Banalita na druhou
Zelené plátno vinoucí se po podlaze jeviště až na horizont a překrývající zadní stěnu evokuje televizní studio, kde se na pozadí herců, spíkrů, komentátorů… promítá předem připravené prostředí. Ovšem tento efekt se nikdy během následující produkce nevyužije. Na jevišti před zadní stěnou lavička. Vpravo mimo jeviště stojí za svým PC DJka Johana Švarcová se sluchátky na uších. Pouští poměrně zajímavou současnou taneční hudbu. Postupně zpoza zástěny na jeviště vcházejí a po nějaké akci či dialogu (občas) zacházejí čtyři performeři brněnského D’EPOG – Zdeněk Polák, Radim Brychta, Janet Prokešová a Zuzana Smutková. Odříkávají monology, dialogy, vystupují jako trio i kvartet, mění kostýmy. Slyšíme různé banální texty, jež evokují útržky z televizních inscenací, seriálů či kabaretů. Občas herci lehce atakují (snaží se o kontakt?) i diváky. Spíš se však před nimi – záměrně trapně – předvádějí.
Šílené kratochvilnosti v inscenaci Vše, co je krásné, rozmnožit má se FOTO ANDREA MALINOVÁ
V jednu chvíli se ozve zvuk samopalu. Johana Švarcová – jako – umírá a je odnesena do zákulisí. Hudební doprovod od té doby řídí o d mixpultu režisérka kusu Lucia Repašská. V podstatě s různou intenzitou až do konce více než hodinové produkce pouští neměnný elektro-taneční rytmus. Někdy až uši zaléhají. Herci čím dál víc „blbnou“. Různě poskakují, svlékají se, pomalovávají, křečovitě vytvářejí (záměrně špatný) humor a (záměrně estrádní) „dobrou“ náladu. Se zřejmou šklebivou snahou ukázat pokleslost takového počínání, trapnost takových lidí v takových situacích. Herecky i obsahově řídký výstup střídá obsahově i herecky ještě rozředěnější. Vrcholem všeho je imitátor imitátora Hlustvisiháka. Téma – zřejmě – ubavíme se k smrti… Nakonec se všichni tak trochu svléknou – téměř – do naha a maximálně se ztrapňují vodíce se za pindíky strčenými do ponožek po jevišti. Toť vše. Herci nic pořádného (odvážného, provokujícího, pikantního…) nenabízejí, před divákem se nic pořádného (odvážného, provokujícího, pikantního…) neděje.
Nevidím důvod sledovat takové počínání, nevidím důvod vzniku a existence takových produkcí. Je to, jako když před nekuřáky kouří špatní kuřáci a důsledně za hodinu zakouří celou místnost, čímž chtějí evokovat, že kouření je hnusné. To ale všichni, kdo jsme přítomni, víme. Jen teď musíme hodinu dýchat zakouřený vzduch…! Hloupost a banalitu nelze parodovat větší hloupostí a banalitou. Vznikne jen větší hloupost a banalita. Není-li umění napadnuté a chytré, je bez nápadu a hloupé. Právě taková byla produkce Divadla D’EPOG Vše, co je krásné, rozmnožit má se. Zaštiťovat ji postdramatikou či postmodernou znamená jen odmítat vidět, jaká skutečně je: k uzoufání prázdná.
Hodnocení: 1
Divadlo D’EPOG: Vše, co je krásné, rozmnožit má se. Režie Lucia Repašská, dramaturgie Matyáš Dlab, kostýmy a scénografie Matěj Sýkora. Premiéra 23. dubna 2015. (Psáno z reprízy 29. září 2015 v Alfredu ve dvoře.)
Komentáře k článku: Banalita na druhou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
gnd
Pomerne zaujimava sucasna tanecna hudba 🙂
16.10.2015 (23.18), , Trvalý odkaz komentáře,
lksk
tim nazvem chtel rict i neco o sve „kritice“?
18.10.2015 (20.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
tim nazvem chtel rict i neco o „predstaveni“.
🙂
Mimochodem, pánové či dámy,
já se podepisuju svým jménem. Vy ne?
19.10.2015 (12.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Prosím diskutéry,
aby se nebáli zveřejnit své jméno, nikdo jim tu za žádný názor neublíží. Anonymní příspěvky zavěšovat nebudeme.
Děkuji za pochopení.
21.10.2015 (20.44), , Trvalý odkaz komentáře,