dostal. Bratr Milan, který vozil maso na jatkách, ho našel zraněného přímo na silnici. Asi ho srazilo nějaké auto.

Emigroval jste ale až v roce 1982…

Když mě po osmi měsících pustili, šel jsem se do Měšic hned podívat. Měl jsem tam totiž schovaný obrovský kmeny stromů, dvě stě let starý jilmy. Říkal jsem tomu depozitář. Chtěl jsem z nich nařezat fošny a z nich vyrobit nábytek. Depozitář pryč, traktor pryč, maringotka pryč, motorovka pryč, všechno pryč. Šel jsem do hospody. A když jsem tam vešel, lidi uvnitř zvážněli: To vás pustili tak brzy?! Já: No, vždyť jsem měl jenom výtržnost. Oni: Tady ve vesnici se říkalo, že hledali sexuálního vraha, co znásilňoval malý holčičky. Celej park byl obklíčenej policajtama se psama… A zatkli jenom vás… Mlčeli, ale asi si mysleli: Ten je jasnej. Podle ksichtu to byl jasně ten, co v okresu znásilňoval naše holčičky. Tak jsem se otočil a rovnou šel rozvázat pracovní poměr. Družstvo, který mě zaměstnávalo, sídlilo v Ústí nad Labem, jmenovalo se Techniasport. Měl jsem u nich 49 procent ze zakázek čistýho, takže jsem vydělával docela slušný prachy. No, a ten vedoucí Techniasportu vytáhl šuplík, něco tam štrachal a pak říkal: Jaký to bylo? Co výslechy? A já: Prosím vás, ten magnetofon vypněte… Dal mi štempl a rozešli jsme se. Až v emigraci, když jsem potkal jednoho člověka ze severních Čech a řekl mu jméno toho člověka, jsem se dozvěděl, že to byl jeden z nejtvrdších estébáků v Severočeským kraji. To jsou paradoxy, pane Vaněk…

Pak následovaly krušný léta shánění práce, mezitím vyšla Charta a já začal vážně uvažovat o emigraci. Už se to tady nedalo vydržet.

Na jaře se havran natolik zotavil, že mohl sedět v zahradě na ořešáku. Táta mu tam nosil různé lahůdky a povídal si s ním. Já jsem si s havranem povídal jen v otcově nepřítomnosti.

Charta

Vy jste Chartu podepsal už v roce 1976…

Když jsem vylezl z kriminálu, tak jsem byl někdy před Vánocema pozvanej na Hrádeček k Havlovi. Do tý doby jsem ho neznal. Nějak si mě našel a zkontaktoval. Telefony jsme neměli – teda on telefon myslím měl, ale já ne. A na Hrádečku jsme mluvili o tom dokumentu. Že je tam na začátku zmínka o nás a jestli bych to podepsal. Do tý doby jsem zásadně nic podobnýho nepodepisoval, ale když byl Havel tak slušnej a obhajoval nás, tak jsem to podepsal. A hned, jak jsem přijel k ránu domů, jsem vzbudil ženu a sdělil jí: Hele, Marie, podepsal jsem včera nějakej dokument. Je to slušnej dopis, není tam nic protistátního, že by nám něco vadilo nebo tak. Ale je tam napsaný, že když někdo věří, ať ho nechaj’ chodit do kostela, a když někdo chce študovat, ať ho nechaj’ študovat. Prostě je tam výzva bejt normální. A to zavání velkým průserem. A byl.

Tou dobou už pampeliška vrůstala do zeleniny, ale otec ji před matkou obhájil. Měl teď vnučku Lucii, pampelišku, révu bago a havrana.

Underground bývá spojovaný s politickými postoji, ale vám – myslím Plastic People, DG307 a party kolem – do té doby o politiku vůbec nešlo.

Spousta muzikantů viděla politickou situaci velice zjednodušeně. Nezajímaly je souvislosti, jen chtěli nějak žít a hrát svou muziku. To myslím komunisty naštvalo ze všeho nejvíc. Že jsme o ně nejevili zájem. Kdyby nás nechali bejt, mohli jsme skončit jako neznámý undergroundový magoři. Ale oni se do nás začali srát, šťourali do nás, veřejně nás napadali, zavírali a nedošlo jim, že si proti sobě poštvou spoustu mladých lidí, který nás do tý doby třeba vůbec neznali.

Vlastně jste se stali celebritami a pop-ikonami.

Největší reklamu nám udělala televize pomlouvačným dokumentem Atentát na kulturu. Já bych se o něm možná ani nedozvěděl, televizi jsem neměl, noviny moc nesledoval. Ale někdy na jaře v sedmasedmdesátým, to jsem asi měsíc – než mě zase vyhodili – pásl krávy v Krušnejch horách, za mnou přijeli nějaký vlasáči a říkali: Hele, dneska je v televizi Atentát na kulturu, a vzali mě k nim domů, ať se jedu podívat. Za pár dnů jsem se v hospodě potkal s jedněma známejma: Hele, mýmu synovi je dvanáct. Viděl Atentát na kulturu a ptal se: „Tati a to jsou skutečný lidi, nebo to je hranej film?“ A rodiče odpověděli: Ne, to je skutečný. My normálně chodíme s Vráťou na pivo. A ten syn projevil přání: Tati, mohl bych ho vidět? Tak toho dvanáctiletýho kluka přivedli do hospody a on ke mně nesměle přistoupil: Já jsem se vás chtěl jenom dotknout. V tý chvíli začaly v upocených Čechách i na Slovensku vznikat undergroundový kapely. S trochou nadsázky by se mohlo říct, že komu bylo pod třicet a viděl Atentát na kulturu nebo Mimikry, slavný to díl Majora Zemana o PPU, založil undergroundovou kapelu.

