Vymítání zvířeckosti
Posedlost – stav, kdy se člověka něco zmocní – je název nejnovější inscenace Jana Mikuláška, Dory Viceníkové a kolektivu v Divadle Na zábradlí. Postavy by mohla posednout láska a chtíč – inscenace by pak byla laskavá, půvabná, vzrušující (možná perverzní). A trochu taková i je. Tyto Posedlé (jak se všechny postavy této inscenace nazývají) však spíš mučí osamění, odcizení, odpor, obsese a především strach a nemožnost (konat a milovat). Tvůrci nám tak ukazují svět pitvorný a chtělo by se napsat i pokřivený, nebyla by to ovšem pravda. Je to, bohužel, obraz v mnohém hyperrealistický.
Už scéna Marka Cpina, tedy dům, jenž provokuje ohlodanými zdmi a stropy, evokuje neštěstí… FOTO KIVA
Už scéna Marka Cpina, tedy dům, jenž provokuje ohlodanými zdmi a stropy, evokuje neštěstí. Patrová stavba vypadá jako po zemětřesení a odhaluje své obyvatele, kteří se střídají – až prolínají – ve dvou bytech. Jejich zaprášené a rozostřené identity nejsou podstatné, vytvářejí spíš jakousi nechtěnou pospolitost, ukazují osamění ve společnosti. Jsou to přeživší po katastrofě. (A katastrofou je zde samo narození.) Herci – Leoš Noha, Stanislav Majer, Miloslav König a Jiří Vyorálek – vlastně splývali, každý z nich je zaměnitelný a nahraditelný. To však neznamená, že by všechny prototypy trapáků, podpantofláků a tatíků, které terorizují hysterky, naivky a fifleny, nebyly předvedeny precizně, humorně a vypointovaně. V této inscenaci jsou v mírně příznivějším světle ukazovány ženy, nebo alespoň některé – Dita Kaplanová sice ve dvou mikropříbězích hraje uštěkanou a utahanou manželku, pro kterou by byla smrt chotě (nebo i její) vysvobozením, poté se však stává stařenou šikanovanou nechápající mládeží. Johana Matoušková a Anežka Kubátová pak působí většinou půvabně i svůdně (je-li třeba i oplzle) – což v této inscenaci o vztazích a nevztazích má svou důležitost. A Jana Plodková je dokonce „životnou“ postavou, má prostor uplatnit komediální talent a smysl pro absurditu.
Například ve scéně, kdy se chystá na milostné dostaveníčko – po zazvonění zvonku u dveří přetáhne rtěnkou konturu rtů a ze svůdné ženy se stává rozšklebený klaun, místo hořícího ohně se v televizi objeví pářící se prasata, místo milostné písně zazní metal. Když konečně otevře dveře, už tam nikdo nestojí. Je to vlastně zinscenovaná anekdota. Stejně jako první obraz, jejž lze pokládat za zhmotněné rčení: zapomněl na vlastní smrt. V tomto případě spíš – nenašel dost síly cokoli konat. Poměrně odvážný úvod k dílu s názvem Posedlost. Naopak poněkud banální je metaforická scénka, ve které si kolektiv u zchřadlého vánočního stromku předává dárky – po rozbalení zjistíme, že každý z nich dostal gumovou zvířecí masku, kterou si nasazuje na hlavu. Všichni se chováme jako zvířata? Od zvířat nás odlišují ušlechtilé city? Jsou nám zde předváděni zástupci domestikované i divoké zvířecí říše? Nevím.
Některé scénky zkrátka nejsou humorné (a měly by být), některé jsou rozpačité a zdlouhavé (a asi by neměly být), jiné jsou těžko srozumitelné, další jsou jako vystřižené z televizních Bakalářů. Přesto se tři, čtyři – dle osobních preferencí a zkušeností – umí zahlodat hluboko pod kůži a žít tam dlouho.
Samozřejmě jsme něco z těchto etud, motivů a postupů již viděli v předchozích Mikuláškových inscenacích. Existenciální otázky, které předkládá na škále od lehké absurdity, přes sarkasmus po bodající přesnost, jsou totiž základem jeho tvorby. A těžko tomu bude jinak. Záleží pak především na nosnosti tématu.
Divadlo Na zábradlí – Jan Mikulášek, Dora Viceníková a kolektiv: Posedlost. Režie a výběr hudby Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková, scéna a kostýmy Marek Cpin. Premiéra 30. dubna 2016.
Komentáře k článku: Vymítání zvířeckosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
poslanecka snemovna
Jiří Zaorálek? 🙂
10.05.2016 (16.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Lenka Dombrovská
Ano,
to je někdo jiný… Omlouvám se. V textu jsem opravila nešťastného Zaorálka na Vyorálka. Děkuji za upozornění.
10.05.2016 (16.52), , Trvalý odkaz komentáře,