Jak (ne)umírá kapitalismus
Městské divadlo Brno uvedlo v režii Hany Burešové hru z počátku 60. let nazvanou Všemocný pan Krott německého autora Martina Walsera. Režisérka tady už několik let otevírá činoherní sezonu exklusivní novinkou. Nepočítáme-li její recyklované hity jako Škola základ života či Faidra, šlo vždy o zajímavý dramaturgický exkurz a jistou divadelní událost. Nejinak je tomu i nyní.
Pan Krott (Jan Mazák) čeká se svou společností na neodvratný konec FOTO JEF KRATOCHVIL
Šestaosmdesátiletý Walser patří v Německu k nejuznávanějším, nejvlivnějším, ale i nejkontroverznějším spisovatelům, jeho rozsáhlé dílo je u nás ale pramálo překládané, a tedy i známé. Všemocný pan Krott u nás vyšel (i v nyní uváděném překladu) Jiřího Stacha v roce 1967. Události Pražského jara ovšem uvedení progresivního titulu, který si paradoxně střílí z kapitalismu, ale který vznikl na kapitalistické západoněmecké půdě, logicky tehdy zabránily. Koncem 60. let totiž chtělo Všemocného pana Krotta nastudovat pražské Divadlo E. F. Buriana. Premiéra se však nakonec neuskutečnila.
Walserův text zcela v dobovém duchu idejí absurdního dramatu přivádí na scénu stařičkého finančního magnáta Krotta, jehož moc, vliv, úspěchy v podnikání a hlavně životnost jsou téměř absolutní. Nečekejte komplikovaný děj a vyhrocené konflikty, ale spíše nesmyslné groteskní slovní vády a černohumorné situace v partičce lidí, kterým vévodí zmiňovaný geront. Walser ostatně potměšile opatřil svoji hru absurdním podtitulem Requiem za nesmrtelného.
Krott v luxusním vysokohorském hotelu se svojí ženou Elfičkou a švagrovou Mafaldou, která je jeho milenkou, čeká jenom na vlastní konec. Všichni jsou už upoutaní na lehátka. Velkopodnikatel záměrně vráží peníze do ztrátových podniků (sauny na Sahaře a zmrzlinárny v Grónsku absurdně vydělávají) a své okolí provokuje k atentátům. Ale protože jsou kolem něj jen změkčilci či ideoví přeběhlíci, umírají a jsou zabíjeni především oni.
Walserova černá komedie bývá chápána a vykládána jako satirické podobenství o hnijícím kapitalismu či jako karikatura šklebící se blahobytu západoněmecké společnosti. Hra však měla premiéru v roce 1964 na jevišti berlínského Freie Volksbühne. Je tedy jasné, že dramatikova optika kapitalismu a pohled českých našinců na tento světa řád o půl století později se bude diametrálně lišit.
Burešová se ale nevydala cestou překotných aktualizací, neroubuje Walsera na český kapitalistický peň současnosti. Režisérka se snaží jízlivost originálu rozehrát v obecné rovině. Před diváka staví groteskní divadélko, jakousi absurdní bezčasovou estrádu, jejíž pitvornost je zesílena hereckou stylizací, výtečnou scénou Tomáše Rusína i kostýmy Zuzany Štefunkové. Zvláštním kontrapunkt tady obstará výběr hudby (Vojtěch Spurný). Sami aktéři jako v nějaké laciné mýdlové opeře názvy některých obrazů odezpívají. Krottovo ženské duo paralyzované na zdravotních lehátkách je přeťáplé v účinném protipólu: fistulkou ječí holčičkovsky zmalovaná Elfička (Irena Konvalinová) s křečáky na nohou, které hlubokým prokouřeným hlasem kontruje až mužsky působící Mafalda (Lucie Zedníčková) s okatě povislým břichem. Toto ženské nehybné stádo „krotí“ Fritz Krott (Jan Mazák) jako téměř nehybný vládce s beethovenovsky bílou hřívou. Ostatně Měsíční sonáta tady melodramaticky zaznívá v nejnemožnější momenty a rámuje bizarně falešné dění.
Herecky zajímavě uchopené jsou také figury tria pečovatelů. Tedy číšník Ludvík v energickém podání Michala Isteníka, jeho bláznivě idealistická žena Róza v účinné karikatuře Radky Coufalové a jejich syn Jenda, kterého jako prohnanosti se rychle učícího pubescenta odehrál Vojtěch Blahuta. Povedená je také kreace ušlápnutého a neodbojného odboráře Stricka v komickém podání Viktora Skály.
Walserova komedie nebude jednoduchým diváckým soustem. Už jen pro ono vyšinutí z pravidelných schémat a zábavných konceptů, na které v Městském divadle Brno sázejí ponejvíce. Absurdní divadlo se na tuzemských jevištích navíc moc nepěstuje a z jeho skutečné podoby na české politické scéně jsou voliči už otupělí. Recepce inscenace bude nesnadná a výsledek pro mnohé odtažitý či přímo nesrozumitelný. Není třeba se ale starého německého pana Krotta v novém moravském balení bát.
Městské divadlo Brno – Martin Walser: Všemocný pan Krott. Překlad Jiří Stach. Režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, scéna Tomáš Rusín, hudba Vojtěch Spurný. Premiéra 5. října 2013.
Komentáře k článku: Jak (ne)umírá kapitalismus
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
