V+W se nám shůry smějí
Ač český prezident je něco fatálně jiného než tatáž funkce v USA (Francii, Rusku), chovají se zpovykaná média, jako bychom žili tam, a ne tu. Jako by všichni zapomněli, že důvodem vůle po přímé volbě bylo totální znechucení partajokracií, kdy všechno, od mediálních rad přes stavbu silnic, evropské dotace až po grantové komise řídí partajní bossové, jejich mediální škrholové v popředí a kmotři v pozadí. Prezident měl být symbolickým vyvážením této stále pokleslejší šmíry. Přesto se u nás v Kocourkově konají zcela vážně prezidentské „stranické primárky“, partajní kandidáti objíždějí regiony a diví se, že členstvo hodlá volit jiného než stranického kandidáta, média se podivují, jak si mohl jeden z horkých kandidátů dovolit zhrdat podporou nejsilnější české partaje.
Jaroslav Ježek, Jan Werich a Jiří Voskovec v rozhlasovém studiu FOTO ARCHIV
Na co si to probůh hrajeme? A chceme za prezidenta nadstranickou morální autoritu – nebo provařeného národního baviče? Kašpara v rukou šíbrů typu Šloufa (či plukovníka Zbytka), schopného kvůli „bonmotu“ vyvolat málem 3. světovou válku – vzpomeňme na hloupé výpady vůči muslimům rovná se nacistům, nebo našim sousedům, kteří svého času podlehli Hitlerovi, proč by teď nepodlehli daleko měkčí zelené ideologii? Bezplatná předvolební reklama, již média bez paměti trvale poskytují i největším pitomostem z úst Miloše Zemana (naposledy 3. června viz 168 hodin na ČT 1), tomu nasvědčuje. Zapomenuty jsou korupční aféry od Bamberku po opoziční smlouvu, jež u nás státem řízenou korupci zabetonovala takříkajíc systémově.
Co by asi v situaci, kdy profese politika a baviče je od sebe k nerozeznání, říkali komici z profese? Jestliže se Voskovec a Werich něčemu shůry smějí (neboť jim to nejspíš ledacos připomíná: My už nejsme lidi – my jsme jenom partaje!), pak je to právě tato bramboračka, v níž rozbředla naše ne už jen stranicky limitovaná, ale šmírácky imitovaná demokracie. Proto je dobře, že ČT 2 od 26. května do 30. června po šest sobotních večerů poskytla exkluzivní čas dokumentární hexalogii Aleše Kisila, věnované právě V+W. Zatímco trilogie Tři strážníci je reprízou Kisilova cyklu z poloviny minulého desetiletí, druhá část, trilogie Paralelní osudy, uváděná od 16. 6., je zcela nová. A to především zpracováním unikátních dokumentárních materiálů, jež český divák může vidět poprvé. To se týká nejen Voskovce a dluhu vůči jeho u nás takřka neznámé tvorbě z amerického období (důraz na dílo, zjevný nápadnou délkou ukázek, odlišuje Kisila od spíše rodinného pohledu režisérky Libuše Rudinské Můj otec George Voskovec, 2011), ale překvapivě i Wericha. Už první díl Paralelních osudů přináší bizarní ukázku Werichovy studie maršála Göringa v jinak strašlivém, typicky stalinistickém Pádu Berlína a ve třetím dílu můžeme Wericha dokonce vidět jako zdatného partnera Anthony Quinna v postavě rozporuplného velitele pracovního tábora pro židy ve snímku Henri Verenuila La vingt – cinquieme heure (1967). Nepříliš známý je i Werichův názor na reálný socialismus, který občas probleskne z dopisů (Není česnek. Není petržel. Není lahvové pivo. Je padesáté výročí velké říjnové revoluce, 1967). Méně známé jsou též okolnosti jeho ryze autorského pojetí Čechova jako vědomé polemiky se Stanislavským (TV aktovky Medvěd a Slzy, které svět nevidí). Ostatně Čechov se stal jedním z překvapivých průsečíků jinak umělecky vzdálených paralelních životopisů V+W – v době, kdy Werich točí své brilantní čechovovské miniatury, zažívá Voskovec hned trojí úspěch u velkých Čechovových her: Dorn v Rackovi, titulní role ve Strýčkovi Váňovi a nakonec ještě Gajev v Serbanově Višňovém sadu (1977). Hlas k citacím z dopisů Werichovi propůjčil už tradičně herec Jan Jirák, zatímco Voskovcovi – méně tradičně – Josef Abrhám. Tak jako v první trilogii kombinuje Kisil paralelně stříhané ukázky s doslova roztančenými vizuálními výtvarnými symboly obou klaunů, a nenápadně tím připomíná inspirativní vliv V+W na špičkové české výtvarníky (od Hoffmeistera po Muziku). Pořád však daleko více dlužíme Voskovcovi, především monografické zpracování druhé, větší poloviny – přesněji dvou třetin – jeho životní a umělecké dráhy. A právě k tomu je Kisilův cyklus zatím nejzevrubnějším vykročením: hned první díl připomene kafkovský osud ročního dočasného zajatce – čekatele na prahu Zákona – na Long Islandu, který zúročil Voskovec v dokumentární hře I was Accused (Byl jsem obžalován,1955).Tento cenou odměněný pořad televize NBC uvede ČT, doufejme, ještě v tomto roce. Rok nato získal Voskovec další prestižní cenu OBIE (v dokumentu se pouze ukazuje diplom, jinak se o ceně nemluví, naštěstí o roli ano) za nejlepší herecký výkon sezony mimo Broadway: Ivana Vojnického ve Strýčkovi Váňovi (1956, film 1958). Stejně tak cenné jsou i ukázky z dalších velkých Voskovcových rolí (od potleskem přivítaného 1. herce z Gielgudova Hamleta, 1964 přes Frankenheimerův přepis O’Neillovy hry Ledař přichází, 1973 až po Serbanovy / Beckettovy Šťastné dny, 1979). Škoda, že se nedochoval záznam Einsteina z Dürrenmattových / Brookových Fyziků (1964), k nimž Walter Kerr poznamenal: Pan Voskovec udělá malý koncert i z jediné repliky.I když některé záběry (New York, Riviera aj.) působí zbytečně ilustrativně, i když litujeme useknutých citátů (např. u Voskovcovy věty o bývalé vlasti jako o Prdlákově nad Soudružkou je odříznutVoskovcův zpřesňující dodatek: To nenadávám české zemi, jen tomu, co ti pařáti z ní udělali…, 1967), přesto zůstává Kisilova hexalogie nejdůležitějším krokem k vyrovnání letitého dluhu.
Komentáře k článku: V+W se nám shůry smějí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Postrádal jsem tradovanou, nevím zda pravdivou, kauzu Ježek -. Friml.
A pak také zmínku o zfilmovaném, leč nedochovaném, představení V+W v Los Angeles. Nebo mi to uteklo?
15.06.2012 (11.47), , Trvalý odkaz komentáře,