Na podzim už havran poskakoval po větvích ořešáku a občas popolétl. Když táhli havrani přes Horní Počernice, náš havran zmizel. Dodnes nevím, jestli s havrany, co táhnou z jihu na sever, nebo ze severu na jih.

Jazzman

Jak jste se dostal k muzice a proč jste se rozhodl pro saxofon?

Hrál jsem v různých hudebních skupinách od základní školy, nejdřív hlavně jazz. V padesátých letech jsem byl členem taneční kapely, která hrála šmíru na čajích a plesech. Mezitím jsem občas potkal někoho, kdo mě vtáhnul na jazzovej koncert. Takže jsem jazzový dění u nás vnímal poměrně intenzivně, poznal jsem Hulana nebo Velebného, a někdy od poloviny šedesátých let, kdy jsem začal jezdit do Prahy, jsem tam už hrál s různejma jazzovejma seskupeníma.

Jazz v padesátých letech evokuje Zbabělce a různé povídky Josefa Škvoreckého.

V padesátých letech byl jazz projev určitý svobody. Americká – „páskovská“, jak se říkalo – muzika. Já jej poslouchal odmalička. První, kdo mě k němu na­kopl, byl můj strejc. Bylo to v roce 1947 a on mě dostal několik dnů na hlídání, protože maminka jela na všesokolský slet. Měla asi dojem, že Masaryk ještě žije… Strejc, aby mě nějak zabavil, mi hrál na piano ježkárny. Byl výbornej muzikant a mě to obrovsky nakoplo. A když mi bylo pět, v osmačtyřicátým, chodil jsem před počernický hospody poslouchat u okna swingový kapely. Anebo jsem chodil na zahrádku. Hrávalo se totiž často i v zahradních restauracích.

Dokázal byste popsat atmosféru oněch tancovaček?

Všude jsem cítil nadšení z konce války a z toho, že se to tu bude vyvíjet dobře. Teď víme, jak to dopadlo, ale tehdy to nikdo netušil. Vybavuju si, jak jsem šel jako malinkej kluk do hospody u nádraží v Počernicích, byl tam sálek asi tak velkej jako tady v Café Sladkovský, a najednou tam stálo patnáct muzikantů a váleli Glenna Millera. Lidi se chytli za ruce a tančili, pivo teklo proudem, žádný zapšklý ksichty. Pro mě to bylo obrovský vzrůšo. Jakmile to šlo, s těma kapelama jsem se skamarádil, a tak od patnácti jsem s nima i zahrál.

Hned na saxofon?

Ve školní kapele jsem byl zprvu klarinetista. Jednou se ale stalo, že náš saxofonista maturoval a řekl: Hraješ na klarinet, naučíš se i na saxofon. Za týden jsem to jakž takž zvládl a od té doby je to můj hlavní nástroj.

Tehdy už začínal rock’n’roll.

Rokenrol se v padesátých letech poslouchal především z rádia Luxembourg. Odtamtud se odposlouchávaly akordy, noty i texty. Nikdo moc neuměl anglicky, takže nikdo nevěděl, o čem se vlastně zpívá. Bylo tam třeba Goodbye Lollipops, Hello Lipstick a my si říkali, proč ty americký kapely zpívaj o Lipsku. Až v Kanadě jsem se dozvěděl, že lipstick je rtěnka a že to znamenalo Čau čau, lízátko, přestala jsem bejt holčičkou (I’m Not a Baby Anymore).

Otci zbyla už jen vnučka Lucie, odkvetlá pampeliška a opadaný révový keř.

To jsou paradoxy…

Popište svou cestu šedesátými lety. Z dnešního pohledu asi už těžko pochopitelnou dobu.

V jednašedesátým jsem skončil zahradnickou školu v Mělníku a šel jsem pracovat do Příbrami. Radní si mě vybrali jako šéfa zeleně ve městě. Mě tehdy bavila – a dodnes baví – zahradní architektura. Předtím jsem ale z tý školy byl málem vyhozenej, protože jsem odmítl hrát ve svazácký kapele. Měl jsem svazáckej soud, kde mě soudili ti nejblbější žáci ze třídy. A navrhli mě na vyloučení ze školy. Tři měsíce před maturitou! Co budu dělat? Domů nemůžu, fotr by mě zabil. Tak jsem se rozhodl, že půjdu k cirkusu na ságo a na klárinet. A oni mě vzali! Když ale viděli ve škole, že mi choděj dopisy od Československých cirkusů a varieté, a když zjistili, že nastupuju k cirkusu Praga a odjíždím s ním do Sovětského svazu, dali zpátečku a maturitu mi povolili. Pak přijeli ti radní z Příbrami a ptali se mýho profesora Václava Hurycha, jestli by neznal nějakýho studenta, kterej by byl schopnej šéfovat zeleni v městě Příbram. A on řekl: Mám jenom jednoho – Brabence. Profesorskej sbor to projednal a řekl: V žádným případě. Hurych: Když nechcete Brabence, nemám nikoho. Zachránil mě. Nechali mě odmaturovat s vyznamenáním a nastoupil jsem do Příbrami. Tam jsem se vyřádil, bavilo mě to, ale táhla mě Praha.

