Vybočení z řady aneb Kterak rozhlas adaptuje televizní krimi
Programové schéma tuzemských televizí velmi často sleduje módní vlny všemožných žánrů. Pořadů o vaření dnes pomalu ubývá, zato v poslední době přibývají inscenované příběhy ze soudních síní. Inu, není se čemu divit, soudničky vždy přitahovaly masové publikum. A ať se podíváte na kteroukoli tuzemskou televizní stanici, alespoň jeden den v týdnu je vyhrazen kriminálním seriálům. Občas se rozhlas inspiruje a do programu dramatické tvorby nasadí krimi vycházející z divácky oblíbených televizních seriálů.
David Novotný a Ondřej Vetchý ve studiu ČRo při natáčení detektivky Záhadné bodnutí FOTO KHALIL BAALBAKI
Z řady více či méně úspěšných děl tohoto žánru vyčnívaly Případy 1. oddělení, jejichž sledovanost se pravidelně šplhala k dvěma milionům diváků. Psal je Josef Mareš, vedoucí pražského oddělení vražd. A jelikož sám sebe považuje za fanouška rozhlasové tvorby, bylo jen otázkou času, kdy vytvoří nějaké dílo také pro Český rozhlas. Jeho rozhlasová detektivka Záhadné bodnutí měla premiéru loni na podzim na Dvojce Českého rozhlasu. V únoru ji pak v repríze odvysílala Vltava. Režie se ujali Martina Schlegelová, dosud především divadelní režisérka spojená se souborem LETÍ, a Filip Skuhrovec, pedagog DAMU oboru rozhlasové tvorby. Na ploše 51 minut vykreslili případ, který se skutečně v devadesátých letech stal.
Hra začíná ve chvíli, kdy zoufalá žena volá na policii, že neznámý muž pobodal jejího manžela. Už při prvním vstupu na místo činu ovšem vyšetřujícím kriminalistům přijde něco podezřelého…
Převést televizní inscenaci na vlny rozhlasu bývá poměrně obtížné. Vytvořit zvukovou plastičnost, sdělit detaily příběhu a vyvolat a udržet dramatické napětí vyžaduje značnou dávku zručnosti. Aby tvůrci dosáhli autentičnosti, většina dialogů byla natáčena v reálných prostorech – například v autě na dvorku Českého rozhlasu. V případě, že pobodaný manžel v podání herce Jana Vondráčka mluví z nemocniční postele, herec skutečně ležel.
V několika málo pasážích sice tento postup vedl k zvukově problematičtějším místům – například k nevyrovnané hlasitosti ve zmíněném nemocničním pokoji. Výsledný tvar detektivní inscenace však lze považovat za zdařilý. Tvůrci vytvořili svébytné rozhlasové dílo, jež nebylo pouhým audiozáznamem televizního zpracování. Dařilo se jim vtáhnout posluchače do děje, tempo vyprávění i střih byly dynamické a svěží, v dobrém slova smyslu moderní. Hra neztrácela na tempu v průběhu celého děje, čehož tvůrci – jak autor, který byl natáčení přítomen, tak režiséři – docílili nečekanými dějovými a situačními zvraty, aby byl posluchač stále udržován v napětí.
Stěžejní částí každého rozhlasového útvaru jsou samozřejmě hlasy. Do hlavních rolí vyšetřovatelů byli obsazeni David Novotný a Ondřej Vetchý, jehož známe z televizního seriálu, z něhož inscenace čerpala – stejně jako dalšího z herců – Miroslava Hanuše. Hlas manželky pobodaného muže patřil Tereze Bebarové, jejího manžela namluvil Jan Vondráček. Za mikrofonem se však vystřídalo dalších čtrnáct hlasů včetně režisérčina, chaos však v rozlišování postav, zřejmě i díky zkušené dramaturgyni Kateřině Rathouské, rozhodně nenastal. Obsadit právě Ondřeje Vetchého byla jednoznačná sázka na jistotu – je hlavním pojítkem s televizním světem a u posluchačů se těší značné oblibě. Vetchý je však i velmi dobrý rozhlasový herec, což v této práci suverénně potvrdil. Právě jeho part určoval dynamiku a charakter inscenace.
Jisté je, že značného ohlasu u posluchačů docílila nahrávka díky popularitě televizních Případů 1. oddělení. To však nemusí být na závadu. Naopak, lze kvitovat jisté vybočení z řady „zavedených inscenací“ a ocenit vcelku úspěšnou snahu přinést do rozhlasu něco neotřelého a nového i sledovaného. Nicméně se zdá, že půjde o jednorázový počin, který nenaváže na proslulé Hříchy pro posluchače rozhlasu, jež v roce 2010 pro Český rozhlas Dvojku sepsal Jiří Hubička na motivy kriminálek Dušana Kleina.
Osmidílný seriál navazoval na podobně úspěšný a populární seriál ČT Hříchy pro pátera Knoxe. V režii Ondřeje Kepky ztvárnil hlavního vyšetřovatele Jiří Štěpnička, investigativní žurnalistku a rozhlasovou reportérku hrála Dana Černá (jeden ze staničních hlasů Dvojky ČRo). Příběhy to byly rovněž původní, sepsané speciálně pro rozhlas. Epizody byly vystavěné na interakci mezi průvodcem a posluchačem, který sám mohl po pachatelích pátrat a do rozhlasu telefonovat. Adaptace divácky atraktivního televizního cyklu měla přilákat nové posluchače a upozornit na start nového programového schématu. Na závěr nechyběla ani „památná“ pauza s písničkou, během níž posluchači přemýšleli nad všemi dostupnými indiciemi a odhalovali pachatele. Možná je škoda, že tento typ kriminálního či spíše detektivního pořadu rozhlas nevysílá častěji. Jako interaktivní médium má, myslím, více možností než televize, neřku-li literatura či film (pamatujete na dávný Kinoautomat s Miroslavem Horníčkem?).
Martin Petera
Komentáře k článku: Vybočení z řady aneb Kterak rozhlas adaptuje televizní krimi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
