Všichni máme svého anděla
S Bárou se známe jednatřicet let. Zkoušel jsem při přepisu rozhovoru dodržet úzus vykání, ale nějak to nebylo ono. Bára mi ráda připomíná třicet let starou historku, kterou si nepamatuji. Hráli jsme spolu v A studiu Rubín v dramatizaci Örkenyho novely Výstava růží. Představoval jsem postavu umírajícího spisovatele, a abych působil věrohodně, nacpal jsem se o premiéře prášky. Po představení všichni šli do hospody, já prý tvrdě usnul. Hereckou kariéru Báry jsem alenezaspal, byť jsem neviděl zdaleka vše. Některé role se mi vybavují důrazněji než jiné: Kukla ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu – po boku Josefa Kemra na jevišti Zlaté kapličky, retardovaná Rút v Taboriho tragikomedii Bílý muž a Rudá tvář ve Stavovském, Nina Zarečná v Čechovově Rackovi v Divadle Na zábradlí (Cena Alfréda Radoka), osmiletá? Helenka v inscenaci Hrdý Budžes podle prózy Ireny Douskové (Cena Thálie), nešťastná nevěsta v dramatizaci Havlíčkova románu Petrolejové lampy v Divadle Na Jezerce. Pro naše noviny jsme si prvně povídali ve formě dvojrozhovoru – spolu s jejím manželem Radkem Holubem. Tenkrát, již po společném odchodu ze Zábradlí, se mi zdálo nemyslitelné jejich herecké spojenectví rozdělovat. Další rozhovor – už jenom s Bárou – vznikl na půdě Divadla Bez zábradlí, kde hostovala příbramská inscenace Hrdého Budžese, a do třetice jsme se scházeli ve výletní restauraci Divadla Na Jezerce po zkoušce na Dardu, dramatizaci poslední Douskové knihy, v níž dospělá Helenka poznává, jaké kruté lekce může život nadělovat. S Bárou to život zaonačil jinak: kdyby jí na to zbýval v hektickém hereckém životaběhu čas, mohla by rozdávat lekce optimismu. Až na to jednou dojde, půjdu si stoupnout do fronty mezi prvními.
Dočetl jsem se v posledních rozhovorech, že jste se s manželem přestěhovali kamsi na Prahu 4. Jak to tam vypadá?
Jde o baráček na Lhotce, který postavili rodiče Radka a teď jej přenechali svým třem dětem. My jsme si zrekonstruovali podkroví, na dosah máme lesy k procházkám, ale i metro do centra, jinak taková obyčejná ulice rodinných domků. Proč tě to zajímá?
Myslím na jeden buddhistický naučný příběh o tom, jak se ctnostný člověk, my bychom řekli příkladný slušňák, přistěhuje do ulice, která se jeho vlivem začíná poznenáhlu proměňovat. Ne že by někomu kázal, přesvědčoval, pouze žije a šíří kolem sebe pozitivní energii. A ono to stačí, kupodivu. Věřila bys tomu?
Určitě. Pokud někdo žije opravdu dobře, snaží se po sobě zametat, nedělat bordel, i když troška bordelu nevadí, když má vyčištěný ty důležitější věci: má v pořádku vztahy s nejbližšími, nelže, nepodvádí a je k nim láskyplný, pak to tak může fungovat, ano.
Mě ale hned napadá opačná situace: do spořádané ulice plné vzájemné ohleduplnosti se přistěhuje nějaký grázlík, podvodník. Stačí jedno rozbité okno, pár sprostých slov a řekl bych, že se ta ulice začne kvapem měnit k horšímu, nebo ne?
Možná se tam ale přistěhovat měl právě proto, aby ti, co se pokládají za slušné, zjistili, jestli jsou opravdu hodní. A jestli náhodou ten grázlík tam nemá své místo, protože už mezi těmi hodnými nejméně jednou byl a nyní přichází, aby znovu ty vztahy narovnal a pročistil. Také nemusí kázat, něco budovat nebo ničit, je ale překážkou, která se ve vztazích vždycky vyskytne, a pak je důležité napřít svou energii, aby se ji podařilo překonat.
To se mi líbí. Grázl jako pozitivní výzva, jestli proti němu obstojím a něco změním…
Myslím, že grázla nemůže nikdo změnit, třebaže zázraky se dějí. Rozhodně se ale v té ulici neocitnul náhodou. Má nějaký úkol, ten člověk, ač nám to je velmi nepříjemný a určitě bych jej nevítala jako dobré znamení. Samozřejmě bych hlavně nadávala…
Teď bych byl rád, kdyby sis vzpomněla na svou první ulici v dětství, v Českých Budějovicích. Ta moc slušňácká myslím nebyla, co?
V ulici s „herečákem“ panovaly hodně drsný podmínky, mně to ale tenkrát nepřišlo. Zdály se mi normální. Naštěstí moje babička byla velmi silná žena, která nad náma držela ochrannou ruku. Naši byli rozvedený, máma pracovala na třísměnný provoz ve špitále na chirurgii a já jí to nijak neulehčovala, protože jsem se urputně bránila školce. Kolektivní výchova mi opravdu nešla, podvědomě jsem utíkala do nemoci. Venku na ulici mezi cikánskýma dětma jsem se cítila daleko líp.
A co ve škole? Sedmdesátá normalizační léta našeho dětství se schizofrenií domácího a veřejného života?