Dlouho jste tam asi nevydržel…

Dva roky. Pak jsem se rozhodl, že půjdu studovat na evengelickou bohosloveckou fakultu teologii. Byl tam Sváťa Karásek, kterého jsem znal ze střední. Jednou za mnou do Příbrami přijel a povídá: Pojď k nám studovat. Já na to: Já jsem ale katolík… On: To nevadí. Je to liberální škola. Já: Tak jo. Šel jsem tam nejdřív dělat do semináře údržbáře a pak jsem se dostal i na řádná studia. Byla to hodně bláznivá doba, nevím, jestli by to dneska ještě takhle šlo…

Jak jste se poznal se Sváťou Karáskem?

On do Mělníka na naši školu přestoupil, protože z předešlý ho vyhodili. Potkávali jsme se na chodbách, on byl ještě takovej rozjívenej, a jednou se mě ptá: Hele, ty nenosíš učebnice? Všichni tam měli naditý tašky, jenom já ne. A já: Nenosím. On: Jak to?! Ty knihy nepotřebuješ? Já: No, mám jen jednu, ta mi stačí. A vytáhl jsem Bibli. On sáhl do svý tašky a vytáhl taky Bibli.

Jak vaše společné divadlo vypadalo?

Byly to takové text-appealy ovlivněné Vyskočilem, Semaforem a tehdejšími divadly malých forem. Texty a písničky jsme buď přejímali, nebo je psal Sváťa. Já hrál na ságo. Bylo nás pět a vyhráli jsme dokonce okresní a krajské kolo nějaké amatérské soutěže. Jeli jsme pak i na celostátní finále, ale tam už jim oznámili, kdo vlastně jsme, a tak nás odsunuli stranou a nehodnotili.

Z Příbrami jste se tedy dostal do Prahy.

Byl jsem z ní celej rozdivočelej. Denně jsem lítal po jazzovejch klubech. Ono jich tedy moc nebylo… Všechno odehrávalo na Národní třídě: Reduta, Viola, Vagon, Parnas…

Byly i beatové – dnes bychom řekli rockové – kluby. Sluníčko, Olympic, F-klub na Smíchově…

Jo, postupně se toho objevovalo čím dál víc. A já to objevoval taky. První bylo myslím Sluníčko. Bylo v podzemí jednoho obchoďáku na Příkopech. Původně tam myslím sídlilo divadlo pro děti, odtud ten název. Tehdy bylo jasný, že se něco děje. Do muziky se četly skvělý Zábranovy překlady amerických básníků, hrálo se i v parcích či na ulicích. To mě chytlo. Hlavně ta poezie ve spojení s hudbou.

Utěšovat otce planými nadějemi bylo zbytečné. Nikdy toho moc nenamluvil a na otázky neodpovídal. Jen občas si posteskl: kdybych měl tři tygry, rozuměl bych si s nimi víc. Měl ale tři syny.

Pražský majáles

Pokud vím, setkal jste se v roce 1965 v Praze během majálesu i s Allenem Ginsbergem.

Hráli jsme mu ve Fučíkárně s naší jazzovou partou. Měl na hlavě korunu coby král pražského majálesu a něco tam přednášel. Obrátil se k nám a říkal: Zahrajte něco, co znám, a zazpíváme si společně. My toho anglicky moc ne­umě­li, takže nakonec jsme zpívali It’s A Long Way To Tipperary.

Pak jsem ho potkal ještě jednou v lednu 1989, když jsme s Paulem Wilsonem, Joe Karafiátem, Honzou Komárkem a několika dalšími pořádali v New Yorku benefici za Magora a za Stárka. Odehrávalo se to v klubu Kitchen na Manhattanu. Celkem tam bylo asi třicet muzikantů, kteří zadarmo zahráli. U baru stál Giorgio Gomelsky, původní manažer Rolling Stones, já ho šel pozdravit a on mi povídá: Přišel ti kamarád. Ve dveřích stál Ginsberg. Já: To není můj kamarád. Toho jsem naposled viděl v pětašedesátým v Praze. V New Yorku nikoho neznám, jsem Kanaďan. Vzal jsem LP Leading Horses, slušně jsem Ginsberga pozdravil a řekl: Chci ti dát tohle LP, který jsem nahrál se svou skupinou Plastic People a teď jsme ho s Paulem Wilsonem vydali v Kanadě. Ginsberg: Já už nejsem beatnik, jsem profesor poezie na Kolumbijské univerzitě. Já ti to LP zaplatím. A vnucoval mi desetidolarovku. Já: Nechci od tebe peníze, já ti to LP chci dát. On se na mě pečlivě podíval a pak řekl: Já si tě pamatuju z Prahy. Nevím, možná si vymejšlel – i když můj nos je dost specifickej. Pak šel na pódium a zarecitoval svého Krále Majáles. Bylo to dojemný. V devadesátých letech pak několikrát přijel do Prahy, dokonce s klukama z PPU vystoupil, ale já ho už nikdy neviděl.

