Vypravěč, představitel i komentátor z Hamburku

Podobně jako v Procesu a Zámku použil Franz Kafka i v Americe vyprávěcí metodu „reflektoru“, tedy zrcadlení zpodobované skutečnosti ve vědomí románové postavy. Prostě řečeno: čtenář vnímá události tak, jak se jeví protagonistovi příběhu.

Režisér hamburského Thalia Theater Bastian Kraft s dramaturgem Peterem Baurem zvolili komplikovanější postup, který optiku díla ještě více subjektivizoval. Text svěřili jedinému představiteli Philippu Hochmairovi, který v sobě spojuje několik rolí: příběh nejen vypráví, ale též předvádí a komentuje, navíc náznakově ztělesňuje vedle ústředního Karla Rossmanna i postavy z jeho měnícího se okolí.

Herec je umístěn do skleněné cely ze tří stran opatřené zrcadly. Zrcadlení zmnožuje a vytváří iluzi přítomnosti spoluhráčů a protihráčů. V úvodní kapitole Topič herec dokáže minimálními prostředky zpodobit spor mezi Rossmannem a kapitánem, topičem a jeho mučitelem Šubalem i zásah pana Jakoba, z něhož se vyklube Karlův strýc. Hochmair se při náročném úkolu vyvaroval nectností figurkářského „převtělování“, setrvává v umírněném civilu a přechody od diferencovaných replik ke komentářům vyjadřuje nenápadnými proměnami hlasové polohy, barvy a intonace.

Ve druhé kapitole, která zachycuje Karlův pobyt u strýce zakončený nezaviněným zapuzením, zaujme svým komickým vyzněním zejména vystěhovalcovo učení cizí řeči a novým mravům. Stěny si snaživý adept polepil taháky a neúnavným opakováním se snaží přesvědčit, že je ten pravý americký „Karl Rossmann“.

Neméně účinná je scéna vysvětlující důvod Karlova odsunu z Německa. Údajné svedení služky, vlastně svedení služkou, s fyzickou sugestivností souložícího páru, vyjadřuje opět jediné, dvojpohlavní hercovo tělo.

V průběhu dalšího dění se inscenátoři bohužel nechtěli spokojit s minimalistickým hereckým podáním a nad zdravou míru si začali vypomáhat nepřehlednými projekcemi, doprovázenými hlučnými, leč zbytečnými zvukovými efekty. Základní princip je porušen, když se na obrazovce objeví Karlův nedobrovolný a obtížný druh Robinson, sice opět v podání našeho jediného herce, pro ten účel však výjimečně maskovaného. Nad hercovy možnosti bylo ovšem ztělesnění neuvěřitelného přírodního úkazu, rozmarné a rozměrné Bruneldy. Absurdní komika jejího zjevu a počínání tak zůstala zcela nevyužita.

Podobně jako u Zámku se i v nedopsané Americe naskýtá problém se zakončením. Po řadě nezdarů v reálných podmínkách se Karel Rossmann ocitá ve fantaskním světě náboru do velkého přírodního divadla v Oklahomě, ve světě barvitých a chaotických obrazů hodných Felliniho kamery. V pojetí hamburského divadla herec vystoupí ze svého skleněného vězení, stane tváří v tvář hledišti a obrací se svou závěrečnou promluvou do prázdna publika. Otevřený konec cesty do neznáma je výmluvný i záhadný svou mnohoznačností. Je to východisko, naděje nebo iluze? V každém případě otázka.

Thalia Theater Hamburg – Franz Kafka: Amerika. Režie Bastian Kraft, dramaturgie Peter Baur. Premiéra 11. září 2009.