Divadelní noviny > Festivaly Kontext
Vše o mé Filmovce (No. 1)
Léto bez kontinuálního pobytu v Uherském hradišti by vedlo ke stejně bezútěšným stavům jako dlouhodobá konzumace uheráku bez u. Není tudíž divu, že ani letos nemohu město milené minout a spolu s ním i jeden z démantů tuzemského festivalového spektra – Letní filmovou školu, která je již přes dvě dekády pevnou součástí mé životní pouti. Vzhůru tedy do hlubin oceánu zážitků. Prosím čtěte!
Svou letošní hradišťstskou odysseu jsem odpálil poměrně zásadní změnou – po dlouhých letech jsem se neubytoval ve stanovém městečku UTB, ale svůj mobilní přístřešek rozbalil v nově zřízeném kempu v útrobách ZŠ Sportovní. A dobře jsem učinil, neboť o osobu mou, hudební nástroj i zvukovou techniku je zde s láskou i ochotou postaráno. Podobnou komplexností a virtuozitou se samozřejmě honosí i organizační struktura akce, a pohodová a neformální je i spolupráce s místním press centrem, jemuž rukou něžnou i náležitě pevnou již několik let graciézně vládne navrátivší se Lenka Horáková. Až potud je vše v naprostém pořádku. A teď již vzhůru na filmy!
Odstartovat jsme snad nemohli stylověji než Zjizvenou tváří (Scarface, USA, 1932) režiséra Howarda Hawkse (v tandemu s Richardem Rossonem), jemuž je letos (konečně!) věnována jedna z letošních retrospektiv. Takřka archetypální příběh vzestupu a následného neodvratitelného pádu pěšáka zločinu Tonyho Camonteho je ikonickým dílem gangsterského žánru a za jeho vznikem stály dva zásadní inspirační zdroje – životní peripetie Al Capona a rodinné konstelace mordýřské familie Borgiů. Hawksův originál je rozhodně přímočařejší a méně sociálně analytický než pozdější de Palmova reimaginace, diváckou atraktivitu si však uchoval i po více než devadesáti letech od svého vzniku, a to navzdory často monotónní práci s lidským hlasem, jež jde ale na vrub skutečnosti, že zvukový film byl tenkrát ještě v povijanu. Vynikající jsou herecké výkony Paula Muniho, Ann Dvorakové i George Rafta.
Do vábivého mikrokosmu dalšího s letošních hrdinů, španělského režiséra Pedra Almódovara, jsem pronikl návratem ke skvostnému melodramatu Vše o mé matce (Todo sobre mi madre, Španělsko, Francie, 1999). Nadčasová a láskyplně drásající pocta nejen mateřství, ale i řadě popkulturních queer ikon. Na velkém plátně i po letech strhující zážitek.
Startujícím výstřelem letního LFŠ kina na Masarykově náměstí se stal suverénní režijní debut herce Denise Šafaříka O malých věcech (ČR, 2023). Tragikomická mozaika dvanácti mikropříběhů z jednoho pražského činžáku je zároveň bezprostřední oslavou nesporných schopností mladší a brzce střední generace českých divadelních hereček a herců a výborně funguje i v rovině jejich propagace. Vzpoura vůči dosud převážně filmem a televizí přehlíženým, i projekt zrozený z jejich přátelství a společné touhy. Důležité neminout.
Nu, a labutí písní pátku LFŠ se pochopitelně stala půlnoční projekce italského braku Roboválka (Robowar – Robot da Guerra, Itálie, 1988) neblaze proslulého patlala Bruna Matteie, která odšpuntovala letošní orgie zhůvěřilostí, jež jsou pokrouceným pekelným protipólem sekce věnované italskému neorealismu. Tentokrát byl zvolen kousek podstatně slabší než bývá zvykem, poměrně nobjevný a vcelku nudný plagiační hybrid Predátora a Robocopa. Kéž se stane pouhou předzvěstí mnohem zábavnějších věcí!
Pokračování záhy!
Komentáře k článku: Vše o mé Filmovce (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
