Divadelní noviny > Festivaly

Vydatná ochutnávka

Program letošního ročníku Přeletu nad loutkářským hnízdem, festivalu, na němž se každoročně prezentuje to nejzajímavější z loutkového divadla, byl neobyčejně pestrý a vyvážený zároveň. Z celkového počtu čtyřiadvaceti inscenací, které se vměstnaly do tří dnů a jednoho odpoledne, jich shodný počet – tedy šest – vznikl pod rukama studentů Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, v zázemí kamenných loutkových divadel, na nezávislé scéně a rovnoměrně byly zastoupeny i amatérské soubory. Skladba festivalového programu tak věrně odráží nejen rozložení sil v loutkářském odvětví, ale dále prohlubuje veskrze přátelské vztahy napříč loutkářskou komunitou. Jestliže je Přelet ochutnávkou celoroční úrody v loutkových divadlech, nechť je tento text ochutnávkou Přeletu.

První festivalový den se nesl ve znamení studentských projektů. Uvedeny byly hned čtyři a všechny je spojovalo silné zaujetí scénickým řešením. Výtvarná metafora nebo vynalézavá technologie je běžným společným jmenovatelem loutkových inscenací. Zde se však tento princip přelil až v jakousi rezignaci na srozumitelný koherentní příběh nebo detailněji vykreslené postavy za účelem většího fokusu na ztvárňované prostředí, náladu či ohledávání zvoleného tvůrčího mechanismu.

V hlavní roli město i les

U inscenace Zlín režisérky Marty Hermannové je tematický rozptyl asi největší, ale vůbec není na škodu. Koláž o Baťově městu, která si za svůj materiál trefně zvolila krabice od bot a panáčky z architektonických modelů, osciluje mezi kritikou uniformnosti a love story, až dospěje k téměř moralistnímu závěru. Činí tak za pomoci důvtipných obrazů, které jsou ale natolik výmluvné, že by se inscenace možná obešla i zcela beze slov, občasné doříkávání jí místy brání v rozletu.

Karkulka aneb Jak se do lesa, tak se z lesa těžko v kolektivní režii Aleny Novotné, Štěpánky Todorové, Martina Tůmy a Vavřince Němce je variací na známou pohádku. Těžko říct, zda bychom v ní bez znalosti názvu onu pohádku rozšifrovali, ale právě s vodítkem v podobě titulu inscenace se její sledování mění v zábavné detektivní pátrání po tom, nakolik si tvůrci dovolili předlohu postavit na hlavu. Podobně, jako je ve Zlínu protagonistou město samo, je zde do hlavní úlohy pasován les. Pomocí mně neznámé technologie zesilování zvuků se rozehrává sugestivní thriller o červené bytůstce polapené mezi mnoha dřevěnými třískami v organismu žijícím svým vlastním životem s ekologicko-tragicko-kritickou notou na konci. Je to spíše pásmo obrazů a zvuků bez pevně sevřeného příběhu, ale přesto velmi působivé – jeden z nejsilnějších zážitků z festivalu.

Roztroušeny do dalších festivalových dní byly ještě dva studentské projekty – inscenace Medař uskupení FRAS v režii Johany Bártové, která pro mne zůstává jedním z nejpozoruhodnějších divadelních děl sezony, a komorní loutkový dokument o jednom domě kdesi na kraji ruské metropole Moskva – Dačnoje. Medaře jsem si tentokrát bohužel musela nechat ujít, o svém zážitku z představení na festivalu tedy svědomitě poreferovat nemohu, ale vězte, že tuto němou, skoro mystickou, avšak zároveň velmi sdělnou a precizní inscenaci o lidské vytrvalosti, síle přírody a tajemství včel rozhodně vřele doporučuji.

V inscenaci Moskva – Dačnoje scénografka Daria Gosteva vzpomíná na dům na kraji Moskvy, v němž bydlela s přáteli a hrála bytové divadlo. Z kousků kůry a dalších přírodnin vyřezala loutky tehdejšího tamního osazenstva, s nimiž velmi citlivě manipuluje, zatímco z repráčku zní její předem nahrané vyprávění, dlouhé přesně tolik minut, za kolik dojede spoj z centra do stanice Dačnoje. Intimní atmosféru celku podtrhuje žár svíček, které performerka používá místo umělých světel, a závěrečné posezení s čajem a čokoládou, během něhož odpovídá na zvídavé dotazy publika. V kroužku na zemi se sice nesedí zrovna pohodlně, ale i tak se autorce inscenace daří především díky jejímu vstřícnému projevu s milým, mírně plachým úsměvem navodit pocit útulna, který u podobných projektů občas (zvláště během hektického hraní na festivalech) působí nuceně.

