Divadelní noviny > Festivaly Kontext Reportáž
Vše o mé Filmovce (No. 5)
V úterý 1. srpna již konečně začal být znát hromadný odliv letošních účastníků LFŠ, a kapacity sálů se tak rázem staly přístupnějšími. Živo ovšem i nadále bylo v diskusních stanech, které se zhusta proměnily v portály lákající do jiných světů.
Co přinesl čerstvý šedesátník Quentin Tarantino v devadesátkách do kinematografie? Jak se pohled na jeho osobnost mění v roce 2023? Co čekat od jeho připravovaného filmu a co od jeho nové knihy filmových esejů? Je Like a Virgin metafora na velké penisy? A mluví se v Cože anglicky? Všechno vyřešíme v panelové diskusi Cinepuru. Hoďte se všichni do klidu a počkejte na diskutující Antonína Tesaře, Jiřího Flígla a Ivu Hejlíčkovou, kteří už jsou na cestě. Foto LFŠ
Hned dvou různorodých bloků se kupříkladu dostalo umělecké tvorbě Quentina Tarantina, jenž letos oslavil šedesáté narozeniny. Nejprve v pravé poledne v Respekt stanu v panelové diskusi Cinepuru nazvané lakonicky 60 let Quentina Tarantina rozmarně perlili odbornice a odborníci Iva Hejlíčková, Jiří Flígl a Antonín Tesař. O pět hodin později pak v Literárním stanu první jmenovaná spolu s Michaelem Málkem přečetli několik ukázek z Tarantinovy první non-fiction publikace Quentin Tarantino: Filmové spekulace, kterou společně přeložili.
Ty máš ale pěknou držku! Aleš Stuchlý a Tonda Tesař v netradiční roli hostů talkshow představí nový podcast audioportálu mujRozhlas s názvem VHSky: Těžko je smazat! V šestidílné sérii se zaměřují na videokazety, ale také na akční hvězdy, kung-fu nebo erotické thrillery. Moderuje Anna Vošalíková. Foto LFŠ
Perný den měl bezesporu i Antonín Tesař, který ve stanu Českého rozhlasu spolu se svým parťákem ve zbrani Alešem Stuchlým pod svéhlavým vedením moderátorky Anny Vošalíkové zevrubně představili svou zbrusu novou, nesporně pozoruhodnou šestidílnou podcastsérii VHSky: Těžko je smazat!, která je věnovaná pozapomenutým klenotům viderorekordérové éry. Radost k poslouchání!
Kinolektorát Aleše Římana a Víta Schmarce se pomocí komentovaných ukázek ze známých i méně známých filmů Jana Procházky pokusí postihnout nelehký vývoj Procházkova autorského stylu a jeho originální osobnosti. Prosvištíme na kometě jeho mimořádného díla cestu od zatoulaných děl a proklatě hořkých lásek až k zeleným obzorům lepších zítřků, zatančíme ve valčíkovém rytmu pořádnou Havanu a celý maratón zakončíme s andělem blažené smrti pořádným skokem přes kaluže a kouskem řeči s Huckleberrym Finnem po česku. Foto LFŠ
Doslova heroický výkon pak v odborném programu Ať žije Procházka odvedli Aleš Říman a Vít Schmarc, jež tak graciézně završili letošní retrospektivní hold věnovaný titánovi české filmové scenáristiky, vynikajícímu literátu a rovněž i jedné z četných obětí komunistické zvůle Janu Procházkovi.
Můj filmový set se pro ten den nesl ve znamení self-dramaturgického dvojbloku koprodukčních sociálních dramat. Celovečerní debut sic mladého, přesto již etablovaného, dosud převážně televizního tvůrce Michala Blaška Oběť (Slovensko, ČR, Německo, 1992) se důvěrně opírá o precizní scénář Jakuba Medveckého, který nepovrchní formou, i volbou tématu výborně navázal na svůj předchozí počin Ostrým nožom(Slovensko 2019). I zde se volně rekonstruuje skutečný kriminální případ, cílem však není jeho prosté převyprávění, ale širší společenský přesah. V centru dění stojí matka samoživitelka snažící se získat české občanství, vyrovnávající se s těžkým poraněním syna i se skutečností, že čin se udál zcela jinak, než se původně zdálo. Autoři pečlivě sledují princip zrodu lži i podloudné mechanismy domácího rasismu. V dlouhých záběrech se vyžívající kamera Adama Macha výborně napomáhá koncentrovaným hereckým výkonům Vity Smačeljukové a Gleba Kučuka, kteří si kvůli natáčení dokonce osvojili základy češtiny. Civilní uměřenost intenzivně sluší vyšetřovateli Novotnému v podání Igora Chmely a další ambivalentní charakter mistrovsky vystřihl Viktor Zavadil. Důležitý film o mnoha aktuální bolestech.
O podobně účinnou sociální analýzu se pokouší i první hraný film Zuzany Piussi, respektované dokumentaristky a někdejší členky legendy slovenského divadla Stoka, nazvaný Zešílet (Slovensko, Česká rebublika 2022), tentokrát bohužel marně. I zde stojí v epicentru děje osamělá matka, čerstvě rozvedená Nadia, kterou ztvárňuje scenáristka filmu Ingrid Hrubaničová. Autorky se snaží kritizovat nefunkční systém sociální pomoci, ale činí tak značně neohrabaně. Výsledkem je neživotný hybrid morality a alegorie, který sráží řada nelogičností, vachrlatě vystavěných vztahů a nekonzistentní herectví. Matka s (bezejmennou!) dcerou, údajně stižené chudobou, disponují luxusními počítači značky Apple. Jejich důvěryplná citová vazba je dlouho problematicky definována jedinou společnou scénou s přenosem vánočního stromku. Obě de facto zneužívají ochoty zamilovaného kamaráda Vlada. Konflikt s nesvéprávnou sousedkou, který chvilku láká na slovenské home invasion orgie zůstává zoufale nevytěžen. Přemíra neukočírovaných příběhů a hereckých výkonů – či spíš přístupů – skončila tvůrčím fiaskem. Film, jenž se poztrácel sám v sobě. Líto mi jest…
Umlácen uměleckou bezmocí jsem tentokrát mimořádně rezignoval i na oblíbený půlnoční brak, jímž byli Castellariho postapokalyptičtí 2019: Novi Barbaři (Nuovi Barbari, Itálie, USA, 1983). Alespoň se klidněji spalo!
Pokračování příště!
///
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Vše o mé Filmovce (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