No jasně. Barunko, hlavně to neříkej venku… Běžné rodinné lži, kdy se doma a ve škole říká něco jiného. Jak mám ale trochu prudší povahu, tak jsem to občas nevydržela a s učitelkama temperamentně polemizovala. Jenomže jsem si neuvědomovala jednu zásadní věc, totiž že v očích těch soudružek učitelek jsme něco jako společenská spodina, na úrovni těch mých kamarádů cigánů.
Ti ale právě mohli tu společenskou schizofrenii přehlížet, ne?
To je pravda. Nevýhodou ale bylo, že je většinou čekala zvláštní škola. Nikdy ale nezapomenu na svou spolužačku v sedmičce, krásnou šestnáctiletou cigánku Zuzanu, která k nám propadla. Tu jsem obdivovala jako ztělesnění svobody, na jakou jsme si my ostatní netroufali. Do školy docházela třeba jenom jednou za měsíc a během hodiny nám i klukům ukazovala, jak vypadaj prsa. Obávanou soudružku učitelku si natírala na chleba. Při vyučování začala zpívat Helena, tys život moj, a my jsme ji všichni milovali, protože ona byla jediná, proti který byla ta souška naprosto bezbranná. Svýmu milýmu na vojně psala dopisy, já jsem jí je ilustrovala, a když byla hotová, sbalila dopisní papír do síťovky a odešla během hodiny. Souška na ni křičela: To nemůžete! A ona opáčila: A prečo nie? A byla pryč.
Fantóm svobody. Ani vás nestačil pořádně infikovat.
Zapomínáš na to, že jsi vyrůstal v Praze, kdežto já v Budějicích, který byly hodně komunistický. Ve škole jsme ještě na druhým stupni seděli o velký pauze v lavici a spořádaně svačili. Že by někdo kouřil na dvorku nebo zkoušel randit, to bylo nemyslitelný.
Pamatuješ si na ten lepkavý pocit strachu, kvůli kterému se nikdo nechoval jako tvá úžasná cigánka?
Ne že bych se přímo bála, spíš jsem si neustále připadala taková podezřelá. Oni i vůči dětem používali hnusný praktiky, kdy vlastně nikdy neřekli přímo, co jsem provedla. Pro mě by to znamenalo ohromnou úlevu, kdybych věděla, co jsem udělala za hroznou věc. Buď bych se přiznala a uhájila se, anebo bych zatloukala. Ale oni se jenom na mě koukali úkosem a něco si šuškali, až jsem se musela ptát, cože se jako stalo. Ty moc dobře víš, co se stalo! Je to ve mně dodnes jak v koze – nevyjasněný prohřešky! Nic jsem neprovedla, akorát jsem byla divná. Ale proč? Pravda – byli jsme z divadla, vážená babička s dědou, táta, máma, všichni ti úžasní lidi, které jsem obdivovala, připadali těm ve škole podezřelí, a tím pádem i já. Mně ale nikdo neřekl, vy jste ta nejnižší kasta nedotknutelných špinavců. Kdyby se někdo jenom zmínil, měla bych klid. Takhle jsem se jenom furt ohlížela, co jsem to zas spáchala za zločin.
Divadlo ale pořád ještě představovalo oázu i pro malé dítě, ne?
I když i v divadle asi panovaly strašlivý poměry, tak to byl ostrov svobody, to je jasný. Hlavně babička působila jako skutečný divadelní duch, kolem kterého se ten divadelní život točil. Vzpomínám si, kolik se u nás scházelo herců a babička jim vařila v uzoučké kuchyňce. Sedávala tam Dagmar Neumannová, Eliška Havránková, Jana Švandová, Lenka Machoninová, Břéťa Slováček, Ruda Šterců, Silva Vozková, nebožtík Péťa Hanus. Chodili k babičce na rady, jak to mají hrát, co mají, nebo nemají dělat, jak s těma klukama, do toho jedli ty guláše, jedním slovem nádhera. Abych pak neměla pocit, že my jsme ta top společnost!
Žasnu nad tím, jak moc se tvé dětství podobalo dětství Ireny Douskové, které popsala v knížce Hrdý Budžes. Obě jste naslouchaly po nocích hereckým řečem, jedna pod výlevkou, druhá pod kuchyňským stolem, teď nevím která…
Až neuvěřitelně stejný zážitky. Ne že bych těmi svými chtěla obohacovat vzpomínky Ireny, ale mnohá slova a detaily z mýho dětství se přirozeně prolnuly s hrdinkou Budžese. Naštěstí se Irena tomu nijak nebránila, naopak. Zvláštní je, že jsme se musely v osmdesátých letech v Praze potkávat; v Rubínu, na koncertech Marsyas, Mišíka; mohly jsme dokonce sedět vedle sebe, ale tehdy jsme se ještě potkat neměly, tak to prostě je.
Připomínáš dobu na gymplu. Vím, že jsi na Hellichovo gymnázium vždycky vzpomínala v dobrém.
Aby ne! My jsme na Hellichovce nemuseli ani soudruhovat, říkali jsme uctivě – pane profesore. Dodnes nechápu, jak to paní ředitelka Věra Pechová dokázala. Každoročně jsme uváděli Rybovu vánoční mši s živým orchestrem a sólisty Národního divadla, kteří byli buďto přímo absolventi Hellichovky anebo nějak spříznění. Například Marek Vašut pravidelně chodíval zpívat do sboru. Na Rybovce se prostě setkávala pražská kulturní smetánka. A to nemluvím o Goldoniho Treperendách, které jsme nacvičili s divadelním kroužkem, tam hrál třeba Franta Kreuzman, Aleš Procházka, Jirka Valšuba, Petra Lustigová, Filip Renč, Václav Karoch složil muziku, Láďa Novotný to režíroval.
