Východočeské divadlo Pardubice
Pardubické divadlo patří k těm divácky nejúspěšnějším, od roku 1999 je jeho ředitelem i uměleckým šéfem herec Petr Dohnal. Spokojené publikum tu přivyklo především kvalitně prezentovanému mainstreamu, i když ani zde se nevyhýbají náročnějším uměleckým výpovědím, takové vznikají například v režii hostujícího slovenského divadelníka Mariana Pecka (například Gogolovy Bláznovy zápisky). Stálým režisérem zdejší scény je zkušený muzikálový tvůrce Petr Novotný, divadlo proto může svému publiku nabídnout i profesionálně provedené tituly tohoto oblíbeného žánru. Komediální a muzikálové inscenace zůstávají na repertoáru déle než ty náročnější (to ovšem platí nejenom v Pardubicích). Zdejší divadlo se dlouhodobě věnuje „velkým plátnům“ podle slavných literárních předloh (Vančurova Markéta Lazarová, Hugův Chrám matky boží v Paříži, Ecovo Jméno růže) i jiskřivým konverzačním komediím britským či feydeauovským (tento žánr tu s úspěchem prosazovala hostující režisérka Lída Engelová). Na nedávno otevřené studiové Malé scéně (hraje se tu od roku 2010) je pak příležitost prezentovat repertoár méně tradiční, vlídně neokázalý prostor slouží i ke komorním koncertům, a obohacuje tak profil divadla.
Snímek z inscenace Balada pro banditu FOTO JAN FAUKNER
K úspěchům pardubické scény se nepochybně řadí pravidelný a dobře organizovaný GRAND Festival smíchu, o zdejších kvalitních hercích se v celorepublikovém kontextu ví nejenom ve světle Cen Thálie (Ladislav Špiner získal tuto prestižní trofej v roce 2000 pro herce do 33 let, s přihlédnutím k roli Amadea ve stejnojmenné inscenaci hry Petera Schaffera). Východočeské divadlo v Pardubicích je nepochybně jedna z kulturních jistot zdejšího regionu.
Rozhovor s ředitelem Petrem Dohnalem
S pardubickým divadlem je již léta spjata existence GRAND Festivalu smíchu. Jak festival divadlu pomáhá – třeba i z hlediska vztahu s magistrátem a sponzory?
Festival smíchu vznikl před patnácti lety vlastně účelově. Věděl jsem, že v únoru jsou malé tržby a lidem se do divadla moc nechce. Navíc pardubické divadlo nikdy žádný festival nemělo, a tak jsem hledal bílé místo v záplavě zhruba 70 divadelních festivalů. Věřil jsem, že by festival mohl být nejen lákadlem pro diváky a sponzory, ale mohl by ukázat, že komedie je opravdu výsostná umělecká disciplína. Myslím, že se divadla začala dříve okrajovým žánrem opravdu vážně zabývat. Dnes je komedie považována za důležitý divadelní prostředek, kterým se lze vyjadřovat i k těm nejzávažnějším tématům. V našem městě patří k nejvýznamnějším kulturně-společenským akcím.
Současný repertoár se skládá především z oddechových titulů (Bláznivé nůžky se hrají již sedm let). Ve výhledu na nejbližší měsíce se počítá s premiérami náročnějších autorů (Albee, Brecht, Schnitzler, Singer). Jde o částečnou změnu „kurzu“?
Se všemi dramaturgy, kteří naplňovali náš dramaturgický plán, a že už jich byla řádka (Martin Fahrner, Jana Uherová, Jana Pithartová, Jiří Záviš, Tomáš Syrovátka a nyní Zdeněk Janál), jsem se vždy snažil, aby náš repertoár byl co nejpestřejší.
Je to zvláštní fenomén českého divadelního dvorečku nebo spíš národní povaha vidět vždy za úspěchem nějakou špatnost. V našem případě nejnavštěvovanějšího jednosouborového regionálního divadla je to především návštěvnost, která leží mnohým našim kritikům v žaludku jako nestravitelný balvan lehkých žánrů a povrchnosti. Možná jsme si také v této pověsti „pomohli“ Festivalem smíchu. Nikdo se však, bohužel, doposud nepodíval na skladbu našeho repertoáru, a tak mi dovolte několik čísel a pak se můžeme bavit o kurzu divadla a jeho změnách. V posledních patnácti sezonách, které jsem měl možnost ovlivňovat, jsme uvedli 130 premiér, z toho za lehčí žánr lze považovat 43 komedií, pohádek a muzikálů, zbytek tvoří velké i menší tituly světové a domácí klasiky, dramata, romantika, psychologické hry, vlastní autorská tvorba apod. V každé sezoně jsme uvedli vždy alespoň jednu českou premiéru. A v takovéto pestré skladbě repertoáru chceme pokračovat i do budoucna. Nehledě na to, že pozornost kritiků si patrně i nadále zaslouží spíše divadla, která dělají schválnosti, komediálně pojímají i klasická dramata a jsou považována za vlajkové lodi umění.
Jste obeznámeni s věkovou a profesní strukturou svého publika?
To, že jsme nejnavštěvovanějším divadlem a většina z 520 akcí v sezoně (52 měsíčně) bývá beznadějně vyprodána, je kromě repertoáru dáno také tím, že se velmi podrobně věnujeme obchodu a našim divákům. Zjednodušeně lze říci, že naše obecenstvo tvoří rovnoměrné třetiny, a to děti a mládež, dále dospělá populace a konečně senioři. Dlouhodobě se chlubíme i tím, že máme více předplatitelů než pardubický hokejový klub. Profesně nepreferujeme žádnou skupinu a dlouhodobě se snažíme dělat divadlo pro všechny společenské vrstvy.
Vyjíždíte ven a organizují se na vaše reprízy zájezdy?
Zájezdy jsou pro nás velmi důležité, a to nejen z hlediska reprízovosti, ale i ekonomiky. V sezoně uskutečňujeme kolem 70 zájezdů, a jelikož i na jiných štacích jsou naše představení oblíbená, mohli bychom jezdit daleko více. Bohužel v Pardubickém kraji je jen málo míst, která vyhovují našim technickým a rozměrovým parametrům. Takže nejvíce jezdíme po Královéhradeckém kraji, ale pravidelně navštěvujeme téměř všechna možná místa v republice. O zavedení tzv. svozů jsme se také pokoušeli, ale jelikož u nás nemají tradici, nepodařilo se nám získat nějakou významnější skupinu. Diváci za námi nejvíc přijíždějí na venkovní scénu na Kunětické hoře. My se nyní soustřeďujeme na zakládání vlastních předplatitelských skupin v okolních městech. Jedna už funguje v Hradci Králové, další se připravuje v Chrudimi a uvažuji i o Praze.
Komentáře k článku: Východočeské divadlo Pardubice
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