Hudební nadšení a ženská energie

Je zajímavou shodou okolností, že obě nejnovější inscenace Studia Damúza se věnují vášni k hudbě. Zatímco Janek z autorské pohádky Dominika Linky O Jankovi a jeho výdělcích svým muzicírováním zlepšuje náladu všem na statku, až se mu podaří získat si i srdce princezny a hlavně její sólo na flétnu do své písničky, Ludvíkovi – jmenovci slavného skladatele – je klasická hudba do uší vtloukána náročným otcem, on však nakonec před princeznou rozjede vlastní autorskou tvorbu. Uši pro princeznu v režii Markéty Labusové a kolektivu vykazují určitou dramaturgickou nedbalost, kdy tvůrci odmítli problematizovat žánrová klišé, jako je náhlé vzplanutí k neznámé princezně nebo nutnost absolvovat strastiplnou cestu o několika zkouškách, jejichž zúročení při závěrečném testu je ale přinejmenším sporné. Inscenace však těží zejména z osobité energické interpretace v podání Alžběty Novákové, která do své hry bryskně bere vše a všechny okolo a přitom neztrácí přehled ani svými průpovídkami neubírá na dynamice celku.

Loutky bez hranic zabrousily pro inspiraci až na daleký sever k polárnímu kruhu. Nilas a tisícihlavé stádo v režii Terezy Černohorské a Dory Bouzkové je tajemné podobenství inspirované laponskými pohádkami. Přináší příběh pracovitého samotářského pastevce sobů, který se ožení s elfkou, poruší ale svůj slib a musí si svou kouzelnou manželku znovu zasloužit. Představení se odehrává v kulatém stanu doslova na dosah divákům. S takto specifickým prostorem se ale kromě občasné a ne zcela naplno využité stínohry nepracuje příliš invenčně, je zachováno konvenční uspořádání jeviště a hlediště. Místo aby vznikl kýžený pocit sounáležitosti, jako když kmenový šaman předává své dávné poselství, budí pobyt ve stanu spíše tíseň a diskomfort. Celá inscenace by také mohla být o něco svižnější, leckteré pasáže by snesly zkrácení. Nespornou devizou, která nakonec převáží všechny nedostatky, je výprava kombinující výrazné ostře řezané loutky s metaforicky použitými běžnými předměty jako rukavice nebo kartáče a především scénické bytí Dory Bouzkové, která brilantně přepíná mezi ztvárňovanými postavami a vypravěčskou polohou, při níž navazuje téměř intimní oční kontakt s každým divákem a jako čarodějka jej vtahuje do tenat děje.

Z amatérských vod

Příjemným překvapením byly některé produkce z amatérského podhoubí loutkářské komunity. Tvorba Bažantovy loutkářské družiny tvořené jediným členem, Tomášem Hájkem, je však již pro festivalem ostřílené diváky zárukou kvality. Nadšenec do meotarů si v Andréovi opět zvolil silný příběh s excentrickým mužským titulním hrdinou a na principech ploškové animace zde líčí postupné troskotání výpravy na severní pól. Tentokrát se ovšem více spolehl na svůj nezaměnitelně charismatický a přitom podivínsky vyšinutý herecký projev a bohužel poněkud upozadil hrátky s možnostmi technologie, kterou dlouhodobě ohledává. Jeho zaujetí osudem švédského amatérského polárníka jej vede k přílišné doslovnosti, avšak ačkoli by inscenaci slušela větší míra loutkářské invence (která Hájkovi rozhodně nechybí), stále se jedná o velmi semknutý scénický tvar.

Oproti tomu jiný soubor těšící se nejen na Přeletu dobrému jménu – plzeňský Rámus – mne o své pozici na výsluní příliš nepřesvědčil. Jejich variace na Malou mořskou vílu s prapodivným titulem Myslíš, dědo? se všemožně snažila andersenovské motivy originálně přetvořit a pojmout po svém, ale za celou dobu nevyšlo najevo proč vlastně. Rámec s nedůtklivým dědou působil u pohádky o síle obětování se pro druhé nadbytečně, často nebylo jasné, co za tvory vlastně mají barevné gumové rukavice plácající se v plastové vaničce symbolizovat, a ani hudební čísla nezněla bohužel dost jistě na to, kolik jim bylo v celém tvaru věnováno prostoru.

