Don Juan bez cíle
Hrát dnes Molièrova Dona Juana jen jako poživačníka a sukničkáře by určitě nestačilo, i když vyprázdněnost doby by to částečně charakterizovalo. Ví to jistě i režisérka Kateřina Dušková. Ovšem hned úvodní moment pardubického Dona Juana právě tímto sex akcentem (v choreograficky nepříliš nápadité scéně) začíná. Juan nabízí řadu témat dalších, ale to, které by mělo v hledišti rezonovat, se v inscenaci téměř ztrácí.
Venkovanka Klára (Petra Tenorová) a Don Juan (Ladislav Špiner) FOTO LEOŠ SKOKAN
Místo něj se nabízí velká podívaná, která ovšem občas naráží na místní možnosti – což se týká především tanečních výstupů. Působivé jsou kostýmy, i když jde o už trochu obvyklý divadelně stylizovaný civil. Ostatně taková je i scéna, kde se objevují barokizující prvky.
Jaký se v ní ale pohybuje Juan? Svůdce žen, snad hráč, který se vším baví, občas i trochu sebestředný rétor. (Na slavný monolog o pokrytectví mu režisérka musí rozsvítit hlediště. Publikum by asi jinak jeho aktuálnost nechápalo.) Méně uvěřitelné už je, že jde o člověka, který překračuje vědomě všechny zákony lidské i božské. Ladislav Špiner sice dává do postavy velkou energii, jak je u něho zvykem, ale není jasné, kam cílí. Na jednu stranu si se ženami bezostyšně pohrává, na druhou Dušková nechá jeho dialog se sváděnými venkovskými děvčaty odehrát v „rozhlasově“ pohybové verzi. Spolehlivě ho tak zbaví humoru, který ovšem diváka s Juanovými milostnými eskapádami smiřuje, a to i když je často hodně cynický. Špiner se ve vztazích i situacích pohybuje s elegantní lehkostí, dokonce i hlas zvýší jen výjimečně, má v sobě touhu po stále nových požitcích, ale zároveň jako by si uvědomoval jejich snadnou pomíjivost. Ovšem chybí mu nutný existenciální rozměr, který dělá tuto tradiční postavu právě díky Molièrovi věčně živou.
Prudký střih po setkání s komturovou sochou znevěrohodňuje scénu jeho zaváhání i vědomí vlastní prázdnoty. Působí nahraně a naaranžovaně, čemuž napomáhá i nepovedená taneční scéna na hostině. Nevylepší to ani závěr inscenace s létajícími přízraky.
Problematický je i Juanův vztah s Elvírou. Zdá se zcela pochopitelné, že je vlastně nijaký. Petra Janečková ji hraje sice technicky dokonale, ale tak obecně, že se snad dá uvěřit jen jejímu citu k němu. Naznačuje to i závěrečná scéna Elvířina pokání, kdy herečka v jediném gestu dává najevo, že na lásku ke svému manželovi nezapomněla. Také Zdeněk Rumpík jako Juanův otec, který ho přichází napomenout, své kázání deklamuje, ale není jasné, jestli jde o režijní záměr. Je don Luis reprezentantem těch společenských konvencí, které Juan boří, nebo zastáncem pravých mravních hodnot? Proti tomu je naopak velmi dobře vybudován vztah Juana a Sganarela, kteří jsou zde generační vrstevníci a dalo by se říci až partneři. Petr Borovec hraje Sganarela téměř klukovsky uvolněně, je spíš Juanovým kumpánem než typickým sluhou, napomíná ho, ale ve skutečnosti jeho postoj do jisté míry obdivuje. A vnáší do inscenace potřebný humor.
Pardubická inscenace Dona Juana tedy dostatečně výrazně nesděluje, jaké si zvolila téma, a bohužel málo otevírá možnosti textu. Vzhledem k (oprávněné) popularitě Ladislava Špinera a vizuální stránce inscenace ale asi nebude mít o diváka nouzi. Na repríze ji s opravdovým zaujetím sledovalo i velmi mladé publikum.
Východočeské divadlo Pardubice – Molière: Don Juan. Překlad Karel Kraus a Jaroslav Konečný, inscenační úprava Zdeněk Janál a Kateřina Dušková, režie Kateřina Dušková, scéna Pavel Kocych, kostýmy Kristina Matre Křížová, hudba a hudební spolupráce Darek Král, choreografie Alena Pešková, pohybová spolupráce Pavel Konvalina. Premiéra 1. prosince 2012. (Psáno z reprízy 3. ledna 2013.)
Komentáře k článku: Don Juan bez cíle
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