Vy máte skutečně speciální nos. Kdyby Rostand nenapsal Cyrana, možná by napsal Brabence…

Od svých patnácti vypadám skoro furt stejně blbě. I když ten nos jsem v dětství tak křivej neměl. Ten mně zlomili až v hospodě, když jsem ved’ provokativní řeči. Když se mi pak trochu narovnal, tak jsem zas někde narazil. Posedmý mi ho zlomila má žena a loni v létě jsem na něj upad’ zas. Dycky se mi ohne na stejnou stranu…

Chodil pod ořešák, kouřil a čekal.

Kanada

Kdy jste se definitivně rozhodl pro emigraci?

V roce 1981. Tehdy na mě estébáci nastoupili hodně tvrdě. Za týden jsem měl tři výslechy, a to je hodně. To si člověk rozmyslí, jestli si to pivko má dát. Dělal jsem nočního hlídače na Žižkově, v šest ráno přišli a říkali: Bylo by dobrý, kdybyste v osm ráno přišel na Barťák, víte kam, ne? Já: Chci napsanou předvolánku. Oni: Pane Brabenec, a víte, co se vám stane, když tam nepřijdete? To jsem věděl. Dají mi do držky. Takže když jsem přišel z práce domů, dal jsem si čaj a šel k výslechu. S sebou jsem si vždycky vzal tabák, protože jsem nikdy nevěděl, jestli vůbec přijdu domů a kdy.

A jednou to, chlapci, přepískli. Měli jsme tehdy s Marií dvouletou Nikolu, bál jsem se o ně, tak jsem Marii říkal: Hele, já mám strašně blbej pocit, když jsem na výslechu a ty jsi sama doma s dítětem. Prosím tě, nevím, kdy mě pustěj. Zmiz s kočárkem na Grébovku do parku, a až mě pustěj, tak tě vyzvednu. Jednou jsem totiž přišel z výslechu a v bytě jsme měli dvanáct – jakože – řemeslníků z OPBH. Že měněj elektřinu ze 120 V na 220 V. Bylo však jasný, že s tím montovali i odposlechy. No a přišel jsem k výslechu, nechali mě uležet asi tak dvě hodinky, pak vešlo pět chlápků, strašně pobavený, a říkali: Pane Brabenec, máme dneska pro vás překvapení. Nechcete vypovídat? Možná, že budete. Teď jsme si v parku odchytili vaši ženu i s dítětem. Pokud budete mlčet, nejsme si jistý, co se s nima stane… Navždy jsem si je do svý hlavy vyfotil a v duchu si řekl: Chlapci, to už je moc. Za to se ve slušnejch zemích ustřeluje hlava. Tohle si jednou vyřídíme. Říct někomu, že jsem ti unesl dítě, na to nastupujou ostřelovači. Nechali mě chvilku, aby mě psychicky rozložili, stáli kolem mě a pak řekli: Žena vám vzkazuje, abyste s náma začal spolupracovat. Že by se Marie takhle složila? To těžko: Ne. Oni: Máte rádi svojí ženu? Máte rád svojí dceru? Mluvte… Já: Neodpovím vám. Naštěstí jen blufovali. To ale nikdy nevíš. Když jsem asi po pětihodinovým výslechu vyšel, byla Marie doma i s dítětem. Vylíčil jsem jí, co se stalo, a řekli jsme si, že vocuď – z tohodle zkurvenýho státu – padáme.

Příští rok na podzim se havran vrátil. Přes Počernice zas táhli havrani. Ten náš se oddělil, sedl si na ořešák, s otcem promluvil a zas odletěl. Viděl jsem to.

Přesto jste se sem vrátil, i když natrvalo až v roce 1997. Vaše žena a dcera tu nevydržely, po dvou letech odletěly zpět a dnes žijí opět v Kanadě. Vy jste ale zůstal…

No, vidíš. Jsem blbej…

Jak se díváte na české „vyrovnání se s minulostí“?

Je to fraška. Svědčil jsem proti estébákům. Pamatuju, jak na chodbě stál jeden parchant z těch, co se tehdy hodně dobře bavil. Tak jsem ho pozdravil a chytil ho u krku: Vidíš, ty kamery? To je Česká televize. Já tě před těma kamerama teď zabiju. Tys mně kdysi řekl, žes mně unesl dvouletou dceru. On: Já vás, pane, neznám. Říkám: A já jsem tě poznal! A večer to bylo ve zprávách. Když pak ten den soud končil, advokáti estébáků řekli, že by měl bejt zrušenej, protože svědkové z druhé strany napadali jejich svědky. S Kábou (Jiří Kabeš, violista PPU – pozn. red.) a Magorem, se kterejma jsem tam byl, jsme si řekli: Ty vole, estébáci sedět nepůjdou. Pudem zase my. Druhej den tam už Kába ani Magor nešli. Já jo, mě to zajímalo. A estébáci byli obklopeni soudní stráží, aby je chartisti nenapadali.

Odsoudili je?

Dostali od tří do pěti let… Podmíněně. Ten „můj“ – Šimák – má dnes hospodu v Kobylisích a je tam prej oblíbenej. Občas někomu z mých přátel prdnou nervy: Hele, pojeď si to s ním vyřídit. Já: Kdybych mu dal ránu, tak bych si tu ruku musel uříznout. Smrděla by mi.

