Vy jste skladatel?
Stalo se mi před několika lety, že se mi podařilo napsat operu. Divácky docela úspěšnou. A tak se taky stalo, že jsem krátce nato seděl v rozhlasovém studiu naproti renomované pražské novinářce a vyslechl dotaz: A jaké to je, psát hudbu k opeře bratří Formanů? Chvilku jsem překvapeně koukal a pak jsem opáčil: Napadlo by vás zeptat se třeba Antonína Dvořáka, jaké to bylo, psát hudbu k opeře Jaroslava Kvapila? Zas bylo chvíli ticho na druhé straně.
Nepopírám – má ješitnost dostala přímý zásah. Vždyť to vždycky byla právě opera, která vedle symfonie představovala pro skladatele tu nejvyšší tvůrčí metu. Představovala příležitost předvést skutečné kompoziční mistrovství a cit pro formu a dramatičnost. A v neposlední řadě i šanci vstoupit do všeobecného povědomí nebo alespoň do hudebních encyklopedií. Ale musíme si zkrátka my, skladatelé, přiznat jednu věc: doba nám nepřeje.
Nevím, kdo přesně za to může. Jestli ta všudypřítomná televize, nebo hudební smog velkých nákupních center. Faktem prostě je, že většinu lidí dnes zajímá víc, co vidí, než co slyší. Orchestr může hrát sebeprocítěněji, ale když se u toho nebude pohupovat, nasazovat oduševnělé obličeje, a pokud dirigent nezakončí skladbu efektní piruetou, ovace vestoje prostě nesklidí. Operní recenzenti zasvěceně popíšou režijní uchopení a vizuální stránku inscenace, někdo možná i stihne strhat pěveckou techniku hlavních protagonistů, málokdo však vůbec zaznamená přítomnost nějakého muzikanta v orchestřišti. Hudba ztratila exkluzivitu, stala se spotřebním zbožím, podobně jako šaty, nábytek nebo notebook. Skladatelé dnes ozvučují filmy a divadla, podbarvují atmosféru společenských událostí nebo dodávají hudbu popovým producentům pro jejich momentálně frčící „stars“. Co si skladatel píše po večerech pro své vlastní potěšení a pro udržení pocitu, že je stále ještě umělcem, skutečně nikoho nezajímá.
Ale existují přece festivaly tzv. soudobé vážné hudby! Existují skladatelské objednávky renomovaných orchestrů a divadel, dokonce i pozice rezidenčních autorů! Ano, navzdory nízkému zájmu veřejnosti stále ještě v některých zemích patří k dobrému tónu finančně podporovat soudobé umění. Myslíte si, že tento systém vede skladatele k tvůrčí svobodě a hledání vlastní osobitosti? Omyl. Princip je úplně stejný jako u pop-music – kdo platí, má jasnou představu, jak má současná hudba vypadat. A my, skladatelé, jsme tu od toho, abychom naplnili představu zadavatele. Zkuste například na vyhlášeném avantgardním festivalu v Darmstadtu představit skladbu v C dur. Ještě vás donutí zaplatit pokutu! Současná hudba přece musí být atonální! Platilo to před sedmdesáti lety a nutně to musí platit i dnes.
Novinář Jaroslav Pašmik popíchl před několika lety českou skladatelskou obec, když napsal, že od generací Smetanů, Dvořáků a Janáčků se jakoby slehla zem po výrazných českých skladatelských talentech. Tedy těch, kteří by dokázali udělat velkou zahraniční kariéru. Já předpokládám, že tu jsou. Učí v ZUŠ, obesílají soutěže, aranžují… A píšou! Všimne si jich ale dnes někdo? A pokud ano, pozná, kdo talent má a kdo ne? Nedávný experiment slavného houslového virtuosa, který zkusil chvíli hrát v newyorském metru, potvrdil, že drtivá většina dnešního posluchačstva kvalitní hudbu už nerozpozná a spoléhá na informaci z médií. A pro dnešní média je, bohužel, postava rachitického, špatně oblečeného, nepříliš bohatého autora hudby zoufale neatraktivní.
No, a tak nám, skladatelům, tedy v lepším případě zbývá živit se alespoň hudbou užitou jako jakýmkoli jiným řemeslem. A smířit se s poněkud podřadným až undergroundovým postavením, které nám současná společnost přisoudila. Ostatně nemohu zapomenout na svou, jinak velmi sympatickou profesorku cizího jazyka, která se mě u semestrální zkoušky prakticky pokaždé po nahlédnutí do indexu zeptala: Jé! Vy jste skladatel? A už jste něco složil?
Komentáře k článku: Vy jste skladatel?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
