Všichni za jednoho
Režisérka Hana Burešová (spolu s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem) zpracovala jeden z nejpopulárnějších literárních výkonů francouzského espritu, Dumasovy Tři mušketýry, jako velmi osobní téma. V dětském věku byla zasažena dobrodružstvími okouzlujících kumpánů stejně jako písničkami jiné nesmrtelné čtveřice, britských Beatles. Hraní si se spolužačkami na „mušketýry“ a fandovství skupině, která se brzy rozpadla, se propojily s osudem této země, neboť se psala léta 1968 a 1969, ruské tanky zadusily „pražské jaro“ a postupně nastávala ubíjející normalizace. Příběhy D’Artagnana, Athose, Aramise a Porthose se prolnuly se songy Johna, Paula, George a Ringa i skicami lidských osudů obyvatel jednoho žižkovského pavlačového domu ve scénáři divadelní hry. Tu už tvůrčí tandem Burešová-Otčenášek nastudoval v Městském divadle Brno před třemi lety. Přiznám, že mě tamní verze příliš nenadchla. I když jsem ocenil některá vtipná a účinná propojení beatlesáckých písniček s akcemi mušketýrů, celek na mě působil monotónně a herecky (snad s výjimkou Michala Isteníka v roli D’Artagnana) rozmlženě, nevýrazně. A přitom soubor v jiných režisérčiných opusech (Znamení kříže, Smrt Pavla I., Síla zvyku) nabídl znamenité kreace. Možná jsem jen neměl štěstí při konkrétní repríze…
Pavel Tesař (Aramis), Jan Vondráček (Athos), Marek Němec (D’Artagnan) a Miroslav Hanuš (Porthos) | FOTO MARTIN ŠPELDA
V divadle v Dlouhé, kde Hana Burešová „své“ Mušketýry nyní uvedla, však všechno tepe ve svěžím rytmu, herecké výkony jsou přesné a šťavnaté, pohybové dispozice protagonistů obdivuhodné. Stejný scénář, totožná scéna Davida Marka (dvůr před pavlačovou stěnou a na zdi přilehlého přístěnku nápisy evokující srpen 1968), přesto se jedná o zásadně jiný divadelní tvar. Při takovéto „celosouborovce“ si najednou divák uvědomí, jak dobře funguje sehraná herecká trupa, jak výrazně lze podat i drobné epizody, na něž se nezapomíná (Naďa Vicenová v roli somnambulní babičky, Jan Meduna jako poplašený voják na krátkém „opušťáku“ a další). Pozornost k sobě poutají ovšem oni čtyři brilantní šermíři a jezdci (jejich cval na koních v rytmu Beatles byl při druhé premiéře několikrát přitvrzen potleskem na otevřené scéně). Markovi Němcovi se v Dlouhé výrazně daří, po náročné roli Mesy v Claudelově Poledním údělu předvádí D’Artagnana jako temperamentního, občas i poněkud vzteklého mladíčka, který jedná impulsivně, ale má srdce i hlavu na pravém místě, je akční a představuje typ hrdiny – pochopitelně s určitou dávkou sebeironie – „bez bázně a hany“. Ještě výraznější autoironickou stylizací přispívá do celku vydařené inscenace Jan Vondráček v roli Athose. S černě podmalovanýma očima vystupuje patřičně záhadně při líčení vztahu hraběte de La Fére (čili sebe samého) a ženy s vypálenou lilií na rameni (Mylady). Královsky uvolněné alkoholické opojení pak nabízí v epizodě, před níž se zabarikádoval ve sklepě s vínem a značnou část zásob „požil“. Pavel Tesař jako Aramis přidává do spektra charakterů poněkud nedůtklivou sebestřednost při kolísání mezi duchovností a smyslností, tu však dokáže překonat, když je nutné zapojit se do akce pod heslem Jeden za všechny, všichni za jednoho! Pozadu nezůstává ani hřmotný a poživačný Porthos Miroslava Hanuše, pomalý, leč důrazný při tělesných potyčkách, zálibně rozvalený při gurmánském obžerství, také roztomile natvrdlý při poněkud zdlouhavějším chápaní. Nezapomenutelná je scéna při odposlechu intrikánského rozhovoru kardinála s Mylady (prolnutí s reáliemi žižkovské pavlače přisoudí technickou fintu příjmu informací okapové rouře), kdy Hanušův Porthos opožděně a „objevně“ komentuje to, co je všem zcela jasné.
Dámy mají v inscenaci menší prostor, v hutných povahokresbách však za pány nezaostávají, Helena Dvořáková je milostnicky zákeřnou Mylady, Klára Oltová-Sedláčková křehce zranitelnou Konstancií, Magdalena Zimová diblíkovsky zamilovanou Kitty… Žádný z herců není na jevišti jenom do počtu, je zapotřebí pochválit i dětské představitele, maximálně autentické, přirozené a ne „povinně roztomilé“. Objevují se pouze v „zarámování“ mušketýrských historek, tedy v oněch týdnech zmařených nadějí, vystřízlivění i „dělení“ charakterů v žižkovském domě (prorežimně iniciativní domovnice, náhražkové nacionální uspokojení při hokejových vítězstvích Československa nad Sovětským svazem…)
Tři mušketýři z Dlouhé nabízejí humor i nostalgii, také ovšem napětí, přestože příběh Mušketýrů i zadušeného „pražského jara“ dobře známe.
Divadlo V Dlouhé Praha – Alexandr Dumas: Tři mušketýři. Dramatizace Hana Burešová a Štěpán Otčenášek (s použitím překladu Růženy a Jaroslava Pochových). Režie Hana Burešová, scéna David Marek, kostýmy Samiha Maleh, hudba výběr z písní Beatles, pohybová spolupráce Josef Jurásek, dramaturgie Štěpán Otčenášek. Premiéra 21. dubna 2012.
Komentáře k článku: Všichni za jednoho
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