Hellichovka byla zkrátka ta dobrá ulice. My jsme se ovšem poznali o pár set metrů dál, v malostranském Rubínu. Zkoušeli jsme spolu v inscenaci podle Örkényho novely Výstava růží, která nepřežila ani premiéru. My, sotva zletilí, jsme hráli umírající. Vzpomeneš si na svou roli?
To si piš. Hrála jsem stoletou babu, měla jsem vycpaný šaty, abych působila tlustě, s velkou kapsou nacpanou rohlíky. Přes jeviště byly natažený prádelní šňůry, já měla starobní hůl omotanou staniolem a jezdila jsem s tou zdviženou holí jako tramvaj – protože režisér Honza Badalec se tehdy živil jako tramvaják. Mluvila jsem nepřirozeně hlubokým hlasem a krásná Eva Kulichová v oranžových organtýnových šatech zpívala s rozpaženýma rukama a já kolem ní chodila, kulatá, zaháknutá a říkala: Kdy už umřeš, Maryško?
Probůh, ta detailní herecká paměť! Vlastně jsem nám chtěl už po více než třiceti letech připomenout téma smrti a umírání. Jak se na něj díváš dnes?
Tuším, kam míříš. Já ale nejsem buddhista, ale křesťan, jakkoli se to u mě vůbec nevylučuje. Jsou to prostě dva proudy jedné řeky. Jenom si všimni kolik mladých, krásných lidí se věnuje východnímu náboženství a pokud nezůstanou na povrchu, zjistí to samé co já, že se ty duchovní toky spojují a vzájemně obohacují. Mě to naplňuje nadějí a vlastně i dobrou náladou.
Nechci tě zklamat, ale opravdu si myslíš, že dnešní módní zájem o východní spiritualitu může mladé lidi přivést k hlubší sebereflexi křesťanské tradice?
To není jen můj názor, podobně to viděl už před více než sto lety Rudolf Steiner anebo ve 14. století Christian Rosenkreutz. Ale pozor – já odlišuji oficiální katolickou církev od křesťanské nauky, to je pro mě něco úplně jiného…
Možná se vraťme zpátky do časů, kdy ses přistěhovala do vytoužené ulice, která nese jméno DAMU. Jak ses v ní cítila?
Skvěle. Přes všechny moje karamboly to bylo báječný. Věděla jsem, že abych se na škole udržela, musím hodně pracovat; naštěstí jsem poměrně pracovitý člověk. A pro mě důležití pedagogové – Libuše Salabová na zpěv, Karel Bednář na pohyb, Leo Spáčil na herectví, Andulka Rottová na mluvu mně stačili za ty čtyři roky předat základy řemesla.
Vím, že na herecké řemeslo nedáš dopustit. Z rozhovorů s mladší generací mívám pocit, že oni spíše upřednostňují hledání vlastního já.
Pánbůh jim požehnej, snad jim to vyjde. To víš, že když na školu přijde člověk v devatenácti, tak hledání sebe sama s tím velmi souvisí. Ale zároveň by na sobě neměl přestat pracovat. Když dneska drhnu představení po celý republice, neříkám tak jako Tyl, ale nejenom po těch vyhřátých štacích…
Vymrzlé tělocvičny to snad nejsou.
I tělocvičny i náměstí umím. Protože když nemáš takovou tu intelektuální podestýlku publika, které ví, na co jde, ale diváky, z kterých čiší – no, tak se ukaž, pak jde do tuhýho. A ty je buď dvě hodiny bavíš a zaujmeš, anebo víš, že už víckrát nepřijdou. Proto po každý děkovačce děkuju v duchu svým profesorům za to, že řemeslo umím natolik, že mě zachrání i ve svízelný situaci a diváci nakonec odcházejí spokojeni.
Petr Lébl byl jen jeden
Po škole jsi řemeslo nemusela prověřovat v tělocvičně, ale rovnou v Národním divadle, což ale věru není prostor zasvěcený činohře.
Stavovské ne, to je pokojíček.
Dobře. Jenom jsem si říkal, jestli jsi po šestiletém angažmá v Národním nepřevzala postoj dvojice Hlaváčová – Munzar, kteří odcházeli na protest proti novému „sklepnímu“ šéfovi Ivanu Rajmontovi.
Nešlo o žádný sklep, v něm jsem ostatně taky hrála. Opravdu jsem odešla kvůli Ivanu Rajmontovi, protože jsem byla u několika situací, kdy jsem si řekla ne, s tím člověkem nechci už strávit ani vteřinu. Samozřejmě že jsem se tím trápila, protože jsem obě budovy Národního měla hodně ráda, a patrně bych se tím užírala ještě rok nebo dva, nebýt Zuzany Navarové, která mi řekla jednoznačně: Jak dlouho tam budeš ještě smrdět, Baruno? Koukej mazat pryč okamžitě!
O Zuzaně Navarové jsi už mluvila jako o svém andělu strážném. Kdy jsi to ale pochopila?
Všichni máme svého astrálního anděla, máme ale také i ty živoucí, akorát je někdy nedokážeme rozpoznat, nebo se s nimi přeme, protože nás směřujou někam, kde si myslíme, že být nemáme. Zuzanu jsem ale bezmezně obdivovala, milovala, a dokonce ji taky poslouchala, což u mě, jak víš, není vůbec jednoduchý. Měla mou naprostou důvěru, nikdy jsem nezapochybovala. Je to trochu zvláštní, ale asi to tak mělo být.
Není takový obdiv až nebezpečný? Známe přece případy různých sekt anebo guru, kteří svého vlivu zneužívali.