Opakovalo se to tři roky po sobě. Pak táta umřel a havran se u nás už nikdy nezastavil. Táta umřel v létě, a když na tom byl nejhůř, dokonce jsme si povídali.

Magor

Magor ta svoje čtení vždycky bral hrozně vážně. My jsme měli jednou v Jizerských horách čtení u Honzy Placáka. Myslím, že Magor měl narozeniny. Byli jsme tam tři, rok po roce odstupňovaní autoři – Ivan Wernisch, Jirous a já. Ivan je o rok starší než já a Magor byl o rok mladší než já. Jirous mi říkal: Hlavně prosím tě v žádným případě, když budu recitovat nebo číst, mi do toho nehraj na saxofon. Jakmile přečetl první dva řádky, vzal jsem sopránku a hrál. Jirous: Ještě jednou, a přestanu! Začal znova vážnou básničku, samá Panna Maria, samý zjevení a Valdice, a já tam zase zahrál jeden tón. A Magor úplně vážně řekl: Jestli jste přišli na Brabence, tak si ho poslouchejte, ale já končím. Wernisch se válel smíchy: Teda kluci, vy jste tak sehraný, vy jste nesmrtelný komici. Ale Jirous to myslel vážně. Půl roku pak se mnou nemluvil. To mě vždycky bavilo – Jirouse rozčílit.

Vrátil vám to někdy?

Jednou jsem měl na Filozofický fakultě UK u Tomáše Kulky přednášku s názvem Estetika undergroundu. Šel jsem předtím do hospody u Rudolfina, a tam jsem ke svýmu údivu potkal Magora. Dělal jsem, že si dávám jedno pivo a pospíchám. Seděl tam se Stankovičem a oba potutelně říkali: Pojď se napít. Nebo někam jdeš? A já: No, něco mám. Spěchám. A oni: My tam jdeme taky.

Začalo to. Něco jsem vyprávěl a Jirous mi neustále skákal do řeči. Já na to: Prosím vás, támhle ten blouznivec z Českomoravský Vysočiny, to je katolickej bludař, on mi do toho bude kecat, ale toho si vůbec nevšímejte. A toho vedle něj taky ne. To je zase básník z východního Slovenska. A bylo. Jirous se bavil a Stankovič chechtal. Na závěr toho povídání jsem říkal: Stejně jsem to v životě udělal špatně. Kdybych pracoval v StB, tak bych byl dneska v dobrým důchodu. Byl jsem prostě blbej. Když jsme pak vycházeli, tak za mnou ti studenti přišli, jestli se mnou můžou jít na pivo. Já: Jasně. A oni: To jste myslel vážně, že byste byl radši u StB?! Já: Běžte do piči, to byla sranda. Oni to, chudinkové, vzali jako životní výpověď. Pak jsme celou noc pařili. Mladý tenhleten náš humor nějak neberou… Vnímaj underground moc vážně. Ale vono tam bylo taky hodně srandy.

Na jaře nevyrostla pampeliška a réva bago neměla mízu. Asi je měl můj otec opravdu rád.
(Všude je střed světa, 2005)

Plastici

Jak jste se dostal k Plastikům?

Za to může Magor. Slyšel mě na nějaký veselici v bytě u Němců v Ječný. Někdo tam hrál na kytaru a vedle ležela zobcová flétna. Tak jsem si ji půjčil a něco improvizoval. Samozřejmě proti smyslu té skladby, jako to dělám vždycky. A Jirous – znali jsme se od vidění – se ptal: Hele, ty hraješ prej taky na saxofon? Já: Moc ne, ale trochu umím. On: Nechceš si zahrát s Plastikama? Takže jsem jednou přišel do sklepa s uhlím, kde zkoušeli…

To byl jaký rok?

72. Mejlu jsem znal, ostatní jen od vidění. Trochu jsem na ságo zařádil, Janíčkovi a Kabešovi se to moc nelíbilo, ale Mejlovi a Magorovi jo. Hlavsa byl rád, že se tam objevuje nějakej novej prvek… A od třiasedmdesátýho jsem s nimi začal vystupovat.

Moc jste toho neuhráli.

Hráli jsme maximálně tak dvakrát do roka. Ale to bylo nádherný!!! Mezitím jsme pili pivo a rum a přemejšleli jsme.

O čem?

O všem. Samozřejmě především o muzice. Já jsem říkal, že nebudu kopírovat žádnou cizí hudbu, že chci, abychom dělali svoji. A aby pokud možno – Paul Wilson, kterej zpíval anglicky, tehdy zrovna odešel – abychom měli český texty. Tehdy zrovna Mejla přes Jiřího Němce objevil Egona Bondyho a vybral si z něj nějaký texty, z nichž snad polovinu hrajeme dodneška. Současně jsem do textů začal vstupovat trochu i já. Připravovali jsme větší projekty jako Pocta Klímovi, Obešel já polí pět, Pašijové hry, Co znamená vésti koně… Ten jsme letos zahráli s Brněnskou filharmonií.

Vidíte, kam až jste dospěli.

