Vyhnáni do odsunu?
Na trojdílnou televizní sérii Herec jsem se docela těšil. Ani ne tak kvůli autorům Petru Bokovi a Pavlu Gotthardovi (prvý je podepsán mimo jiné pod Četníky z Luhačovic, druhý pod velkokýčem První republika) nebo kvůli režiséru Peteru Bebjakovi (jeho opusy Kriminálka Anděl a Případy 1. oddělení představují typický standard, ničím nevybočující, ale profesionálně odvedený, což v dnešní dramatické produkci není málo).
Uvědomělá herečka Vinohradského divadla Marta Švarcová v podání Elizavety Maximové pěje s titulní postavou celé série Stanislavem Láníkem (Jan Cina) na tryzně za Klementa Gottwalda FOTO ČT
Těšil jsem se hlavně kvůli tématu – snímek byl avizován jako vypjaté drama z divadelního prostředí v časech vrcholícího stalinismu. A hlavním (anti)hrdinou je divadelní herec – konfident. O divadle těch let má širší veřejnost jen matnou představu, snad s výjimkou několika kultovně hovadných titulů typu Parta brusiče Karhana nebo Vstanou noví bojovníci. A samozřejmě i s výjimkou už zpracovaných afér několika jednotlivců (tragický osud Jiřiny Štěpničkové, sebevraždy Jiřího Frejky, Jiřího Plachého, Saši Machova). Snad je toto chabé povědomí dáno i oprávněným pocitem, že skutečné divadlo těch let se neodehrávalo na jevištích, ale v soudních síních (Alfréd Radok: Proč jsem dělal divadlo, když kolem nás tohle existovalo? Pracuji nyní na Faustovi, ale raději bych dělal „procesy“, 1968). Navíc jsem byl zvědavý, jak s tímto tématem hereckého konfidentství v éře kulminujícího stalinismu naloží tvůrci mladší a střední generace narození dávno po neblahé době, o níž podávají zprávu. Mou natěšenost zvyšoval i fakt, že málokterá profese má tak blízko k roli agenta, popřípadě placeného prostituta tajné policie, jako profese herecká (doporučuji k tématu „herectví a prostituce“ vynikající studii K. H. Hilara, natolik provokativní a „nekorektní“, že ji editoři nedávného hilarovského výboru do své knihy pro jistotu nezařadili). A konečně, po všech těch anoncích divadelnímu historikovi nutně naskočí analogie s reálným předobrazem příběhu Vítězslava Vejražky, národního umělce, šéfa činohry ND a prostituta Státní bezpečnosti. Ten příběh byl sice k vidění v divadlech (Ostrava, Praha), ale filmové či televizní zpracování bizarního osudu významného českého herce dosud nemáme.
Půl toho a půl onoho
Ve všech těchto aspektech jsem byl zklamán. Hned po odvysílání prvých dílů jsem dostal řadu dotazů, zda to, co se tam líčí, je či není podle skutečných událostí. Myslím, že ty dopisy mířily k jádru věci. Správná odpověď: je i není. Řečeno s F. X. Šaldou: Půl toho, a půl onoho – a dohromady celý bastard. Jestliže se totiž podstatná část příběhu odehrává v reálných kulisách skutečného Vinohradského divadla, kde se řeší čerstvý případ nezákonné emigrace herečky Pěničkové (Štěpničkové?), tamní mladá uvědomělá herečka se jmenuje Švarcová (?), jestliže i důstojníci StB nesou jména komunistických pohlavárů (Kempný, Korčák) a dráha mladého herce Láníka nemůže nepřipomínat příběh Vejražkův, nedivme se rozpakům některých diváků nad Dichtung und Wahrheit této trilogie.
Neubráníme se otázce, již přinesla už tematicky obdobná, byť ambicióznější Bohéma: Nebyl by tu poctivější formát regulérního dokumentu (třeba i polohraného) – anebo naopak hraného filmu se zcela fiktivními postavami i ději, řešící modelově stejné téma jako onen dokument? Vždyť ani tak úžasně mimicky, gesticky i mluvně tvárný Jan Cina si co do věrohodnosti své postavy s jejími mnohdy křečovitými, za vlasy přitaženými a mizerně motivovanými činy příliš neporadil. Jako by autorům a jejich kádrově polepenému smolaři nestačil zjevný herecký talent, pro nějž hrdina obětuje všechno včetně zrady svých blízkých a prostituování se pro StB! A jako by nestačila pouhá erotická promiskuita coby stupínek ke kariéře! Autoři hrdinu ještě vylepší dnes už pomalu nezbytným trendy atributem, tehdy ovšem těžce trestným, a tudíž přísně i před nejbližšími utajovaným: homosexualitou (včetně patřičně „explicitních“ scén). Homosexualita jako pro estébáky úspěšná kompromitace významných osob je ovšem v dané době trochu nonsens, zvláště když na ni hrdina bez problému loví jak v prostředí univerzitních, tak armádních či estébáckých špiček. (Po zhlédnutí obdobně přilepených scén ze Šarlatána a dalších filmů zdá se mi být tento způsob legitimizace LGBT, jíž jinak držím palce, poněkud nešťastný.)