Můj případ to nebyl, boží vůle byla jiná. Mně se ale pokaždé uleví, když se objeví někdo, komu bych mohla naslouchat. Protože jinak mám celoživotní, mesiášský komplex, že je všechno na mně, a co nezařídím, to se prostě nestane.
Jak se tedy Zuzana objevila v tvém životě? Přes muziku?
To víš, že jo. Jakmile jsem ji poprvé slyšela, okamžitě jsem se s ní chtěla kamarádit. Tak dlouho jsem ji otravovala, až pochopila, že je lepší se mnou kamarádit, než mě odstrkávat.
Viktor Preiss napsal do těchto novin výstižnou vzpomínku, jak Zuzanu také zažil jako anděla, který pomáhá a radí kdekomu zcela přirozeně.
Ano, taková byla. Měla úkol a splnila ho beze zbytku. Vlastně ho plnit nepřestala: stále se s ní můžu občas poradit.
Pohádaly jste se někdy?
To je silný slovo – pohádaly. Pravdou je, že většina mých chlapců se jí hrubě nelíbila. Bohužel měla pravdu: zamilovávala jsem se do nepatřičných objektů. Asi to tak mělo být.
Není tvůj fatalismus v něčem zrádný?
To jsou jen zdánlivé vteřinky, které kolem tebe proplynou a náhle něco změní. Nikdy to není úplná náhoda. Nejde o fatalismus, to je víra.
Když jsme tak rychle přelétli tvé angažmá v Národním, můžeme plynule pokračovat tvým, nebo vlastně vaším – spolu s Radkem – odchodem ze Zábradlí. V čem to bylo jiné?
Kdybychom neodešli, určitě bychom onemocněli nějakou blbou chorobou, až tak tam ta situace byla nezdravá. Když se ale vrátím na začátek, prvního července jsem dala výpověď Rajmontovi v Národním a během hodiny jsem uzavřela smlouvu s Petrem Léblem. Jako bych stíhala spoj mezi nočními tramvajemi, tak rychlý to byl kontrakt. Z té neskutečné míry svobody se mi chtělo chechtat a tancovat. První čtyři roky na Zábradlí, to byla jedním slovem nádhera. Jak jsem byla tenkrát naivní, myslela jsem si, že to tak intenzivně prozářený bude napořád. S Petrem jsme si rozuměli. Z Národního jsem měla dobrou stabilitu v tom řemesle a zároveň mě bavilo, jak Petr svou fantazií měnil úhly pohledu na každou dramatickou situaci. Rychle jsme našli společnou řeč. Ideální spolupráce.
Stejně mi to trochu nejde do hlavy, že jsi tak lehce přestoupila ze Zlaté kapličky do tehdejší Mekky postmoderny. Neříkej, že sis jen hlídala svou roli a nevnímala, na jakém korábu to pluješ?
To víš, že vnímala. Jako cosi zcela jinýho a novýho, naštěstí mám ale myslím nos na to, bych rozeznala podvod od pravdy, byť jí nemusím porozumět a často jsem opravdu koukala, jak blázen, kam to celé směřuje. Pro mě to znamenalo si na jevišti hlavně hrát, vymýšlet si a tomu jsem naprosto podlehla jako velikému dobrodružství. Mohla jsem otvírat další a další dveře – no tak přijedu na vozejčku, proč ne, proč to nezkusit. Rozhodující ale bylo, že jsem Petrovi bytostně věřila, protože jsem cítila, že má svou fantazii vykoupenou a že to je skutečně jeho dost děsivý svět, ve kterém žil a který skončil spolu s ním.
Byl se někdo z bývalých kolegů z Národního na tebe podívat?
Například Jana Hlaváčová, se kterou jsme měli o Rackovi velmi zajímavou debatu. Samozřejmě že to nebylo divadlo jejího gusta, ale protože to je velká herečka a žena, dokázala pojmenovat Léblovu míru osobní pravdivosti, kterou nevnímáš racionálně, ale emoce představení tě mohou i tak zasáhnout. Dobře si vzpomínám i na Pepu Vinkláře, který přišel na ještě větší divočinu – Služky s famózní Marií Málkovou. Po představení jsme seděli i s Petrem v klubu a Pepa byl upřímně dojatý, jak zázračně krásný divadlo dokáže Petr pro herce vytvořit, když je netopí ve svých nápadech a nechá je vyplout, což byla právě ta Marie, skutečná královna jeviště. Bojím se ale, že takový Petr Lébl se svým viděním byl jenom jeden.
Mně se teda Racek dvakrát nelíbil, zvláště první půlka. Na tu druhou jsem ale zíral: co to má znamenat? Až z odstupu jsem pochopil, že výstižnější obraz deprese jsem ještě neviděl.
No jo – ples upírů. Tam šly ty nitky podhoubí Petrovy duše hodně do hloubky. Racek je přece hrou o talentu a on dobře věděl, co všechno dokáže divadlo udělat s vnitřně krásným, citlivým člověkem. Hra to byla jenom v rámci jeviště, netušila jsem tenkrát, až kam může ta temnota sahat.
Nedávno jsem zažil vtipnou parafrázi Treplevova pokusu o divadelní hru, kterou jsi jako Nina Zarečná interpretovala. Mám podezření, že sám Čechov myslel to blouznění o nových formách docela vážně…
A společnou světovou duši, co mají všechna zvířata, jeleni…
Ty si nemyslíš, že potřebujeme nové formy?
Pořád vymýšlíme nové formy, ale málo pracujeme s obsahem, málo se staráme o svůj vnitřek, který jsme dostali.
