Výbuch energie Edivalda Ernesta
Taneční divadlo Lenky Vagnerové & Company tvoří a hraje již několik let pod křídly Městských divadel pražských, konkrétně na scéně divadla Komedie. To pro malý taneční soubor znamená obrovskou výhodu i nebývalou jistotu, zároveň výzvu pro vytváření nejen kvalitního repertoáru, ale také určitého uměleckého i edukativního podhoubí v oboru tanečního, fyzického divadla. Nabídka kurzů a workshopů má již hodně stálých příznivců z řad profesionálních studentů i širší veřejnosti. Významná choreografka a režisérka Lenka Vagnerová má se svým souborem na kontě celou řadu velmi svérázných a strhujících inscenací rozdílného zaměření a byla mnohokrát oceněna nejen doma, ale i v zahraničí. Aktuálně pozvala mezinárodně známého mosambického choreografa Edivalda Ernesta k vytvoření nového díla Mystical Self.
Vzniká dojem, že těla tanečníků dýmají FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ
Ernesto po několikaleté taneční i tvůrčí činnosti v rodném Mosambiku působí hlavně v Německu, kde tančil delší dobu u německé choreografické ikony Sashi Waltz v Berlíně. Jako performer i asistent spolupracuje s choreografem Davidem Zambranem nebo s choreografkou Lindou Kapetanea v souboru RootlessRoot. Jeho tvorba byla prezentována na mezinárodních festivalech. Od roku 2011 systematicky rozvíjí a vyučuje na školách i v různých souborech svoji pohybovou metodu Depth Movement. Workshop uspořádaný na jaře v Praze byl jistě impulzem, proč vlastně Lenka Vagnerová tohoto energického umělce pozvala k hostování v souboru.
Nová inscenace bezesporu vychází z Ernestovy metody, která vyžaduje stoprocentně motivovaného tanečníka zřejmě bez možnosti odpočinku. Staví na preciznosti pohybu v jeho dynamice i tempu a změnách rychlosti z velmi rychlé do zpomalené minimalistické. Cíleně vychází z pohybové improvizace. Klíčové je také sledování tanečníkova dechu a jeho proměny v muzikální kreaci.
Edivaldo Ernesto chce diváka zavést pod povrch každodenního života, do hlubin vnitřního světa. Nevypráví jeden příběh, jde spíše o řadu abstraktních obrazů, v nichž rezonují rozdílné emoce a povahové rysy jednotlivých postav. Ze tmy postupně vyvstávají stíny, lidské siluety. Každý z přítomných je odlišný, někteří snad vyčerpáním vypouštějí nebo vydechují kouř – díky přenosným kouřostrojům vzniká dojem, že jejich těla dýmají. V kontrasvětlech to působí sugestivně.
Jeden z performerů se převalí na zem a hrudníkem a zády vytváří až neuvěřitelně prudké vibrace. Doslova mlátí tělem o zem. Vypadá to, že hraje na bicí. Hudba, zpočátku vytvářející záhadnou atmosféru, brzy nabývá na intenzitě.
V poměrně dlouhém úvodu se postupně představí jednotliví aktéři. Ze stínů se stávají konkrétní bytosti, některé jsou propletené, spojené, další stojí na hlavě nohama vzhůru. Vše doprovázejí zvuky dechu, leckdy silně amplifikované. Choreograf vychází z rytmu a intenzity dýchání, nechává je prolnout do pohybového i emočního vyjádření.
Jeden z tanečníků přinese knihu, kterou následně pustí na zem, snad ji zničí a spolyká jeden z vytržených listů. Byla to zakázaná literatura? Může to evokovat pronásledování?
Rychlé pohyby v extrémním tempu všech tanečníků jsou vycizelované, přesné a v některých fázích unisono. Hudba Ivana Achera, který je stálým spolupracovníkem Lenky Vagnerové, je i tady velmi dramatická, jde s pohybem a násobí jeho účinek. Zdá se až nesnesitelně hlučná, drsná a hraje téměř po celou dobu energetických pohybových výbojů. Tvůrci to tak jistě chtěli, pohyb násobí hudbu a naopak.
V jiné scéně se dva tanečníci převléknou do pánských obleků, hlavu mají zabalenou do černé látky-masky. Jeden se chopí dívky, snad ji chce někam odvléct a znásilnit, ona se brání. Další muž po chvíli naloží stejně s jinou ženou. Má to být realita, nebo sen? Symbol boje a moci? Nebo obraz šíleného stavu, kdy naše zdivočelé duše praskají jako petardy, kdy chaos vybuchuje do nekonečna?
Těla vytvářejí pekelně náročné, spíše bojovné pohybové sekvence, jež mají daleko ke kráse a ladnosti tance. Zvířeckost ve své pradávné podstatě násobí i křik, řev, vzlykot a pláč. Africké kořeny autora jistě hrají svou roli.
Výtvarný svět inscenace tvoří hlavně light design (Jan Hugo Hejzlar) – světla v různé barevnosti i ostrých kontra polohách – a zmíněný kouř vytvářející zamlžený svět. Kostýmy Simony Rybákové (s kreativní pomocí Barbory Kotěšovcové) jsou celkem jednoduché, většinou černé kalhoty nebo trikoty s červenými prvky. V závěrečné části jsou použity rozhýbané červeno-černé látky se světelným efektem, které evokují hořící těla tančící až do samého zániku.
Ve struktuře choreografické kompozice se neděje nic převratného. Sólové či menší skupinové výstupy gradují v hromadné situace, pak se tanečníci znovu rozdělují, aby se zase setkali. Naprosto ojedinělý, až šokující je způsob pohybového vyjádření, kdy strhující energie přechází v úplnou extázi. Šílené agresivní tempo jen chvílemi zvolní. Je vůbec čas se zastavit? Mimořádné byly výkony všech šesti tanečníků souboru (Adam Sojka, Matilde Giacomelli, Léonard Vo Tan, Leo Terris, Lukas Benjamin Lizama Garrido, Dalma Kitley).
Diváci na premiéře se mi jevili konsternovaní, omráčení a nadšení. Ale proč to všechno? Proč tolik silové agrese, extáze v tělesném pohybu? Co bude dál – zbyde vůbec místo pro lidskou duši?
Lenka Vagnerová & Company, Praha – Edivaldo Ernesto: Mystical Self. Choreografie, režie a koncept Edivaldo Ernesto, hudba Ivan Acher, kostýmy Simona Rybáková (kreativní spolupráce Barbora Kotěšovcová), light design Jan Hugo Hejzlar. Premiéra 18. září 2024 v divadle Komedie.
Komentáře k článku: Výbuch energie Edivalda Ernesta
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
