Vykopeme studnu!

Je to zvláštní pocit. Píšu komentář zrovna na výročí sametové revoluce, předevčírem se debatovalo o tom, zda mají či nemají Divadelní noviny právo existovat, a prý trochu ano a trochu ne, včera se dohodly pravicová s levicovou stranou, které si šly do voleb po krku, že budou spolu vládnout po řadě měst i Praze, neboť jen tak obě splní své předvolební sliby, dnes se na Václavské náměstí svolali idealisté, aby jim zacinkali klíči jako před dvaceti lety.

I vzpomněl jsem si na události ještě o deset let starší. Tehdy do Čech vtrhla gorbačovská pěrestrojka a na pražské Filosofické fakultě se po nějakých třiceti letech vyměnil děkan. Nastoupil sekáč, který zavedl brzké ranní porady a začínal je na vteřinu přesně! Jak se klepali ti, co se akademicky o pár minut zpozdili. Už tehdy fakultě chyběly peníze a sekáč akademikům vmetl do tváře: Soudruzi, jestli tu chcete učit, musíte si na to vydělat! Chvilku bezradného ticha přerušil až rozpačitý hlas kolegy archeologa: No, my archeologové bychom třeba mohli na zakázku kopat studny. Hurónský smích a konec debaty!

Jenže co jiného říká ministr kultury, když plošně snižuje rozpočty svým institucím? Já vím, nutí ho k tomu ekonomická situace. Jenže v logice pěrestrojky svým podřízeným vzkazuje: když chcete hrát divadlo, koncertovat, psát o umění, musíte si na to trochu přivydělat nějakou opravdu užitečnou činností – třeba vykopat studnu!

V Národním divadle se rozhodli pořádat svatby! Za čas možná přidají pohřby z jeviště Zlaté kapličky, o ty by byl teprve zájem! Mohli by také půjčovat trigy, denní taxa na soukromé zahrádce řekněme milion korun, doprava, pojištění a drobné opravy samozřejmě extra na účet zákazníka. Proč ne, když už teď v muzeích pořádají firemní večírky a rauty mezi exponáty. Knihovníci by mohli svážet starý papír, divadelní kritikové by mohli taxikařit (někteří stejně cestují po regionech hlavně proto, aby si mohli zašoférovat).

Ano, konečně víte, k čemu jste společnosti potřební a co si o vás myslí, řekne pravověrný pravičák. Co na to pravolevá směska raději nedomýšlet. Ale co myšlenka veřejné služby? Prý by takovou měly konat i Divadelní noviny, ale zaplatit ji „veřejnost“ zastupovaná ministerstvem kultury, resp. jeho grantovou komisí, nechce, musíme si na sebe, stejně jako divadla či orchestry a další, vydělat. My dokonce z plné poloviny, když nás tolik baví psát třeba komentáře.