Teď jsem myslel spíše na divadlo, takoví režiséři jako Pitínský, Morávek, Pařízek, Mikulášek, ti po Léblovi nové formy přinášejí, nebo snad ne?
Víš co? Já si nechám jenom toho Petra Lébla, nevadí? Ale ještě k těm smutným koncům na Zábradlí – nedávno jsme s jednou kolegyní rekapitulovaly, co se vlastně odehrálo, a já si znovu uvědomila, že v té době jsme s Radkem byli v divadle pomalu jediná normální dvojice. Radek mě nebil, nefetovali jsme, nechlastali, normálně popíjeli dvě dvojky na baru, v mezích divadelního života. Za ten poslední rok, kdy jsem tam zpátky nastoupila, jsem si sáhla na dno svých psychických a fyzických sil. Bohužel i na jevišti, v očích mých kolegů se mi zhmotňovaly nějaký výčitky, že jsem cosi provedla. Prostě peklo.
Tak jako na základní škole, ale o to horší, že to přicházelo od někoho, koho jsi měla ráda?
Přesně tak. Ani jsme nic nedohrávali. Petr mi nabízel akorát Racka, ale to nešlo, opravdu. Odešli jsme do naprostý nejistoty, jenom já měla dohodnutou práci ošetřovatelky v zoo.
Přiznám se, že to mě zaujalo, ale současně jsem ti moc nevěřil. Dovedeš si představit, jak krmíš lachtany a současně tě nesledují návštěvníci jako součást produkce?
Neblázni. Herečka ze Zábradlí, koho to zajímá? My jsme strašně malá komunita. Zapomenutí je rychlejší než ten tvůj lachtan. Prostě bych někde v zázemí sekala žrádlo, krmila pelikány, kydala hnůj, takhle jsme to měli s ředitelem Fejkem domluvený. Mně to hlavně přinášelo velký pocit vnitřní svobody, protože mi došlo, že se nic hrozného neděje, akorát potřebujem nějaký peníze na nájem a na plínky. Mám maturitu z biologie, nebyla bych úplná lopata, dosáhla bych na desítku třídu, hlavně bych ale nemusela prožívat všechna ta traumata v divadle.
To mě zaráží. Myslíš, že pro většinu herců může být stálé angažmá v divadle obdobně stresující, nebo rovnou traumatizující, jak říkáš?
Pokud se nedostanou na onu mezní hranici osobní svobody, tak si myslím, že pro řadu herců může být angažmá příjemnou jistotou. Já jsem o svých odchodech nepřemýšlela dvakrát racionálně. V momentě, kdy mi někdo začne sahat na mou osobní svobodu, jsem rozhodnutá jakýkoli svazek utípnout. Kupodivu jsem za každej svůj odvážnej čin dostala dáreček…
Bobříka odvahy.
Ano. Když jsem se odhodlala odejít z Národního, získala jsem krásný období na Zábradlí – Racka, Kabaret, Hrdinu západu, Edit Piaf, opravdu krásný. Kdybych na Zábradlí nešla, nikdy bych se neseznámila s Radkem, nenarodil by se Tonda. Za to všechno vděčím nádherné době na Zábradlí. Je to pokaždé něco za něco. Krásná doba a pak – zaplať. Když jsem se už těšila do montérek mezi máničky, co porcujou v zoo ryby, zastavil před Beránkovou osvěžovnou za Národním divadlem producent Honza Balzer, vystoupil a pravil: Mám pro vás s Radkem hru Frankie a Johny ve svitu luny. Sháním vás už dva měsíce. A bylo vystaráno. Hru jsme nazkoušeli s Ottou Ševčíkem, jezdili po republice, asi tři stovky repríz a na naše poměry se topili v penězích.
Kolik repríz už má Hrdý Budžeš?
Asi pět set třicet.
To mi připomíná jednoho ze Sedmi statečných Yul Brynnera, který celý život hrál na Broadwayi čínského císaře a musel si kvůli roli holit hlavu. Tebe bude zas provázet slavná věta v přímém přenosu Cen Thálií, že Rusáci a komunisti jsou svině.
Nezapomínej, že se to stalo v Národním divadle, kde jsem opravdu ráda hrála, mezi tím zlatem a vždycky s trošku posvátným pocitem. Jenomže zas moc nemusím oficiální vyhlašování, ceremonie a trachtace, takže v tom presu protichůdných emocí ze mě ta citace z představení náhle vyhrkla.
Taky to na mě tak působilo, že sis nic nepřipravovala, ale že ten výkřik úlevy musel doletět až do základní školy v Budějovicích.
Ano, to byla krásná úleva, opravdu krásná.
Už mí předci komundírům nevěřili
Nebudu se herečky, která tak vyznává řemeslo jako ty, ptát, jestli jí postavy nelezou do života. Do snů ale proniknout můžou, tomu se nedá rozumově zabránit.
Jasně. Naštěstí mám ale pěkný sny, i když typicky herecký. Třeba jak teď zkoušíme pokračování Budžese Dardu, tak se mi stává, že s těmi lidmi strávím ještě celou noc. Protože to ale jsou všichni strašně fajn kolegové, vůbec mi to nevadí, akorát se ráno probudím s otázkou – která realita je ta pravá?
Z tvých novinových rozhovorů jsem pochopil, že mnohem raději než své role máš zvířata. Co tě k nim tak poutá?
Nevím, ale rozhodně už to tak mám odmalička. My se prostě vyhledáváme, už zdálky se vycítíme.
Umíš jejich řeč jako Jiřík ve Zlatovlásce?