Mezitím jsem ale seděl, v dvaaosmdesátým emigroval do Rakouska a v třia­osmdesátým odjel do Kanady…

V té době byla asi vaše spolupráce s PPU nemožná. Nebo jste byli v nějakém kontaktu?

Já si s Mejlou hodně dopisoval. Posílal mi nahrávky a já k nim vždycky něco napsal. Na texty jsem ale vliv neměl, ty vybíral Havel. Na Hovězí porážku, na Půlnoční myš… Psal jsem mu, co si o tom myslím.

Kavárna
Po příchodu do kavárny se nic nedozvíte.
Po příchodu na úřad mi aspoň řeknou:
Máte prodlení
Mohli říci: Jste tu už moc dlouho
a ještě špatně platíte…

Krajina dětství

Vraťme se ještě na chvíli do dětství… Jaký obraz se vám vybavuje jako první?

Jak maminka po válce stříhá starý šaty na pásky, z kterých se vyráběly koberce. Poslalo se to do Červenýho Kostelce a tam je z toho upletli. Já jsem jí pomáhal. Když jsem viděl ty kousky látky, tak jsem si vzpomněl na jednu situaci ještě z kočárku: Mami, já si tyhle šaty pamatuju. Matka: Ty jsem přestala nosit v roce 1946. Já: Jel jsem v kočárku a viděl jen ten potištěný hadr, tebe ne. Byl večer a posadilas mě na louku. Dodnes si ty šaty vybavím. A tu krajinu. To jsou mé první vzpomínky. Každou fázi života mám spojenou s nějakou krajinou.

Mohu čekat, že přijde blázen a přisedne,
nebo šílený rozpočtář, svobodná matka
krásný holky – úplně mimo…
taky historik Petr Kovařík se někdy zjeví
řekne mi pár informací, který vůbec neznám,
zalovím v paměti a taky něco vynesu

Svatba

Když jsem podepsal Chartu, předvolali si mě a po prvním výslechu bylo jasný, že to vypadá blbě. Moje žena mi říkala: Hele, nechceš si mě vzít? Až tě zavřou, mohla bych tě navštěvovat. Tehdy jsme spolu žili asi čtyři roky. Já: No, tak jo. V tom samým baráku, co bydlela, na Míráku, jsem šel dolů na národní výbor, oddělení svatby nebo jak se to jmenovalo. Přišel jsem tam a říkal: Já se budu ženit. A oni: To je krásný. Chcete nějaký speciální termín? Já: Co nejbližší. Oni: Byl by tady čtvrtek. Říkám: Mně je to úplně jedno, ale prosím vás udělejte si tam poznámku. Já tam nechci slyšet kecy o tom, že mám vychovávat děti v socialistickým duchu. V listopadu jsem vylezl z kriminálu. Jinak jsem hudebník, takže prosím vás bez hudby. Oni: Ano, pane, zařídíme. Jeden ze svědků měl být Havel. Ale když se blížila svatba, měla být snad za tři dny, musel jsem na ten úřad znova: Prosím vás, měním svědka. Oni: Proč? Já: Mně ho včera zavřeli. Takže nakonec nám to odsvědčili Jiří Němec a Věra Jirousová. Pak jsme šli do normální hospody, každej si zaplatil tlačenku nebo guláš a k tomu si dal pivko. Táhli jsme Prahou, až jsme to dopařili v Kriváni. Nevěděli jsme, že je tam odposlech, takže všechno, co tam vykecal Jarda Kořán – rozpovídal se o tom, jak byl v Budapešti, že se tam setkal s intelektošema a že to vypadá, že to tam brzy prdne. Do týdne byl u výslechu: Pane Kořán, jak jste to myslel s těma maďarskejma intelektuálama… Jemu nezcvaklo – nám nikomu nezcvaklo – že když jsme po zavíračce šli do Kriváně, že to tam vykecal a oni to maj’ nahraný.

Když jsme vycházeli z Kriváně, šel už Jirka Němec domů. Věra Jirousová ale ještě končit nechtěla: Nemůžu jet s váma do Počernic? My: Jasně, vemem tágo. Ráno jsem se probudil a matka volala: Snídaně! Všichni jsme vstali a přišli. Matka, která se narodila před první světovou válkou, nemohla pochopit, že po svatební noci vycházím z pokoje se dvěma ženskýma. To neskousla.

U baru sedí krasavec z první republiky
a balí barmanku na fotky v telefonu

Krajiny II

Mluvil jste o krajinách dětství…

Mý chápání krajiny se proměňuje. V mládí jsem miloval lesy, zahrady, hory. Dneska mě nejvíc fascinujou ty úplně mírný, nevýrazný krajiny. Skrze ně hledím na miliony let navrstvenou minulost. Nevnímám zoranou půdu nebo lán, ale vidím pravěk a představuju si, jak to tehdy vypadalo – kam až sahalo moře nebo že Berounka tam byla široká dvacet kilometrů. To v té krajině cejtíš. Z řeky tam zbyly všelijaké nánosy písku…

Na kopečku v Černošicích jsem kdysi dělal zahradu. Kopali jsme tam jímku na dešťovou vodu a najednou se tam objevil jíl s oblázkama. Ty tam před miliony let nanesla Berounka. Dneska je o sto padesát metrů níž…

V Podbabě je skála s umělou zříceninou. Uprostřed té skály je tvrdá geologická vrstva. To bylo kdysi dno Vltavy. Když koukám na ten asi padesát metrů vysokej kopec, tak si vždycky představuju, že je to dno řeky. Tohle mě baví.

