Vyhynulá řeč ptáků „ztama“, kde je lepší vzduch
Po Schwabových Prezidentkách v HaDivadle (2019) a Sjónově Měsíčním kameni ve Studiu Hrdinů (2022) vytvořila režisérka Kamila Polívková další inscenaci se sebevědomým dramaturgickým záměrem a nápaditým režijním výkladem, tentokrát pro Divadlo Husa na provázku. Titul Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna vychází z deníkových záznamů mezi Brnem, Budapeští a Berlínem pendlující autorky Dory Kaprálové (*1975), vydaných nakladatelstvím Druhé město pod názvem Berlínský zápisník (2016). Jak hravá je Kaprálové předloha, tak nenucená je Polívkové inscenace.
V Berlínském zápisníku dobrovolná emigrantka Kaprálová popisuje svůj život v Berlíně v letech 2013–2015. Její pendlování mezi prací kuchařky ve školce a kulturním životem Berlína, občasně přerušované návraty do českého Hobitína, je banální jen zdánlivě. Vede k uvědomění si vlastní pomíjivosti. Dramatizace Viktorie Knotkové a Kamily Polívkové prozrazuje vynikající znalost nejen předlohy, ale i širšího Kaprálové díla, rovněž je patrná důvěrná obeznámenost s německým kulturním milieu (Polívková i Knotková mají zkušenosti s tvorbou v německojazyčných zemích).
Divák do Kaprálové neukotveného světa vstupuje prakticky již ve foyer, v němž se nachází photomat, jenž v pravidelných intervalech vydává texty Dory Kaprálové, které by, podobně jako čínská štěstíčka, měly vypovídat o povaze návštěvníka fotobudky. „Mluvící“ scénografie uvnitř sálu prozrazuje, že „brněnská srna“ hodně cestuje – proto jsou prvky evokující domov připraveny k okamžitému přesunu (věž z nábytku, srolovaný koberec). Scéně dominuje kanape, pozornost upoutává také obrázek tilandsie (či kykatky), rostliny proslulé „vzdušnými kořeny“, jež se stává metaforou Dořiny stěhovavé povahy.
Polívková staví inscenaci na vizuálních metaforách a slovních gazích. Tereza Maxmilián Marečková rozjede představení rychlým, prostým, zahřívacím stand-upem. Její D. je energickou ženou, jejíž srdce jako by bilo v rytmu ubíhajících pražců. Ze všech těch otázek k divákům, „zkama“ že jsou, slyšíme touhu po zakořenění alespoň v jednom ze světů, které postava obývá. Krásně ambivalentní roztěkanost nalézá pandán v devatenáctém, předposledním obraze, v němž Marečkové D. vzpomíná, jak jako desetiletá hrála Iljušku v Bratrech Karamazových (Kaprálová jako malá v Huse na provázku ve skutečnosti vystupovala v inscenaci Vojtěcha Fatky Hra na bláznivý regiment z roku 1984). Jenže ji zapomněli v provizorní rakvi z praktikáblů a ona si musela bušením přivolat pomoc. Skrze tuto vzpomínku vyjadřuje myšlenku „domova“ nalezeného v rakvi, v hrobě. Scéna mi připomněla koncept „traumatu zrození“ německého psychoterapeuta Otty Ranka, jenž umožňuje pochopit metaforu tilandsie jako nezakořenitelné rostliny: podle Ranka máme všichni predispozice k úzkostem a neurotickým stavům, protože se do nás všech otisklo „trauma zrození“. Tuto úzkost si neseme, společně s kořeny, všude s sebou a teprve pochopení, že nikde nezakořeníme a nebudeme doma, od ní může přinést úlevu. Stejně jako psaní zápisníku. Anebo divadlo.
Snad i z toho důvodu vyplňuje postava D., v dalších obrazech ztvárněná postupně i Dušanem Hřebíčkem, Milanem Holendou, Růženou Dvořákovou, Matoušem Bendou a Markétou Matulovou, scénický prostor překotným vyprávěním a anekdotami z cest. Vzpomíná i na Sandokana a jeho bombení Ukrajiny a tato aktualizační linie se objevuje ještě v replikách postavy maminky Dořina budapešťského přítele a sociálního pracovníka Attily, jež se diví, jak někdo nem kedvelni Putyint, tedy může nemít rád Putina. O to kontrastněji vyzní tafefobický obraz malého Iljušky pohřbeného zaživa, protože před velkými dějinami, které procházejí Ukrajinou, ještě zavřít oči můžeme. Před osobními příběhy, jako je ten desetileté Dory v praktikáblové rakvi, už ne.
Metafory osamělosti oslovují diváka v každém obrazu inscenace – ať už jsou jejich nositeli osamocené postavy Matouše Bendy (hamburský designér pohřbů Rick, režisér dabingu nebo mladý muž, který se nechce učit maďaršťárnu), či osamělí sousedé pozorovaní z balkonu čtvrtého patra (Život je na balkoně čtvrtého patra. Koncentrovaný, hmatatelný, bezpečný… a na dosah milovaný, pronáší Dora ústy Dušana Hřebíčka). Osamělá je i zmiňovaná tilandsie, osamění evokují neviditelní pejsci, olizující si pod stolem čumáčky, poslední z nudných psíků, osamělá je Dora zavřená v praktikáblové rakvi.
Ze souboru sálá úžasná energie, umocněná neustálým balancováním na hraně odbourání. Dušan Hřebíček se škubavými a plazivými pohyby pokouší dostat ze země na kanape, Růžena Dvořáková malíkem bez úsilí přidržuje konstrukci ze stolků ve vizuální metafoře osobnosti Attilovy matky, jež jako by svou „vassovštinou“ a smyslem pro disciplínu držela v chodu celou rodinu. Tím gestem se pokouší vyhnout chaosu, zpřítomněnému v Dořině rozloučení: Sziasztok, da svidania, auf wiedersehen. Jak by napsala Kaprálová, Polívkové inscenace je správná maďaršťárna pro všechny děti, které se vracejí z pohřbů svých blízkých, nebo se jim, jako Doře/Iljuškovi, podařilo vrátit se ze svého vlastního pohřbu.
Divadlo Husa na provázku, Brno – Dora Kaprálová: Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna. Režie Kamila Polívková, dramaturgie Viktorie Knotková, výprava Zuzana Sceranková, light design Pavla Beranová. Premiéra 16. listopadu 2023.
Komentáře k článku: Vyhynulá řeč ptáků „ztama“, kde je lepší vzduch
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)