Ona to není přímo řeč, ale rozumím tomu, když mi projevují svou přízeň; pak nejde o slova, ale o splynutí. Samozřejmě že občas na psa zařveš, tak jako na syna. Jde ale o lásku, protože jej bytostně potřebuješ jako součást svý duše. Aspoň já to tak mám, nemůžu být bez zvířat. Kdybych mohla, měla vedle psa a kočky i kozu, krávu, koně. Potřebuji s nima komunikovat, je mi v jejich společnosti dobře.
Pojďme ještě k divadlu. Na tvých zhruba šestiletých angažmá se mi líbí, že vlastně naplňuješ pravidlo o vyčerpání energie a poetiky souboru do sedmi let. Teď jsi na volné noze, ale bavíme se spolu v Divadle Na Jezerce, takřka domovské scéně…
Tak to úplně není. Mám tady dvě inscenace, teď budu mít třetí. Petrolejový lampy se hrajou malinko, Ženitba dvakrát do měsíce, jak půjde Darda, uvidíme. Dopředu je vyprodaná, protože lidi mají rádi kontinuitu a Budžeš je nezklamal. Když přijdou na Lampy, jsou nadšený, a přesto je prodejnost horší, protože dávají přednost komediálním titulům.
To je prokletí nejen českého divadla. Hlavně se pobavit! V Činoherním klubu, kde hrával tvůj táta, jsi hostovala v dobrých titulech: Misantrop, Čekání na Godota, v Koltézově Návratu do pouště. Tam ses potkala s nejlepší československou herečkou Emílií Vášáryovou. Jaké to bylo?
Protože sis načetl mý starší rozhovory, víš, že Emilku miluji odjaktěživa. Jak ti to vysvětlit. Ještě když jsem byla v Národním, jezdilo se na družby, Slovenské národní k nám, my k nim. Ale to neprobíhalo jen oficiálně, vzpomínám si, jak jsme vyrazili na Strniskova Tartuffa. Boris Rösner jedním autem, Honza Šťastný si od Jany Hlaváčové půjčil fiátka, ve strašný zimě jsme jeli do Bratislavy dvanáct hodin a viděli nádherný představení. A co jsem po něm asi udělala? Paní Vášáryová, nedá se svítit, já vás prostě miluju! Tohle jsem na ni vyhrkla, ať si s tím počne, jak chce. Emilka to přijala; se svou velkou duší a velkým srdcem s tím neměla nejmenší problém. A ke všemu – Emília je po své mamince Šmídová, stejně jako já.
Obávám se, že tahle vyznání si zvláště herečky vyměňují docela běžně. Na druhou stranu si myslím, že zrovna Emílie Vášáryová to mohla vzít od tebe vážně.
Určitě. Od té doby chodila Emilka na naše představení, když jsme na Slovensku hráli, stejně tak já. Když přišla nabídka z Činoheráku a já slyšela jméno Vášáryová, neváhala jsem ani vteřinu. Vtipné bylo, že jsem v režii Romana Poláka v Návratu do pouště hrála paní, která Emilku a Petra Nárožného vychovala jako sourozence. Jsem šťastná, že mám takovou vzácnou přítelkyni.
Mě ale vždycky zajímá i ten druhý pól. Vedle lásky stojí nenávist. Tvůj antikomunismus mi je blízký, musím se ale ptát na jeho kořeny. Kdy si jej v sobě pocítila? Už tehdy v dětství v Budějovicích?
Dobře. Tak poslouchej. Bude to trochu starší historie. Moje prababička Amálie Zajíčková byla z patnácti děti, za první republiky. Jejich tatínek byl švec, maminka zemřela, takže Amálka se svým bratrům stala maminkou. Opravovala deštníky, to je ale neuživilo, takže chodila prát bohatejm paničkám. Do sklepa, valcha, hrnce s horkou vodou, strašný věci, taková byla frajerka. A moje prababička se navíc stala na sedm let svobodnou matkou, protože se zamilovala do francouzskýho malíře, co restauroval chrám Svatého Víta. Jmenoval se myslím Luis, opravoval Versailles a své lásce, co s ním byla v jiném stavu, poslal frantíky na cestu. Bráchové Amálky to vyřešili za ní: Prosím tě, Amálo, ty ses zbláznila! Vždyť jsi byla nejdál tady v Podolí na tancovačce, a teď chceš jet do Versailles!? Takže babička Amálka nakoupila těm svým bráchům muzikantům košile, aby mohli chodit hrát na tancovačky, upekla jim husu a zůstala sedm let doma jako svobodná matka. Takže jestli někdo byl opravdu chudej, kdo potřebuje zastání, a proto by měl vstoupit do komunistický strany, pak jedině babička Amálka. Ta ale říkala: Tihle komundírové, to je taková verbež, oni jenom ničej, stávkujou a nepracujou. V naší rodině jsme nikdy nebyli bohatí, ale ta nedůvěra, to zdravý srdce, který mí předkové v sobě měli, mi nikdy nedovolovalo jim věřit. Ani skulinkou ne, to mi věř.
Věřím. Ale stejně se zeptám. Tebe umělecký šéf činohry Národního divadla Milan Lukeš nelákal do strany tak jako třeba zmiňovaného Marka Vašuta?