A aby toho nebylo málo, scenáristé hned v prvém dílu obdaří hrdinu coby údržbáře i zázračnou vlohou matematického génia, chytřejšího než přítomní vysokoškoláci z oboru, vlohou, jíž okouzlí a „sbalí“ zkušeného profesora (jako vždy uměřený, neokázalý Luboš Veselý v takřka nehratelné postavě sympatického vědce a slizkého svůdce). A v posledním dílu z charakterově nečitelné hlavní postavy (ta povahová schizofrenie je daní za snahu scenáristů zakončit každý díl nějakou nečekanou „peckou“) autoři učiní dokonce cynického udavače i svých nejbližších.
Mnohem přirozeněji než Cinův Láník vyšla figura – ovšem už scenáristicky vydařená – razantní hercovy sestry (od počátku antikomunisticky prostořeká Jenovéfa Boková). Ostatní postavy jako by vedla, spíše než dramatická logika, ruka senzacechtivých scenáristů.
Potvrzený narativ
Člověk se nemá předčasně těšit. A tak i druhý nový opus ČT, tentokrát poctivě dokumentární, zanechal ve mně vedle nelíčeného obdivu k úctyhodnému, vzhledem k věku pamětníků jedinečnému sběrnému materiálu i nemenší množství rozpaků. Dvoudílný historický dokument Odsun – Vertreibung, odvysílaný na ČT 2 v premiéře 20. října, vznikl ve spolupráci německého autora a režiséra Matthiase Schmidta s českým scenáristou Vítem Poláčkem. Byl vyroben v koprodukci ČT, rakouské televize ORF, německé ARD/MDR a německo-francouzského kanálu Arte. Na vzniku díla se podílel mezinárodní tým odborníků i české neziskovky jako Paměť národa a Antikomplex. Čili ambiciózní, svým způsobem průkopnické dílo, vzácné už spojováním pohledů české a německé strany. Výpovědi pamětníků, přímých účastníků nebo příbuzných obětí, byly neopakovatelným zážitkem. Zvláště sugestivní byl například stařičký pan Moškoř od Frýdku-Místku, který přišel drastickým způsobem o oba rodiče, jako šestnáctiletý byl nasazen do dolů a pobýval pak v blízkosti nepotrestaných vrahů matky a otce – takto bychom mohli jmenovat řadu dalších osob i příběhů.
Tyto příběhy byly rámovány výpověďmi historiků (Petr Mikšíček, Matěj Spurný, Jiří Padevět aj.) – a právě v tomto historickém rámování vidím malér. Jestliže tu zazní formulace, že násilné činy na německých civilistech byly sice odsouzeníhodné, ale lidsky pochopitelné, pak se ztrácí ze zřetele to nejzákladnější, kritické, tj. rozlišující čtení událostí. Začíná to už názvem: „odsun“ a „vyhnání“ (Vertreibung) není jen české a německé čtení událostí, ale – v obráceném pořadí – dvě dějinné fáze jednoho procesu. Nejprve probíhalo zhruba půlroční masové a doložitelné „vyhánění“ (česky milostně nazývané „divoký odsun“ – ač bylo mnohdy shora organizované) a teprve 25. ledna 1946 odjel první vlakový transport dle regulí postupimských velmocí o „transferu“ čili „odsunu“. Oblíbený všenárodní narativ, dokumentem bohužel nevyvrácený, zněl: spontánní, lidový výbuch spravedlivé, konečně naplno umožněné, šest let potlačované zloby za činy okupantů. A za zbytek můžou velmoci v Postupimi.
Jenže kromě těchto – i jinde obvyklých – lidsky pochopitelných násilností tu byly od počátku činy jiného rodu. Akce shora řízené (Postoloprty, Žatec, Moštěnice, Ústí, Vitorazko, Brno, Pohořelice aj.) a našimi politiky od komunistů po národní socialisty podporované. Místo aby lidsky pochopitelné vášně tlumily, z populistických důvodů, zejména v prvních třech poválečných měsících, je iniciovaly (Prokop Drtina: Musíme začít s vyháněním našich Němců z našich zemí důsledně a důkladně, před ničím se nesmíme zastavit a zaváhat!; Václav Kopecký: Vláda nedá se ničím odvrátit od historického úkolu: vypudit Němce… Všichni hraničáři kupředu v nástupu proti Němcům, kupředu k pohraničním horám a pak ještě dál…! aj.). A – což je nejhorší – byla tu snaha násilné činy zpětně legitimizovat. A to Benešovým nemravným zákonem – tehdy jako dnes – č. 115 Sb. z 8. května 1946, který původce násilností až do 28. října 1945 vyviňuje, jestliže byly vedeny spravedlivou odplatou. Právě na tento zákon se pak odvolávali masoví vrazi v uniformách československé armády jako poručík Karol Pazúr, který nechal na Švédských šancích u Přerova jednotkami pravidelné armády postřílet 120 žen, 71 mužů a 74 dětí včetně nemluvňat.
To, že v tak velkoryse připravovaném projektu o těchto věcech, zejména o ostudném „vyviňujícím“ zákonu, nepadlo ani slovo, považuji za závažné pochybení jinak cenného, velkoryse rozvrženého dokumentu. Příznačné pro opatrný český narativ bylo i to, že Benešův divoký pražský projev z 16. května 1945 s odpudivým novotvarem o potřebě vylikvidovat nekompromisně Němce z českých zemí byl v komentáři zaměněn za předchozí „mírnější“ řeč z Brna 12. května, kde ještě mluvil „jen“ o vylikvidování německého problému…
Komentáře k článku: Vyhnáni do odsunu?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
