Vypere dočista do čista

A mně pár let vstupují do života signály, které mě jak Richarda Dreyfusse ve Spielbergově Blízkých setkáních třetího druhu nutí, abych se vydal na místo, které podvědomě znám, modeluju si ho z pěny při holení, z krupicové kaše, kterou vařím synovi, z bláta, sněhu i ze slov.

Kdyby mi někdo ale řekl, že to místo jsou Pardubice, prohlásil bych, že ho kopl kůň. Nebo osel! Vždyť jsem žil nějaký čas v Hradci Králové a podlehl žabomyší animozitě měst, takže jsem se do města perníkářů – až na výjimku Velké pardubické – nejel ani podívat. Ještě si ovšem pamatuju, jak jsem v době naganského tažení hokejových hrdinů během jednoho památného zápasu slyšel z kolegových úst: Dominátor je bůh. Je to sice Pardubák, ale to, že je bůh, mu nikdo neodpáře.

No, ponechám hokejová božstva povolanějším, sám jsem jako vlajkonoš Chezy Litvínov stál za starou belu, na perníkáře jsem sice ječel mutujícím hlasem potupné slogany, ale abych se rozjel do Pardubic na výjezdní zápas, to mě ani nehlo. Radši jsem si doma v Mostě na kanapi četl Na západní frontě klid.

A tak, když jsem se vydal na představení Čistírna pardubického divadla, byť jsem už ve věku Boženy Němcové, jejíž vizitku najdete na fasádě té krásné měšťanské budovy, byl jsem Pardubicemi nepolíbený a je to ostuda, když jsem to míval z Hradce vrabčí skok. O to větší bylo milé překvapení, které mě čekalo. Já tu budovu se jmény Jiráska a Smetany znal, tak jako Richard Dreyfuss znal tu horu, aeroport mimozemšťanů…

Zároveň mě potěšilo, že oproti studeným čumákům od nás ze severu z Jablonce a Liberce, těm věčně načuřeným, rvavým potomkům kolonistů území vysídleného po válce, byli všichni ve městě ohromně milí, ať už jsem se ptal na cestu, nebo si něco kupoval. Jedna dáma se mnou dokonce chodila takový triangl, aby vypátrala ulici, v níž má divadlo hostinský pokoj a kterou znala jako Kollárovu a ona byla přejmenována na Bubeníkovu, což byl prý významný pardubický starosta. A tak i já Sudeťák a Wasserpolák jsem odložil tu načuřenou tvář a náladu a normálně si užíval něco tak přirozeného, jako je hostitelství a bezprostřednost a zájem, což tady u nás v Gablonzi a Reichenbergu už léta vůbec neznám. Normální zážitek blízkých setkání třetího druhu.

A pak jsem ve svém námořnickém propoceném tričku vůbec nezapadal mezi svátečně oblečené lidi všech generací, kteří přišli do divadla. Ale naprosto nezahlíželi, nedělali obličeje, netočili se při procházení uličkou ke mně zády, usmívali se, prohodili slovo, úplně džentlmensky zamhouřili oči, vždyť pro lidské slabosti mají mít velkorysí lidé pochopení a i z jejich reakcí na komedii dvou současných německých autorů Wolfganga Spiera a Pita Fischera bylo znát, že nejsou snobi. Smál jsem se s nimi, protože komedie Čistírna je nejen dobře napsaná, ale hlavně herci Josef Pejchal jako John a Jan Musil coby Peter, dva popletení podvodníci, i femme fatale Evelyn Martiny Sikorové, která zase plete hlavy jim, jsou úžasní. Dokonce moon walk Michaela Jacksona, příliš velké sousto pro Pavla Lišku ve filmu Divoké včely, Jan Musil hravě zvládne. A Josef Pejchal má v gestech a v mimice to nejlepší z Funèse a Oldřicha Kaisera. Zamilujete si i paní Turtle, majitelku čistírny Ludmily Mercerodové a policemana Alexandra Postlera. A zákaznice jako břitva Lídy Vláškové vám taky polechtá bránici. Myslím, že mě vyprali dočista do čista a aspoň chvíli jsem neviděl svět tak černě. Zíral jsem, a to ani nevím, jestli používali kromě dynamitu (prozrazuji v krimikomedii opravdu jen maličko) i vizír.