Šosák kvete v každém věku
S operou Výlety páně Broučkovy byly problémy od samého počátku. Leoš Janáček dílo psal deset let, měnil libretisty, až text napsal sám, jako nadále pokaždé. Námět i postava z humoristických románů Svatopluka Čecha tak trochu připomínají princip pozdějších Příhod lišky Bystroušky, jen v abstraktnější podobě, kdy není jasné, co je doopravdy a co je fantazie. Což výrazně posunulo Janáčkův operní jazyk, na který doba nebyla připravena, a v běžném zdejším povědomí není dodnes. Tudíž se moc nehrála, a když, spíš trochu z povinnosti. Na jevišti jsem zaznamenal jen dvě inscenace, které věděly, co od Janáčkovy podivné opery opravdu chtějí: První před dvěma lety v Národním divadle Brno při janáčkovském festivalu 2012, jemnou grotesku vyvedenou v pastelových barvách, divadelní sen okořeněný výstřednostmi, automobilem a komickými gagy. Druhou nyní v Ostravě.
Matěj Brouček (Jorge Garza) před bojem s křižáky FOTO MARTIN POPELÁŘ
Je taková nenápadná, spíš do šeda, až moc podsvícená, strohá v prostředcích i vizuálu. Proti brněnské olejomalbě působí jako knižní grafika. Jako by se trochu připodobňovala strohému Čechovu vyprávění, nebo možná dokonce pozdějšímu liščímu komiksu. Režie SKUTRu (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) se v prostředcích i postupech držela nezvykle zpátky, jako kdyby dávala hudbě přednost a snažila se názorně provést košatou partiturou, komplikovanými událostmi, vztahy a identitami postav, prostě ozřejmit data a fakta, což může být v této opeře problém. K tomu režiséři zjevně chtěli udržet suchý, trochu anglický zahořklý a excentrický humor, nepustit ho ani do satiry, ani do žánrových obrázků. A už vůbec ne do volných fantasmagorií, k nimž se utekla inscenace Charlese Mackerrase a Jiřího Nekvasila v Národním divadle (2003). Stačily dvě boční konstrukce, bez nichž by se to, myslím, i obešlo, kulisy Vikárky, schody, pouliční lampa svítící jako Země a Měsíc, a jakési pískoviště, do něhož chodí močit kočky a opilý pan Brouček cestou z Vikárky. Prakticky všechno další se mělo odehrát v herectví, jenže v postavách a jejich souhře zůstalo dost povšechností, v gestech a pohybech i sem tam něco obnošenějšího. Lze to však chápat jako součást jisté starosvětskosti inscenace, v její poetice shledávám nadmíru sympatický ohlas jevištní lyriky šedesátých let (Nekvasil mu ve zmíněném také neodolal). Vůbec mi vizuální zdrženlivost inscenace ladí se zvukovou i významovou hravostí Janáčkovy partitury a s její jakousi neukončeností – na rozdíl od dalších Mistrových oper mám pocit, že by danou frázi či situaci Janáček dokázal rozehrát i jinak, jakkoli hotové je samozřejmě výtečné.
Tedy, měl jsem ten pocit tak intenzivní poprvé v ostravském nastudování dirigenta Roberta Jindry, v přesném střídání motivků, motivů a témat, různorodých ploch, v jejich instrumentačně barevném odlišení, v uvolnění přirozených kvalit nástrojů a nástrojových skupin. Janáček se nehraje jen na celek a větší plochy, ale musí držet zvukovou a významovou logiku v ostrých střizích mezi frázemi a někdy i v nich, dynamiku vertikální (zvukovou) i horizontální (tempovou), a to se Jindrovi s výtečně hrajícím ostravským orchestrem dařilo. Navíc žádné strohé deklamování, ale obžerné melodické bohatství! Jistě lze slyšet mohutnější orchestry, lépe obsazené, ale tomuto Janáčkovi svědčí přirozené muzicírování, jaké Ostravští předvedli. Včetně pěkně připraveného sboru.
Matěj Brouček bývá spíš taťkovským Kondelíkem, v Ostravě ho mexický(!) tenorista Jorge Garza hraje přiměřeně svému mládí jako rtuťovitého mužíčka, zvědavého, bázlivého, ve všem prostředního, který nešikou byl, jest a zůstane. Každé slovo je mu rozumět nejen kvůli až možná přehnaně pečlivé dikci (lépe tak než šumlovat!), ale pro vědomí významu všeho, co na jevišti udělá nebo sdělí. Na Měsíci i v XV. století je mužskou Alenkou v říši divů, což posiluje až surreální vyznění jevištní komedie. Ale vůbec je obsazení typově kvalitní a postavy, samozřejmě počínaje dobře interpretovanými party, propracované. Obsadit malíře Mazala (aj.) v česky komplikovaném Janáčkovi francouzským tenoristou Jérômem Billym už zavání hazardem, ale povedlo se – prostě opera je internacionální, nikoli národní, natož místní! Tím začal ostravskou operu zvedat už Luděk Golat, Robert Jindra po svém pokračoval a jsem zvědav na jeho nástupce. Z dalších zmiňme alespoň jako obvykle absolutně spolehlivé a přesné Janu Siberu (Málinka) a Václava Moryse (Malíř aj.), kvality zase jednou prokázal Michal Pavel Vojta, potěšil věcný humor Alexandra Beně (i to, že se jednou vydal z Budějovic). V jediném výstupu dal Svatopluku Čechovi maximální důstojenství Ivan Kusnjer v báječném kontrastu ke všem ostatním.
Nemohu si odpustit podivení nad tím, jak se na Roberta Jindru poté, co mu ředitel Jiří Nekvasil neprodloužil smlouvu, snáší kritika – podle mne zůstávají jeho ostravské kreace přinejmenším na úrovni, za kterou ho dříve chválili. Jsme holt v Čechách. Podle mých uší svého posledního Janáčka coby šéf ostravské opery nastudoval náramně. Za půl roku inscenaci prověří pražské publikum na festivalu OPERA 2015.
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy. Opera o dvou částech a čtyřech jednáních. Hudební nastudování a dirigent Robert Jindra, režie SKUTR, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, choreografie Jan Kodet, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Premiéra 16. října 2014. (Psáno z reprízy 21. října 2014.)
Komentáře k článku: Šosák kvete v každém věku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