Ne. Mě člověče nikdy nikdo do strany nelákal, asi jim to bylo jasný. Vzpomínám si, že když jsem se v patnácti nedostala na konzervatoř, tak jsem si to už tehdá v tom věku jednou provždy v sobě vyřešila. Sice jenom virtuálně v srdci, ale vlastní krví podepsaný. I když jsem po divadle strašně toužila, věděla jsem, že za tuhle cenu rozhodně ne. Zajímavý bylo, že i když moje máma nepatřila mezi disidenty, jenom se kamarádila s Věrou Čáslavskou a Kamilou Moučkovou, protože spolu chodily do sauny, tak i tahle zdravotní sestra z Bulovky stála estébákům za to, aby nás sledovali.
Když jsme se už zmínili o křesťanství – dokázala bys těm fízlům odpustit?
Bez pokání není odpuštění, takhle to je jednoduchý. Můžeš odpustit spoustu věcí, ale musí tomu předcházet pokání.
Bojím se, že si ti fízlové neumí představit, za co by se měli kát.
Každý to ví. To jsou jenom takový ochranný mimikry, že se dá na všechno zapomenout. Jenomže pak se ti lidi přežíraj, chlastaj, nakupujou si majetky, ale ten čertovský pařátek je pořád někde svírá.
Fakt si myslíš, že se svědomí nedá obelhat?
Nedá. Peklu a očistci neunikneš. Nikdo není úplně čistej, mně úplně stačí malý křivdy, který jsem stačila napáchat, protože jsem byla příliš rychlá, cynická, zbrkle nadšená. Dobře si pamatuju pana Kemra, když jsme se kamarádili, tak mi důvěrně říkal: Dívko, chcete vědět, kteří dva lidi nehlasovali pro smrt paní Štěpničkové? Mluvím o té smutně proslulé schůzi ve vinohradském divadle, dobrovolné schůzi, kdy jim nikdo nestál s kvérem za zády. Řekla jsem: Nechci, pane Kemře, nechci to vědět. Akorát vím, že jediná Karolína Slunéčková se pak šla Jiřině Štěpničkové omluvit, že nevěděla, co dělá. Nikdo nemůže říci s jistotou, že by věděl. Dneska můžeme nakrásně říkat, přece bych nehlasovala pro smrt jiného člověka. Ale tehdy to byla docela jiná doba, plná temný energie a strachu. Přesto si myslím, že svědomí neutečeš, tak jako smrti, zaplať pánbůh.
Ale právě tohle ti komundírové netuší, proto jsou nepolepšitelní a nepoučitelní.
Samozřejmě – v tomto životě. Zkrátka nevědí, že bude ještě hůř.
Až se v dalším životě převtělí v prasata, to je ta lepší možnost, anebo v žížaly.
Ještě předtím si ale projdou tím peklem. Kdyby jim to došlo, nemohli by se tak chovat. Chyba se stala už na samým začátku, když se po Listopadu, který jsem si báječně, plamenně užívala, prostě nezakázali.
Stranu zakázat můžeš, ale komunistický myšlení těžko.
Jasně že ne. To je stejný jako s nacistama. Když je ale zákazem odkážeš do patřičnýho kouta, kam patřej, tak tím pádem slušnej člověk ani nezavadí o lidi, který se těm jejich myšlenkám dál věnujou. My oba jsme zhruba stejně staří, takže jsme museli dělat státnice z vědeckýho komunismu. Víme, jaký jsou jejich partikuly. Normální teroristický poučky o světový revoluci, třídní nenávisti, vítězným převzetím moci, uzmutí soukromého majetku, to je jejich kánon. My jsme ale tehdy přihlíželi, jak osvícený komunista Marián Čalfa potichu přebírá a rozděluje moc, jak si ti kluci s komunistickým myšlením kradou majetky, a od té doby v tom jedeme.
Souhlasím, ale jak se tvé geneticky zdravé srdce dívá na naši současnost?
Mé smutné srdce plivá z lodi, mé srdce plné tabáku… No, něco se stát musí. Ne konec světa, ale třeba black out. Nic ještě není dokončeno. Když na mě padnou chmury, většinou tehdy, když si na počítači pustím zprávy, tak si říkám, že si snad ze mě dělají srandu. Anebo i po ránu v rádiu. Pokud si nepustíš Vltavu s hudbou, tak ti budou říkat, že jsme v krizi, nebudou peníze, nebude důchodový pojištění, támhle se srazily vlaky, jinde se zas kradlo, takhle lidi masírujou a spousta jich té blbé atmosféře podlehne. Ještě bych tak věřila mladým, kteří mají tenhle svět jinak uchopený než my. Neříkám, že nás zachrání, ale my už to nebudeme. My můžeme jenom pomoct a neškodit. Nedávno přišel můj syn domů a že mám jít do školy, protože mluvil sprostě. Před učitelem? Prej ne, něco říkal klukům a kamarád mě napráskal. A ten učitel si zve do školy mě, a ne toho kamaráda, co udával takový nesmysly! Takže si ze sebe stále děláme dost smutnou srandu, pro mě jen těžko omluvitelnou.
Jednou jsi říkala, že ty jako herečka dokážeš zahrát i hudebnici, ale že tvůj syn Toník už je muzikant rodem. Se vzpomínkou na Racka, téma rodičů a dětí a jejich potřebě uplatnit svůj talent, nebojíš se možného trápení?
Toník už nějakou cestu má a já můžu jenom dávat bacha, aby ho někdo v temném lese nečekaně nepřepadl. Co si počne se svým talentem, to je předčasný zvažovat, když se ale na dnešní děti koukám, řekla bych, že jsou podstatně vyspělejší a odpovědnější, než jsme bývali my. Když pominu různé pubertální úlety, bála bych se o sebe v jeho letech daleko víc než o Toníkovy vrstevníky.