Někdy se mi stane, že na krajinu koukám skrze ženskou, s kterou tam ležím. Vidím ji jako pramáti, z které se ta krajina rodí. Některým se to líbí, některý nejsou moc nadšený. I já se v tu chvíli proměňuju v zvíře…

Dokonce jsem o tom napsal literární scénář pro film Radka Tůmy. Je o tom, jak jsem byl s jednou krasavicí na pálavským vrchu, kde jsme si to rozdali. A já přes to její nádherný lůno a nádherný kozy viděl pálavský vrchy a vinice a skrze ně dál a dál… Až do nebe.

Mladší páry už odcházejí si to asi zkusit
Budu na vás myslet, abyste nedopadli mizerně
Já vím, je to někdy těžký skutečně se soustředit
jenom na to proniknutí…

Britská Kolumbie

Každému bych přál vidět krajinu pralesa v britský Kolumbii v Kanadě. Ten prales je starej dvanáct tisíc let, lidská ruka se ho netkla. A když tam jdeš, to je krásnej, povznášející pocit. Čistý, boží dílo. Jdeš a vidíš jen obrovský stromy. Těm nejmladším je osm set let, těm starším dvanáct set. Ty tam jdeš a seš ztracenej. Seš nepatrnej. Nebe nevidíš, a když je noc, seš jako ve fotokomoře. Koruny stromů se zavřou, nevidíš hvězdy, nevidíš Měsíc. Ty stromy jsou vysoký čtyřicet padesát metrů. Obrovští giganti. A ty jdeš a padáš do jam po jinejch vyvrácených stromech. Ty jámy jsou tři metry hluboký. Z tý jámy se vyškrabeš a víš jedinou věc: Musíš jít do kopce. Když půjdeš z kopce, skončíš zase na dně a nikdy se odtamtud nedostaneš. To je nádherný.

To se v Evropě asi nestane

V Evropě mi chybí pauza. Když letí člověk z Ameriky nebo z Kanady do Prahy, tak už od Německa vidí, jak vesnice a města jsou na sebe nalepený, napojený. To je děsně depresivní. Člověk potřebuje bejt občas sám. V Evropě to jde jenom v kriminále.

Česká krajina vám tedy blízká není?

Naopak, je nádherná. Ale jinak. Krásný je, když člověk vyjede za Mladou Boleslav a vidí obrysy Krkonoš. Ta krajina je ukončená, a tak to má být. Když jedeš Polskem, tak v dálce nevidíš vůbec nic. Kolem sleduješ bezútěšnou zemi a musíš dojet až k moři, abys zjistil, kde končí. Tam jsou hranice mořský vlny, tady jsou jimi kopečky. To je české feng-šuej. Když stavíš barák, otočíš okna na jih a záda máš krytý horama. Bohužel dneska na ty hory většinou nevidíme. Když jsem byl malej, tak z počernickýho nádraží byly vidět Krkonoše. Jenže v tý době přes Horní Počernice projel maximálně jeden náklaďák za hodinu. A to možná kecám. Do toho tak dva osobáčky, a to byl celej provoz. Takže bylo vidět.

Takový je mý chápání krajiny.
Volá Zdena z Vídně a počítá léta
Bude jí příští rok tolik jako mně,
když se mi to zrovna povedlo.
Pak nám to vydrželo tři roky,
dokud jsem neobjevil krásu její dcery
– anatomický zázrak
– bohyně lásky i zkázy…
(listopad 2014)

Stromy

Strom je zázrak. Jsem zatížený na borovice. Kdykoliv vidím nějakou starou borovici, tak se musím zastavit a prohlídnout si ji.

Borovice je krása sama. Současně mi symbolizuje ženskou…

Nejvíc se mi líběj americký borovice, protože rostou asymetricky, jsou rozházený na všechny strany. Já jsem taky rozházenej. Evropský stromy tak rád nemám. Jsou příliš podřízené jednomu tvaru, jednomu řádu. Evropská lípa má korunu, a když z ní vezmeš list, tak ta koruna se mu tvarově podobá. Ta koruna má tvar listu a list má tvar koruny. Zato americká lípa není tak kompaktní. Je úplně nepravidelná. Je to prostě roští, jedna větev letí bokem a druhá je kraťounká… Takový stromy mám rád. Rozumíme si.

O snech
sen ve snu viděti mnoho radostí čekej sny ve snech dalších a v nich sny až do aleluja
(Všude je střed světa, 2005)

Indiáni

Toronto… Tam chodíš podél jezera a najednou zjistíš, že tam nepatříš. Do tý země. Cejtíš, že nejsi odtamtud. Říkal jsem o tom jednomu kanadskýmu básníkovi, a ten odpověděl: Já taky. Já: Jak to? Já jsem z Prahy, ale ty ses tady narodil. On: Celý život cítím, že sem nepatřím. Jméno Toronto je z indiánského slova a znamenalo Místo setkání. Setkávaly se tam indiánský kmeny. A když ty kmeny ustupovaly před bílou tváří, tak indiánský šamani tu zemi prokleli: Tady vám nikdy nebude dobře, protože jste nás odsud vyhnali. My jsme tady žít uměli, vy to nedokážete.

