Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Vše o mé Filmovce (No. 6)
A ve středu se již naplnil čas. Čtvrteční Best of je… totiž jen chabou náhradou za další, zbytečně podměrečný ročník, a proto se mu v našem seriálu nebudeme věnovat. Leč ani ve finiši nedělo se toho málo, považte: beznadějně zaplněné LFŠ projekce a frenetické odezvy publika se dočkala vynikající černá komedie s prvky home invasion thrilleru Přišla v noci, scenáristicko-režijního tandemu Jana Vejnara a Tomáše Pavlíčka, jež kromě zmíněných tvůrců svou bezprostřední přítomností ozdobila i představitelka maminky z pekla, charismatická divadelní a filmová diva Simona Peková. V české kinematografii poměrně ojedinělému zjevu, jenž umně kříží momenty vtipné i děsivé, a krom ústřední heroiny v něm působivě perlí mj. Annette Nesvadbová, Jiří Rendl či Vladimír Kratina, je nutno především přát podobný úspěch při podzimním vstupu do široké distribuce, neb si jej bezesporu zaslouží. Nezapomeňte jej podpořit koupí vstupenky. A klidně s sebou vezměte i mámu!
Diskusní chroustači si následně poledne zpestřili kolektivním pohovorem s lakonickým titulem Divoké devadesátky, který s hosty historičkou Lenkou Krátkou a novináři Jindřichem Šídlem a Jaroslavem Spurným v Respekt stanu empaticky vedla Jindřiška Bláhová. Vzpomínky na mytizovaná devadesátá léta století dvacátého obsáhly všechny barvy duhy. Byly veselé, hořké, infantilní, adekvátně temné i zamlženě nostalgické.
Takřka v identický čas se v malém sále Klubu kultury, komplexní odbornou přednáškou respektovaného znalce, docenta působícího na britské University of Warwick, José Arroya Špatná výchova: Anatomie filmu, brilantně završil almódovarovský cyklus.
Davy milců neortodoxních filmových zážitků pak v odpolední čas zamířili do útrob Slováckého divadla, kde jeden ze svých nezpochybnitelných vrcholů nabídla půlnoční braková sekce, která byla letos věnována temným zákoutím italského filmu. Promítal se obskurní masterpiece soft erotického pionýra Tinta Brasse Caligula (Itálie/USA 1979), jenž je dodnes stylisticky pozoruhodným pandánem ke světově proslulé Camusově hře. Další z excesivně stylizovaných hereckých kreací Malcolma McDowella, s nímž si antické téma mj. dosyta vychutnávají i Helen Mirren či Peter O´Toole, olbřímí dávka barvy rudé, a stovky, ne-li tisíce detailně snímaných nahých těl. Co víc si v horkém středečním odpoledni přát?
Přece ultimátní hudební potěchu. Finálního koncertu letošní LFŠ se s pokorou, úderností i charismatem sobě vlastním výborně zhostil David Koller a jeho parádně sehraná kapela. Písně z aktuální desky LP XXIII. střídaly letité hity a razantní i uvážlivé promluvy směrem k publiku. Přední tahoun domácí rockové scény je zároveň jedním z mála tuzemských umělců, od nichž aktivistické proklamace nezní trapně, neupřímně ani nuceně. Je dobře, že ho máme. Strhující finále jedinečného vystoupení ladně vyklenulo obří synergickou vazbu mezi pódiem a hledištěm, jež mi dodala dostatek sil k poslední středeční návštěvě filmové mlsky.
Mou sladkou tečkou za letošním hlavním programem LFŠ se stala projekce rozkošné céčkové space opery Hvězdná srážka (Scontri stellari oltre la terza dimensione, USA 1977). Neumětelská, leč láskyplná režijní náruč Luigi Cozziho stvořila snímek, jenž si svou nadčasovou zábavností nikterak nezadá s nejšílenějšími uměleckými poklesky Eda Wooda. Rozloučení na vrcholu!
Dokončení příště!
///
Komentáře k článku: Vše o mé Filmovce (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
