Vrchol Adámkova smyslového experimentu
Věčný divadelní experimentátor Jiří Adámek, který ve své tvorbě soustavně ruší veškeré zaběhlé stereotypy, představil ve Studiu Hrdinů poslední část volně provázané „smyslové“ trilogie. V centru jeho pozornosti nyní stanul zrak: věci, na něž upínáme pohled, které vedou naši pozornost, ale také způsoby vnímání a pozorovaní, a dokonce i sami pozorující. Inscenace Oči v sloup syntetizuje Adámkův specifický divadelní jazyk, vyznačující se nelogičností, nesmyslností, precizní rytmizací či zesílenou vizualitou, a zároveň zpochybňuje vše, na co je divák zvyklý. Rozhodně stojí za vidění.
Oči v sloup. Foto: archiv divadla.
Režisér Adámek, dramaturgyně Klára Hutečková a scénografka Zuzana Sceranková se poprvé potkali u absolventské inscenace studentů Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU s názvem skončí to ústa (2016, Divadlo DISK). Inspirací pro tvorbu scénáře jim byla experimentální poezie 60. let, která se obecně vyznačovala rezignací na ucelený narativní tvar a do krajnosti dovedenou hrou se slovy – jejich vytrháváním z kontextu vět, řádků a zřejmých souvislostí. Slovo se stalo materiálem; mohlo sloužit jako vizuální či zvukový stimul, mohlo se stát koláží či pouhou černou linkou. Po vzoru experimentálních básníků Adámek testoval vnímání, a to zesilováním vizuality jednotlivých básní a slov (konvici na čaj herci kupříkladu používali jako záchodovou mísu, pomeranč zase jako ručník), ale především zdůrazněním jejich rytmiky, muzikality (herci si pohrávali s intonací, šeptali, křičeli, koktali či zpívali). Významy slov aktéři záměrně popírali, nahrazovali je jinými, nečekanými konotacemi a diváka tím systematicky podněcovali, aby přehodnotil svá očekávání. Příkladem budiž situace, kdy se herečka za stálého opakování repliky je třeba chodit tiše komnatami pohybovala po prostoru až nepřiměřeně hlučně: vrážela do předmětů a dráždila sluch hlasitým klepáním podpatků o podlahu. Když pasáž zopakovala podruhé, pěnové podpatky se pod ní probořily, což její chůzi konečně utišilo. Při třetím opakování už celou větu ani nedořekla; místo druhé půlky nastalo hrobové ticho.
Podobným způsobem zaměřeným na prozkoumávání a narušování těch nejelementárnějších skutečností Adámek se svými herci ze souboru Boca Loca Lab zkomponoval rozhlasovou Hru na uši (2018, Český rozhlas) inspirovanou texty brněnského kunsthistorika, teoretika, básníka a konceptuálního umělce Jiřího Valocha. I v čistě zvukové partituře se mu jeho experiment zdařil. Scénář se opět obracel k posluchači, opět se ho snažil vytrhnout z tradičních způsobů vnímání a skládání významů. V nelogickém sledu zaznívala slova zbavená jakýchkoliv konotací, která otvírala otázky a poutala pozornost ke hře samotné – právě ta totiž byla významotvorná.
Ve scénáři k inscenaci Oči v sloup se Adámek hlásí kromě zmíněného Valocha také k postkonceptualistovi Jánu Mančuškovi a malíři Diegu Velázquezovi, jehož obraz Dvorní dámy dokonce posloužil jako jeden z hlavních inscenačních motivů. Velázquez na plátně zachytil okamžik, kdy šlechtici přihlížejí portrétování mladého panovnického páru, čímž zdůraznil moment pozorování. Člověk, který se na obraz dívá, tedy ve skutečnosti pozoruje pozorující.
Oči v sloup. Foto: archiv divadla.
Hned na úvod se stane hlavním tématem osvětlené prázdné místo na jevišti. Aktéři hovoří o lidech v přítmí, kteří nyní poutají svůj pohled k onomu jednomu bodu a čekají, že do něj někdo vstoupí. Herci se však do světla vstoupit zdráhají, nechtějí být pozorovaní, a tak zůstane místo nakonec prázdné. V jednu chvíli se dokonce rozsvítí i světlo v hledišti, přičemž aktéři komentují, co lidé ve světle nyní dělají – nervózně poposedávají, dívají se na hodinky, dávají si nohu přes nohu, rozbalují bonbon atd. Z pozorujících se stávají pozorovaní. A celou dobu už to běží, konstatuje herečka Vendula Holičková.