Festival uzavírala inscenace Eva H. souboru Nejmenší částice z Mostu. Pětice dívek se pustila do neotřelé kombinace dokumentárního dramatu a loutkové inscenace a výsledek se nadmíru podařil. Za inscenací bylo znát citlivé pedagogické vedení. Herečky za pomoci několika špalíčků dřeva nechaly před zraky diváků ožít příběh mostecké rodačky, v jehož vyprávění se rovnoměrně střídaly a doplňovaly a přitom každá našla svůj vlastní styl. Dojemná životní pouť natolik spjatá se severočeským městem a klíčovými událostmi československé historie ústí v bolavý obraz s kritickým ostnem, když malebné kousky dřeva s přirozenými suky a různě rostlou kůrou nahrazují unifikované panelové kvádry.

Na estetickou stránku naopak poněkud rezignoval vsetínský soubor Bubu v adaptaci knížky Kráva a dědeček a dokázal tak, že i s velmi jemně řečeno nevkusnou a podomácku „zbastlenou“ scénografií lze sehrát svěží kus s osobitým humorem, rytmickou lehkostí a vyhraněným světonázorem. Byť se zde objevují lecjaká „dramaťáková“ klišé včetně ukulele a kazoo, výsledek má takový spád a nadhled, že ani nejde říct, jestli se jednalo o ironický koncept, nebo to tvůrci mysleli vážně a vlastně jim to vyšlo tak trochu omylem.

Jak to bude s Erikem

A je-li řeč o scénografickém nevkusu, nelze v této souvislosti nezmínit inscenaci, kterou na Přelet dovezlo Divadlo Alfa. Ústřední vtip výpravy k inscenaci Zločin v říši pohádek v režii Tomáše Dvořáka spočívá v převedení trojrozměrného lidského těla mezi ploché postavy v pohádkové říši. Herci tak buďto animují plošné loutky, které působí jako vyřezané z papundeklu a až příliš připomínají estetiku studiových televizních pohádek z osmdesátých let, nebo mají kolem krku zavěšeného hadrového manekýna. Jevištní postava je tak složena z lidské hlavy a rukou a vycpaného trupu a končetin – podobně jako postava trpaslíka v podání Ladislava Peška ve filmu Škola základ života.

Zákosteleckého variace na černé divadlo ale po chvíli začíná hercům spíše překážet, podobně se záhy oposlouchá jejich až násilné rozlišování jednotlivých postav pomocí hlasu, které se uchyluje k příliš ostrým rozdílům v podobě kníkání, iritujících dialektů a k podobným nešvarům. Nechce se snad ani věřit, že tato plytká a navíc mnohdy nelogická pohádková hříčka pochází od jindy tak nápaditého dramatika Víta Peřiny. Slovní humor v pohádce téměř nefunguje, a když už by nad něčím alespoň mírně poskočil koutek, je vtip okamžitě zabit tím, že se následně zopakuje ještě alespoň dvakrát, aby se vytěžil na maximum… Se vší úctou k profesionálům, kteří Zločin v říši pohádek spáchali, tohle se zkrátka nepovedlo a držitel Ceny Erik za loňskou sezonu své vítězství minimálně tímto dílem letos rozhodně neobhájí.

Oslím můstkem se tak v závěru dostávám k novinkám, které letošní ročník festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem přinesl. Kromě toho, že se jeden z festivalových dní z divadla Minor přesunul do vršovického Vzletu a zdárně tak snad započal i budoucí spolupráci, je hlavní novinkou definitivní rozloučení s Cenou Erik. Cena za nejinspirativnější loutkovou inscenaci sezony se bude i nadále udílet, ale jelikož ji mnozí mylně považovali za cenu festivalu, přesune se termín jejího předávání. Na festivalu, jak ostatně bylo popsáno výše, lze zažít vydatnou ochutnávku loutkářského umění, ale kdo vytvořil to nejskvostnější dílo, se loutkáři dozvědí až v den výročí zapsání českého a slovenského loutkářství na reprezentativní seznam nemateriálního dědictví lidstva UNESCO. Od roku 2023 se předání Ceny Erik uskuteční, pokud to bude možné, vždy v místě působení jejího aktuálního držitele.

• Autor: Veronika Švecová
• Publikováno: 30. listopadu 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Vydatná ochutnávka

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