Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Výpomoc mdlému filmu aneb Krobot na vsi

    Filmových dílek sebevědomých debutantů se letos vyrojilo několik. Ve všech směrech, včetně pokory autora, se jim vymyká filmová prvotina zkušeného divadelníka Miroslava Krobota Díra u Hanušovic.

    Díra u Hanušovic

    Události z vnějšího světa sem pronikají jen zprostředkovaně… (Ivan Trojan a Simona Babčáková FOTO archiv ČT

    Scénář napsal společně se svým dávným spolužákem, dnes olomouckým psychologem Lubomírem Smékalem, a vydal se točit se souborem Dejvického divadla do rodného kraje, na Jesenicko. Pochopitelně neočekávejme ani rurální romantiku ani sluncesenojahodovou řachandu ani laskavou vesničkostřediskovost. Snímek tvůrci žánrově označují za černou komedii, ale není důvod cpát ji do přesně vymezených škatulek. Základní téma venkovského modu vivendi bylo již – nejen ve filmu – ze všech stran přetřásáno, ale Krobot je zpracovává jedinečným způsobem.

    V zapadlé vsi v Sudetech v jakési blíže neurčené současnosti se mátožně pohybuje od ničeho k ničemu skvadra místních figurek. Ústřední postava, bývalá učitelka němčiny Maruna (Tatiana Wilhelmová), dělá hospodskou a kostelní varhanici. Žije s despotickou matkou (Johanna Tesařová) a pasivní sestrou Jarunou (Lenka Krobotová) a musí se spokojit s bídnou nabídkou místních mužů. Neschopný starosta a amatérský nimrod (Ivan Trojan), který se realizuje nekonečným čekáním na jelena a nekonečnou stavbou domu, je pro ni asi podobně perspektivní jako děvkař Kódl (Lukáš Latinák) nebo prosťáček Olin (Jaroslav Plesl). Ještě hůř je na tom Laďova stará (Simona Babčáková), o niž se dělí manžel Ladin (Hynek Čermák) s kámošem Balinem (David Novotný), a ona frustraci z obou utápí v alkoholu. Venkovskou komunitu doplňuje několik bezejmenných rodin, pár stařečků a parta bezdomovců v čele se Smraďochem (Martin Myšička). Společnost má dvě tradiční shromaždiště, hospodu a kostel. Události z vnějšího světa sem pronikají jen zprostředkovaně. Je to jakýsi rok na vsi 21. století; nejedná se zde o cyklický pohyb v souladu s přírodou jako u Mrštíků, ale o stereotyp, který se zacyklil. Venkovské tradice se mechanicky dodržují, postrádají však cosi vitálního, co by v dobrém smyslu ovlivňovalo životy lidí. Jejich projevy se zredukovaly na základní funkce, jídlo a sex a zbylý čas vyplňují tupým zíráním na televizi. Obyvatelé Díry postrádají možnost, ale zřejmě i ochotu dostat se z tohoto kruhu ven. Musí jej prorazit buď něco zvenčí (postarší Němec si odvádí Jarunu do Mnichova), anebo výrazná událost uvnitř (vražda Laďovy staré). Ukáže se ale, že i toto jsou jen mírné vlnky, které stojatou a poněkud smrdutou hladinu místního rybníčku příliš nezčeří a systémem neotřesou.

    Místopis dokresluje nářečí, se kterým se pražští herci – jinak naprosto skvělí – trochu potýkají. Způsob komunikace postav je vyjádřením typu a kvality jejich vztahů. Například scéna snídaně: matka sedí u stolu, dcera stojí za jejími zády, dívají se stejným směrem, ale ne na sebe. Přežvykují, sdělují si technicistní pokyny. Podobně další jídelní sekvence, při níž chuť pečeně je stejně závažným námětem hovoru jako zavražděná sousedka. To nejsou pouze komické momenty a dokonale zahrané a zrežírované scény, ale i symbolická znázornění uzavřenosti v samotě a mimoběžnosti vzájemných interakcí, kdy lidé žijí spíš vedle sebe než spolu.

    Styl filmu bývá přirovnáván k poetice seriálu 4. hvězda. V tomto sitcomu se ale budovaly křečovitě pitvorné umělé situace s prapodivnými, skutečnosti vzdálenými charaktery. Oproti tomu v Díře působí všechny postavy autenticky. Krobot nekarikuje, nenadsazuje, nevysmívá se „venkovským buranům“. Jeho tragikomicko-melancholický obraz venkova je především empatický, načrtnutý s respektem a hlubokým vhledem. Spojení psychologa a divadelníka se projevilo v poctivosti a realističnosti scénáře. Pod obrázky z venkova, které mohou vypadat jako pouhý sled epizod, se vine nenápadná dějová linie rámovaná dvojí smrtí, do níž ani náhlý násilný čin není nějak anorganicky implantován. Naopak, logicky vychází z daných povah a poměrů, je zdůvodněný a věrohodný, na rozdíl od – například – nečeských, podle coenovských vzorů střižených vražd v Krásnu Ondřeje Sokola. Krobotovi a spol. se podařilo trefně znázornit český venkov v postkomunistickém bezčasí, kdy sice „máme demograciju“, ale moc s ní neumíme nakládat. Obyvatelé jsou ve své Díře víceméně uvězněni a značná část z nich na život rezignuje. Existují v podstatě dva způsoby řešení – únik, anebo akceptování stavu. Jaruna volí odchod za lepším bydlem, Maruna zůstává a přijímá své místo v rodinném řetězci jakožto dcera pečující o nemocnou matku a nastávající matka dítěte s nejistým otcem. Ačkoli zůstane bez partnera, rozhodne se pro mateřství, neboť nový život, jakkoli hrozí opakováním téhož, přece jen skýtá naději. Tematika žen jako zachovatelek rodu se vyjadřuje i hudebním leitmotivem filmu, mariánskou písní, která vtipně kontrastuje s „kurevstvím“ hrdinky. V Maruně se setkáváme se silnou ženskou postavou, jež nakonec nachází smysl v péči o druhé a vědomě přitakává tomuto poslání. Přestává tak být pouhou obětí osudu a okolností a získává nad nimi vládu.

    Miroslav Krobot má za sebou několik velkých filmových rolí, ale jeho režijní nezkušenost je mu svým způsobem k dobru: chránila jej před pokušením používat obvyklé filmařské efekty. Intuice jej vedla k prostotě a syrovosti, k průzračnosti a autenticitě. Pomalé tempo vyprávění a statické záběry (kamera Jan B. Střítežský) vyjadřují princip neměnnosti a zacyklení. Trochu mechanická dynamika prostřihů na okouzlující krajinu tak ladí s celkovým záměrem. Střih (Otakar Šenovský) je to ale citlivý, nechává doznít scény, což se dnes taky hned tak nevidí. Režisér dobře pracuje s pauzami a zámlkami, aniž by to působilo příliš divadelně. Jednou z nesporných devíz jsou přirozeně plynoucí dialogy, které svou strohostí a sprostotou dotváří kolorit a směšnosmutnou poezii Díry. Výrazná, a přitom neobtěžující hudba – směs Händela, zbožného popěvku Budiž věčně velebena a normalizačních hitů – příznačně vyjadřuje atmosféru místa a času.

    Díra u Hanušovic představuje další případ, kdy české divadlo vypomáhá mdlému českému filmu. Krobotovu vykročení do nové oblasti lze tleskat a těšit se na jeho další filmové kroky.


    Komentáře k článku: Výpomoc mdlému filmu aneb Krobot na vsi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,