Kostýmy pěti postav jsou napůl stylizované do dvorských šatů, napůl nesou prvky současných módních trendů. Ondřej Bauer má na sobě černé úzké kalhoty, červenou mikinu a kolem krku bílý barokní límec; Kateřina Neznalová dlouhou zelenou róbu s vlečkou, kterou doplňují zlaté lodičky na vysokém podpatku a přes prsa zapásaná kožená ledvinka; Daniel Šváb zase sportovní lifestylové tenisky, přičemž růžovou košili a šedé kalhoty mu zdobí lesklá vrstva připomínající kroužkové brnění. Podobně jako ve skončí to ústa se i zde aktéři pohybují v rekvizitami přeplněném prostoru – tu se válí kus starého topení, žebřík, květina, žehlicí prkno, jinde zase kanystr, činka, koloběžka či kus figuríny. Předměty jsou jednak zdrojem zábavných komentářů (Bauer v jednu chvíli mluví o tom, že se lidé v přítmí bezdůvodně dívají na obyčejné dřevěné ramínko, čímž publikum pochopitelně donutí, aby se na ramínko skutečně podívalo), ale také situační komiky. To když se postavy snaží sundat basketbalový míč z vyvýšené betonové plochy na levé straně jeviště a používají k tomu vše, co jim zrovna přijde pod ruku, navzdory zjevné nesmyslnosti. Pointa je přitom jednoduchá a vcelku vtipná: když je míč konečně dole, Šváb s ním předribluje jeviště, aby zjistili, že basketbalový koš je na zdi příliš vysoko, než aby do něj dohodil. Ještě o poznání zdařileji vychází moment, kdy herci jeden po druhém otevírají boční dveře vedoucí do zákulisí. S každým jedním otevřením se zpoza dveří ozve hlasitá vážná hudba a na jeviště pronikne silné světlo. Jediný, kdo bojuje se svou zvědavostí, je zmíněný Šváb. Pomalu, avšak zároveň dychtivě se ke dveřím přibližuje, nicméně nikdy se mu nepodaří v ten pravý okamžik sáhnout po klice, vždy ho vyruší příchody a odchody ostatních postav. Když už jsou všichni herci na scéně, Šváb přece jen dveře otevře, avšak jeho zvědavost, stejně jako divákova, zůstává neukojená – hudba nehraje, světlo nesvítí.
Vše, co se na scéně odehrává, postrádá jakoukoliv logiku. Adámek divákovu touhu po kauzalitě záměrně dráždí, když každou akci nakonec zmaří. V nerovných kličkách se střídají výše zmíněné mikrosituace, čísla s prvky klauniády či otevřené, jen těžko uchopitelné výjevy. V jednu chvíli si Bauer dřepne zády k divákům a zpoza výklenku začne přes rameno házet nejprve knihy, pak boty a nakonec příbory, přičemž to celé trvá několik dlouhých minut, na jejichž konci se herec jen vyčerpaně sveze na podlahu. Jindy herci berou síťku na motýly, udici či badmintonovou pálku a snaží se polapit cosi neviditelného. A do toho všeho se společně s replikou ach, hlesla Lukrécie, a pohnula paží směrem k zátylku rozehraje scéna evokující příběh o zneuctění Lukrécie ze stejnojmenné francouzské tragédie.
Oči v sloup. Foto: archiv divadla.
Co tedy tvar drží pohromadě? Především precizní načasování jednotlivých akcí a temporytmus, který divákovi nedovolí ani vteřinku vydechnout. K rytmizaci představení přispívají jakási ironická intermezza: herci publiku například sdělí, že následuje hudba pro neřešitelnou situaci, avšak po této výzvě nezazní očekávané libozvuky, nýbrž otravné skřípání nebo trapné ticho.
Tvar upevňují také samotní herci. Většina aktérů se neprojevuje nijak výrazně, avšak bylo by zároveň reduktivní nazvat jejich herectví civilním. Veškeré úkony provádějí s víceméně kamennými tvářemi, a přesto se jim daří projevit svou jedinečnost. Vendule Holičkové k tomu pomáhají jednak velmi jemné nuance ve výrazu obličeje, včetně pohybu očí a pomalého mrkání. Daniel Šváb dosahuje osobitosti nejen fyzickou toporností, ale především pečlivým frázováním replik a varírováním hlasových poloh, podobně jako Ondřej Bauer, který zase v některých chvílích působí až klaunsky. Byť v inscenaci přirozeně vynikají právě tito tři herci, členové Adámkova souboru Boca Loca Lab, specifické divadelní poetice lehce přivykla i Kateřina Neznalová, přecházející po jevišti za zvuku svých podpatků nepřirozenou rychlochůzí, doplněnou o občasné trhavé pohyby. V rozhlehlém prostoru Studia Hrdinů se nepatrně ztrácí snad jen Fedir Kis, a to především z toho důvodu, že se tu a tam neubrání snaze „cosi“ hrát.
Tvůrčí trio si různými prostředky pohrává s tím, co dělá herce hercem a diváka divákem, s jejich pozicí v divadelním prostoru, jejich vzájemným vztahem. Nutí odsunout stranou otázku, jaký že to má všechno význam, a namísto toho vyzývají k přehodnocování zažitého způsobu myšlení, přijímání, kategorizování, vyhodnocování vjemů a (nejen) smyslových reakcí. Adámek došel ve své experimentální hře s publikem, se slovem, s vnímáním rozhodně nejdál z celé trilogie. Fakt, že se zaměřil na esenciální situaci divadla, kdy jedni pozorují ty, kteří něco předvádějí, mu totiž umožnil doplnit tvar o chytře vystavěné situační gagy a posílit hereckou složku. A právě díky tomu inscenace nejen baví, ale především od začátku do konce překvapuje.
Studio Hrdinů – Jiří Adámek a kol.: Oči v sloup. Režie Jiří Adámek, koncepce Jiří Adámek, Klára Hutečková a Zuzana Sceranková, dramaturgie Klára Hutečková, scéna a kostýmy Zuzana Sceranková, hudba Ladislav Železný, pohybová spolupráce Martina Hajdyla Lacová, light design Pavel Havrda, asistentka režie Anna Mášová. Psáno z premiéry 20. listopadu 2019 a reprízy 27. listopadu.
Komentáře k článku: Vrchol Adámkova smyslového experimentu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
