Vyběhnutí z (dramatické) krize
Nejen v posledních letech, ale v celých dekádách se průběžně vyjevuje téma krize současné dramatické tvorby: ať už je příčina v nedostatku autorů, kteří navíc nemají kde publikovat, nebo v nedostatku scén, kde by mohly být jejich hry inscenovány. Díky iniciativě Divadla X10 je ovšem možné zhodnotit nynější stav jako optimistický. V sobotu 12. října se zde odehrál unikátní projekt The 24 Hour Plays, který odhalil tvůrčí potenciál dramatiků nastupující generace. Podle americké licence vznikne během 24 hodin z pera pěti dramatiků pět nových textů, které nazkouší pět různých režisérů a které vždy tři různí herci ztvární před publikem. Divadlo X10 projekt zopakovalo po dvou letech, kdy se ho – tehdy ještě v prostorách Strašnického divadla – účastnili již etablovaní tvůrci (dramatikové Egon Tobiáš, Tomáš Dianiška, René Levinský a režiséři Jan Nebeský, Jiří Pokorný, Jan Frič a další).
Času je málo – za 24 hodin je třeba hru napsat, zrežírovat i nastudovat! Foto Dita Havránková
René Levinský se podílel jako dramaturgický dozor i na letošním druhém ročníku, v němž byli zastoupení dramatici narození v 80. a 90. letech: dramaturg Švandova divadla David Košťák, autor a režisér Tomáš Loužný, dramaturg domácího Divadla X10 Ondřej Novotný, rozhlasový režisér a dramaturg Tomáš Soldán a rozhlasový autor Štěpán Vranešic. Čistě mužskou sestavu (skutečně by se nenašla alespoň jedna zástupkyně současného dramatu?) vyvažoval alespoň výběr inscenátorů a inscenátorek: Evu Lietavovou, Silviu Vollmannovou a Alexandru Bolfovou doplnili Štěpán Gajdoš a Ondřej Štefaňák. Podle pravidel licence si autoři v pátek večer vybrali herce, z nichž každý měl za úkol přinést s sebou libovolnou rekvizitu. Tu museli autoři zakomponovat do textu (téma si tedy stanovili zcela svobodně). Režiséři si v sobotu ráno na základě krátkých anotací zvolili text, aniž by znali autora a herecký tým, a během sobotního dne hry nazkoušeli. Kdo byl autorem textu, se režiséři dozvěděli až těsně před začátkem každého představení od divadelního publicisty a moderátora večera Martina Macháčka.
Výsledný dojem z celého večera byl více než pozitivní. V téměř nulové scénografii, s minimem rekvizit se odehrálo pět krátkých inscenací her s gradujícím dramatickým konfliktem, které měly své jádro v tematicky sevřených mizanscénách. Průměrná délka těchto „dramatických anekdot“ nepřesáhla 15 až 20 minut. Nejvíce lyrizující bylo úvodní Podléhání T. Soldána (režie E. Lietavová), jehož průběžným tématem se kromě saka stávala i divadelnost (nesnáším tyjátr). Mojito chudých Š. Vranešice, v němž se tři sourozenci v generačních rozpravách podobných Zelenkovým Samotářům pokoušejí vyrovnat se smrtí vlastního otce, směřovalo k psychologickému žánru (režie S. Vollmannová). Do absurdní grotesky gradovala hra Maminka T. Loužného (režie Š. Gajdoš) o intimitě sousedských vztahů, které se stávají až obsesí, stejně jako Košťákův Prenatál (režie A. Bolfová) sledující sblížení dvou osamocených lidí za dohledu drzého zajdy. Surreálnou výpověď o apokalyptických, pekelných koncích naší civilizace přinesl text O. Novotného Never more (režie O. Štefaňák).
Projektu se zúčastnili i zkušení herci – třeba Tomáš Kobr a Tereza Dočkalová. Foto Dita Havránková
Už jen s ohledem na pravidla maratonu, podle kterých se nejedná o soutěžní přehlídku, ale uvedení pěti nových autorských her (jejichž sepsání je ztíženo nejen rozsahem, ale i nutností uplatnit zadané rekvizity), není smysluplné hodnotit míru zdařilosti jednotlivých inscenací. Ta se však stejně ve většině případů blížila profesionálnímu provedení. U podobného projektu je zřejmé, jak náročné je pro herce zapamatovat si text i scénosled během pár hodin, a tak lze pochopitelně přimhouřit oči nad ne vždy precizní artikulací nebo textovou nejistotou. Kvalitativní rozdíly vyplývaly i z různých zkušeností aktérů, kdy se vedle mladých absolventů hereckých škol (například Vilém Tichý, Matěj Pour) účastnili i zkušení členové stálých pražských scén (třeba Tereza Dočkalová z Divadla pod Palmovkou nebo Martina Krátká ze Švandova divadla). Někteří z herců však dokázali i v takto krátkém čase postavy propracovat do nejmenších detailů, ať již zmíněná Martina Krátká coby Zajda nebo civilní Robert Mikluš, který v roli bratra v Mamince chvílemi předváděl až one-man show.
Právě v Mamince došlo k asi nejkompaktnějšímu propojení autorské, režijní a herecké složky. Mikrosituace ze života (stížnost sousedky na nedopalky odhazované z balkónu) se zde postupně zvrátí v existenciální krizi dvou citově deprivovaných bratrů, kteří sousedce vsugerují roli své matky – a sousedka ji oproti všem očekáváním zcela absurdně přijímá a nastoluje tvrdou mateřskou nadvládu. Stejně situačně a časově semknutou scénu nabídlo Mojito chudých (ve scénografii z nevybalených papírových krabic, znázorňujících emoční rozklad a letargii) nebo inscenace Never More, ve které O. Štefaňák obsadil celý prostor X10 včetně horního balkónu (i s přispěním projekce). V režijním vedení jsem ocenila například práci s opakováním a průběžnými leitmotivy od E. Lietavové v Podléhání nebo využití fyzických dispozic vysoké herečky Jany Kozubkové v režii A. Bolfové.
Na základě jednoho večera pochopitelně nelze zhodnotit „stav“ celé současné české dramatiky. Lze však ocenit existenci tohoto projektu, který podněcuje psaní nových her a propojuje divadelní tvůrce, z jejichž spojení můžou v budoucnosti vzniknout i svébytné umělecké týmy. Divadlo X10 dramatickým maratonem navíc podpořilo svou uměleckou koncepci zaměřenou na uvádění původní české a zahraniční dramatiky, tedy zejména textů dosud divadelně neprověřených.
Komentáře k článku: Vyběhnutí z (dramatické) krize
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