V kůži keporkaka
Utkvěl mi jeden tvůj výraz, už přesně nevím, v jaké době jsi jej pronesla: Nějak mi pochcípaly ambice. To mi znělo až buddhisticky, vyvanutí tužeb, vysvobození…
To je ale strašně jednoduchý. Mě baví pracovat s fajn lidma, který mám ráda. Jestli se nakonec inscenace povede, anebo ne, to už je druhotný. Ambice mi úplně nepochcípaly, mně ale ke štěstí stačí, když odehraju představení a lidi v sále spokojeně tleskají. Takový bezprostřední zážitek ničím nenahradíš. Proto mě zas tak nebaví natáčet a hrát do skla, i když prachy jsou příjemný. Stejný zážitek bezprostřední energie mám i s kapelou Condurango. Zvlášť od doby, kdy se k nám, starcům, přidal Tonda na housle a baskytaru a jeho spolužák Matyáš na bicí.
Máš těsně před premiérou Dardy, Goldflamově dramatizaci poslední knihy Ireny Douskové, která je dospělým pokračováním Hrdého Budžese. Mezi oběma příběhy je ovšem příkop hlubší než jedno čtvrtstoletí, dokážeš jej přeskočit?
Pro mě to je pořád týž příběh, který ve mně kontinuálně koluje. Nevím, jestli premiéra dopadne dobře, nebo špatně, pro mě je důležitý – abych se trochu opakovala – úžasný zkoušení. Třeba jsem nikdy nepracovala s Lenkou Vlasákovou a teď si říkám, ježíšmarjá, nebýt Dardy, tak bych o setkání s ní přišla. A to se nestalo, na jevišti jsme spolu skoro pořád a pro mě to je skutečně obohacující.
Jak bys ten příběh Dardy pojmenovala? Příběh dospělé Helenky z Budžese, která má dvě děti se svou gymnaziální láskou, co ovšem žárlí na její literární úspěch, tak si sebevědomí řeší s mladší kolegyní?
Když se do někoho zamiluješ, nevidíš nic, i kdyby ti tvé okolí říkalo cokoliv. A to platí pro každýho, pro Helenku i jejího manžela. Podstatný je, že v životě dochází k míjení. Můžeš milovat, ten druhý má šanci do tvé lásky vstoupit, ale to se nestane – přesto tím ten zamilovaný nic ze sebe neztrácí, naopak ten, co svou šanci promarnil. Ale přes veškerou beznaděj, když nějaká lež praskne, zrada tě dočasně ochromí, nemyslím si, že se podvedená ženská nedokáže uzemnit, znovu se nadechnout a přes lásku ke svým dětem se z životního průseru dostat. Pro mě ještě bylo důležitý, že se ani nehanil ten partner, teda nikdy před dětma, který selhal; pro mě osobně to je ale stále příběh o lásce, opravdu.
Závidím ti. Já tam vidím jen vyvanutí lásky, za kterým se plíží krutost jako špatné svědomí…
Počkej, když tam to dítě Berta napíše, proč nás ten fotr tak sere, tak Helenka říká: Bertičko, miluj otce svého, ne kvůli němu, ale kvůli sobě. A to je krásný.
Blíží se nám přímá volba prezidenta. Už víš koho?
Já bych chtěla monarchii, republika nám moc nefunguje, a nejvíc by se mi zamlouvala královna. Nemůžu si pomoct, ale já ty kluky partajnický, který nám dneska říkaj, co máme dělat, neberu vážně. Vždycky si je představím na základní škole, obtloustlý snaživce se zařízlýma trenkama, s kterýma se žádná holka nekamarádí. Až když si urvali moc a peníze, tak můžou myslet na modelky. Šlechtický rody mají za ta staletí aspoň pochcípaný ambice a smysl pro správu svěřeného v krvi.
Pojďme od politiky. Kdyby sis mohla vybrat, v jaký zvíře by ses chtěla převtělit?
To je těžký, moc velký výběr. Mně by se líbil vítr, ale to nejde. O sobě naštěstí vím, jaký mi hrozí nebezpečí jako člověku. Když jsem měla jet do Indie, trnul nejenom Radek, že tam potkám slona a už tam zůstanu, tak silná vazba by mohla mezi náma vzniknout. Samozřejmě, psi a kočky jsou už dávno mojí součástí, ale co by se mohlo stát, kdybych se skamarádila s delfínem a žila s ním v pobřežních vodách! Proto jsem předem velmi obezřetná a zkoušku takový známosti raději ani nepodstupuju. A jaký zvíře bych chtěla být? Nevím, asi velryba keporkak, alespoň chvíli se prolnout s jejich tělem, poznat tu tisíciletou paměť, prostě toho Treplevova společného ducha planety.
Mám už jen poslední otázku. Říkal jsem si, že tě s Irenou Douskovou spojuje ještě jedno – nevychovával vás váš biologický otec. Tys mohla vídat tátu na obrazovce, navštěvoval vás, Ireně psal její otec z Izraele dopisy. Jak moc ti chyběl?
Abych řekla pravdu, nikdy jsem o tom takhle neuvažovala. Měla jsem v dětství tolik lásky, že jsem tátovu nepřítomnost jako újmu nepociťovala, dokonce ani v pubertě ne. Jediné, co mi v dětství hodně vadilo, byla jeho nespolehlivost, a to jsme netušili, jak krátký čas nám spolu zbývá. To mě pokaždé vyvádělo z míry a možná jsem proto spolehlivost sama, co řeknu, to platí. Nikdy jsem ale kvůli jeho nespolehlivosti nezapochybovala, že by mě neměl rád.
Komentáře k článku: Všichni máme svého anděla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