Setkal jste se v Kanadě s nějakými původními obyvateli, s Indiány?

Indiáni byli jediní, kteří rozuměli českýmu humoru. Neumím žádnou indiánskou řeč, ale když indiáni mluví anglicky, tak je poznám. Mají úplně jinou stavbu vět, úplně jinou logiku. A líbí se jim naše vtipy. Takový ty tvrdý. Třeba když jsem dostal hexenšus, měli jsme zrovna indiánskýho nájemníka Charlie Hackena. Když viděl, jak chodím o holi po zahradě a jdu krmit koně, volal na mou ženu: Vždyť on je už úplně k ničemu! Co s ním, Marie, uděláš? A Marie: Naložím ho na pekáč, spálím v troubě na prach a vysypu na smetiště. A on se smál a nechal si to opakovat několikrát denně. Kdyby to řekla bílýmu Kanaďanovi, tak ten by okamžitě řekl: To není moc etický, takhle bys neměla přemýšlet, měla bys ho zavézt k lékaři. Ale ten indián se ohromně bavil.

Havran
až k ránu potkáš
vránu nebo havrana
neptej se, jestli jsou nebo byli
postav se pevně na zem
…
létání je snadné
(Všude je střed světa, 2005)

Vzpomínka na Filipa

Potkal jsem před lety Filipa Topola, já ho měl velice rád, a Filip říkal: Člověče já jsem to s tím časem už vyřešil. Já: To mě zajímá. On: Když vstaneš brzo ráno, tak už v devět v deset můžeš bejt docela veselej. Pak se trochu prospíš, vodpoledne vstaneš a deš do hospody. Vrátíš se, vyspíš se a večer jdeš normálně chlastat. Takže máš třikrát delší život. Tak Filip objevil, jak nakládat s časem.

A co vy?

Dělám to podobně. Někdy brzy ráno vstanu, jdu do nonstopky a pak si jdu před obědem schrupnout. V pět přijdu do Café Sladkovský, a nemám-li koncert, užiju si to až do zavíračky. Takže mám život dvakrát tak dlouhej…

Datel
námluvy, návnady a čáry pozlátka, cetky a máry klepou na dveře tvý duše a uvnitř hoří oheň z jiskry ukrytý v tobě … nezakopni o bludný kořen
(Všude je střed světa, 2005)

Odpouštění

Vráťo, jsme na konci. Jakou krajinu vidíte za sebou? Jaký lidi vám zůstávají v paměti?

Vážím si lidí, kteří překonali všechny svý nenávisti a zloby a záště, který je v životě pronásledovaly. Ať je trápili estébáci, emigranti, politici či kdokoli jinej a cokoli jinýho. To je dobrej úkol pro život – nebejt zatíženej zápornostma. Protože život je krásnej. Když jsem naposled mluvil s Havlem, tak jsem mu říkal: Hele, Václave, napsal jsi Odcházení. Je výborný, se mi líbí. Předtím jsi napsal Pokoušení – výborný. Napiš ještě Odpouštění. On se usmál a řekl: To si musí každej napsat sám.

Vratislav Brabenec

(28. dubna 1943, Praha) – hudebník a literát. Hraje na altsaxofon, basklarinet, klarinet a zpívá. Je znám především jako člen hudební skupiny The Plastic People of the Universe, s níž spolupracuje od roku 1972. Je autorem mnoha jejích textů, zejména z alb Co znamená vésti koně a Maska za maskou a úprav textů ze Starého a Nového zákona pro program Pašijové hry velikonoční a textů Ladislava Klímy k programu Jak bude po smrti. V letech 1964–1969 studoval evangelickou teologii na Komenského bohoslovecké fakultě v Praze. Roku 1976 byl spolu s ostatními členy PPU z politických důvodů zatčen a vězněn (tento rozsudek byl v roce 2003 zrušen Nejvyšším soudem), po propuštění podepsal Chartu 77. Roku 1982 byl Státní bez­peč­ností donucen emigrovat do Kanady, kde se živil jako zahradní architekt. Z Kanady se vrátil roku 1997 a znovu se připojil ke skupině. Kromě alb s PPU vydal i tři sólová CD, několik sbírek poezie (Sebedudy a jiné texty z let 1966–1987, Vokno 1992; Vůl Hvězda Ranní, Maťa 1998; Karlín přístav, Maťa 1999; Vážený pane K., Maťa 2001; Denver, Maťa 2013), sbírku vyprávěnek pro děti Všude je střed světa (ilustrace Matěj Forman, Meander 2005) a účinkoval v několika hraných filmech (…a bude hůř, 2007, Jsem absolutní vůle, 2009, Gorila, 2011, Kovář z Podlesí, 2013, Odborný dohled nad východem Slunce, 2014) a mnoha dokumentech. V roce 2010 s ním vydala Lenka Kalenská knižní rozhovor Evangelium podle Brabence (Torst) a v roce 2014 Miroslav Janek natočil stejnojmenný dokumentární film. V letech 2007–2011 vystupoval na jevišti Národního divadla jako člen PPU v inscenaci hry Toma Stopparda Rock’n’roll (r. Ivan Rajmont).

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 24. prosince 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Odpouštění – Mikrodramata Vráti Brabence

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