Všechno je to jen v tvé hlavě
Po úspěších s Osamělostí komiksových hrdinů a Měsíční sonátou č. 11 přinášejí režisér Janek Lesák s dramaturgyní Natálií Preslovou do Experimentálního prostoru NoD experiment dosud největší: Divadlo, které uvidíte, když zavřete oči. Protentokrát opouštějí žánr sci-fi a uvádějí inscenaci s názvem Fantasy! – přitažlivou podívanou, schopnou přilákat mladé publikum, které do divadla třeba ani běžně nechodí. Já bych ji svým kamarádům – přes jisté výhrady – rozhodně doporučila.
Inscenace Fantasy! je založená na technologii binaurálního zvuku, tedy zvuku na jevišti prostorově snímanému prostřednictvím mikrofonu ve tvaru lidské hlavy se směrovými mikrofony v každém uchu. Foto David Konečný
Tvůrci ji založili na téže technologii jako německý režisér Florian Fischer svůj dokumentární projekt Akce Kámen, který vytvořil v drážďanském Staatsschauspiel za spolupráce s pražským Divadlem Archa, kde jej představil pět dní před premiérou Fantasy! Jde o binaurální zvuk, tedy zvuk na jevišti prostorově snímaný prostřednictvím mikrofonu ve tvaru lidské hlavy se směrovými mikrofony v každém uchu. Diváci dostanou sluchátka a zvuk v nich slyší přesně takovým způsobem, jakým jej zachycuje mikrofonní hlava. Zatímco Fischer tohoto technologického triku využil pro politické téma manipulace s lidským vnímáním reality a následným utvářením historického obrazu, mladí tvůrci v NoDu vyšli ze skutečnosti, že příběh ztvárněný na jevišti se díky takovému typu přenosu zvuku odehrává přímo v hlavě diváka.
Podobně jako v RPG hrách se divák vžije do role hlavního hrdiny a stane se součástí fikčního světa, prostřednictvím zvuku vytvářeného teď a tady třemi herci na scéně. Stejně jako v předchozích projektech jsou jimi Láďa Karda, Jan Strýček a Martin Cikán. Foto David Konečný
Podobně jako v RPG hrách se tak divák vžije do role hlavního hrdiny a stane se součástí fikčního světa, prostřednictvím zvuku vytvářeného teď a tady třemi herci na scéně. Stejně jako v předchozích projektech jsou jimi Martin Cikán, Láďa Karda a Jan Strýček, který vypráví příběh ve druhé osobě, a vytváří tak hlavního hrdinu, jímž se diváci stávají. Přesně v duchu žánru je jím obyčejný člověk, který zapomněl na fantaskní svět ve své hlavě a nyní se do něj vrací, aby napravil zkázu, do níž bez jeho přítomnosti upadl. Tvůrci se inspirují především fantasy světem J. R. R. Tolkiena a vytvářejí jemu velmi podobné prostředí, jímž hrdina putuje, aby přemohl draka (Martin Cikán), a potkává řadu rozmanitých bytostí. Jeho průvodcem se stane „plhoň“ (Láďa Karda), což je něco jako trpaslík (ale kdyby si to přečetl, určitě by se zlobil), který v jednom kuse pije „jabčák“, se svými druhy se handrkuje o krumpáč a vypráví nepřeberné množství vtipů o elfech (jejichž pointy vždy mizí v dostatečné vzdálenosti od mikrofonu).
Síla inscenace je v rozporu mezi viděným a slyšeným, mezi technickou činností herců, kteří klapou kokosovými skořápkami, přesýpají kamínky nebo mačkají solamyl v prezervativu, a fikčním zvukem koňských kopyt, padající laviny či kroků ve sněhu. Foto David Konečný
Jak už to u fantasy bývá, příběh je zároveň alegorií – a v tomto případě se tvůrci nebránili ani dosti přímým odkazům k současné politické situaci (drak je například symbolem minulého režimu). Jejich průhlednost mě trochu vytáčela, ukonejšilo mě ovšem závěrečné poselství, a sice že vinu za všechno zlo v našem světě nese pouze lidský strach, nekritické přijímání informací a ovladatelnost. Přes zdánlivý únik do světa fantasy se tak tvůrci obloukem dostali k podobnému vyznění jako Florian Fischer. Samo o sobě je sice toto vyznění velice jednoduché a z příběhu činí obyčejnou moralitu, sympatické ale je, že organicky vyplývá ze zvolených prostředků: v závěru totiž herci nechají diváky otevřít oči, aby zjistili, že ty velkolepé a třeba i strašidelné zvuky vytvářeli celou dobu na scéně připomínající nahrávací studio za pomoci ruchařských filmových technik tři obyčejní, sympatičtí kluci v mikinách s kapucemi.
Herci v závěru nechají diváky otevřít oči, aby zjistili, že ty velkolepé a třeba i strašidelné zvuky vytvářeli celou dobu na scéně připomínající nahrávací studio za pomoci ruchařských filmových technik tři obyčejní, sympatičtí kluci v mikinách s kapucemi. Foto David Konečný
Na celém představení mě nejvíc mrzelo doporučení herců na jeho začátku, abychom si příběh vychutnali se zavřenýma očima. Diváci, kteří tak učinili, museli mít dojem, že poslouchají audioknihu, a to ještě dost špatnou: s prostředím okopírovaným od Tolkiena, příběhem s kolísavým napětím a oním jednoduchým poselstvím. Síla této inscenace je ovšem právě v rozporu mezi viděným a slyšeným, mezi technickou činností herců, kteří klapou kokosovými skořápkami, přesýpají kamínky nebo mačkají solamyl v prezervativu, a fikčním zvukem koňských kopyt, padající laviny či kroků ve sněhu. Já osobně jsem si jej užila ještě více v okamžiku, kdy jsem si na pár chvil sluchátka sundala. Ne všechny zvuky jsou totiž vytvářené na scéně a spousta efektů či hudba jsou reprodukované, což mi přišlo na jednu stranu dost škoda a vnímala jsem to i trochu jako podvod, na druhou stranu mi to při sejmutí sluchátek umožnilo zachytit daný kontrast také prostřednictvím sluchu a počínání herců mi v tu chvíli přišlo ještě úsměvnější. A o závěrečné vyznění mě tento můj vlastní podvod rozhodně neochudil.
Experimentální prostor NoD – Janek Lesák & kol.: Fantasy! Režie: Janek Lesák, dramaturgie: Natálie Preslová, výprava: Mikoláš Zika, hudba: Ivo Sedláček, Jan Čtvrtník. Hrají: Martin Cikán, Ladislav Karda, Jan Strýček. Psáno z premiéry 16. 1. 2019.
///
Inscenace Fantasy byla vyhlášena Sukcesem měsíce, více v článku Jany Soprové.
Více o binaurálním zvuku v glose Janka Lesáka a Natálie Preslové.
O Osamělosti komiksových hrdinů jsem psala tady.
Komentáře k článku: Všechno je to jen v tvé hlavě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
