Vystudoval jsem herectví a hledám práci

Musíte pod sebe nahromadit pořádnou kopu hnoje, jen na něm může vyrůst hezká a voňavá květinka. Tak berte vše, co se vám namane – je to zkušenost. Tak poučovala studenty na VOŠ Herecké jejich učitelka Jitka Smutná. Někteří učitelé herectví naopak seriály a reklamu ještě stále nevzali na milost a východisko z herecké krize vidí jedině v divadelním angažmá. Jak je to ale doopravdy s uplatněním začínajících herců?

Zn. beru vše

Čerství absolventi herectví nad prací, která mnohdy jen vzdáleně jejich obor připomíná, nos většinou neohrnují. A často jsou vděčni i za možnost moderovat společenské akce, dělat hostesky a promotéry na veletrzích, či si zahrát malou roli v seriále. Stále více z nich začíná pro jistotu studovat něco jiného (i když je docela úsměvné, jak málo perspektivní obory si někteří opět vybírají). Příkladné je třeba nově založené Divadlo NaHraně. Z pěti zakládajících absolventů DAMU se čtyři připravují na jinou profesi – máme tady dva budoucí žurnalisty, právníka a studenta švédštiny.

Přiznám se, že mi vždy byli sympatičtější herci bez kupy hnoje, jejichž postoj vystihuje divadelník Miroslav Bambušek: Nikdy jsem neuvažoval o kompromisu. Za své svobodné povolání jsem šťasten, protože mám skoro stoprocentní záruku, že neustrnu a nezačnu zahnívat. A když nemám prachy, jdu makat rukama – to osvobozuje. Ale uznávám, že ne každý může být takto nekompromisní. Jsem si jistá, že většina českého národa rod Bambušků nezná, ovšem televizní seriály ano, takže úspěšný herec je pro některé z nás právě ten, který se v televizi objeví alespoň jednou týdně. Což už většina mladých herců vzala na vědomí, a proto tyto nabídky nejen neodmítá, ale naopak je vyhledává. Herecké školy však vypouštějí na trh čím dál více absolventů, a tak ani „komerční“ herectví neuživí všechny. Často nezbývá nic jiného, než se poohlédnout jinde, případně opravdu makat rukama.

Nemám nic

Izabela Balonová absolvovala na VOŠH před pěti lety a sny o slávě prý během studií neměla: Učitelé nás už od začátku připravovali na to, že nebudeme velké divadelní hvězdy. Ale je také pravda, že dost mých spolužáků ani divadlo dělat nechtělo. Plánovali, že půjdou jako moderátoři do televize a rozhlasu, počítali i s dabingem, seriály, prostě s čímkoliv. Pořád jsme obíhali castingy. Když Andula Kulovaná dostala roli v seriálu Dobrá čtvrť na ČT 1, většina pedagogů jí blahopřála a spolužáci záviděli. To byla pro nás meta, ne Národní divadlo. Na to jsme se neodvážili ani pomyslet.

Izabela nyní studuje divadelní vědu na FF UK a tvrdí, že by samozřejmě ráda v divadle hrála, ale nikde ji nechtějí. Po škole sice prožila tři roky v Krytovém divadle Radima Vašinky, odešla však, protože prý nedokázala snést „sektářské způsoby“. Kupodivu se nezlobí, když se jí zeptám, zda si myslí, že má talent. Prý má, ale také handicap své kypřejší postavy i polského přízvuku. Na konkurzy ale chodí stále. Do Prahy přijela studovat až z Havířova, avšak na velkoměstu nelpí, kvůli divadlu by jej bez problémů opustila. A je velmi zapálená: když se konal konkurz na herečku v Západočeském divadle Cheb, přijela o celý měsíc dříve. Přijímací komise se skládala pouze ze dvou členů: vrátného a šéfa divadla, který ani nestihl dojíst oběd. Teď aspoň připravuje s amatérskou skupinou Bozděch Dámskou šatnu od Arnošta Goldflama. Vděčná je i za malé role v seriálech a televizních pohádkách. Vydělává si rozličnými brigádami – např. úklidem pražských věží. Se smíchám dodává, že si zvyká na svůj průměrný život bez slávy.

Nejdůležitější je vytrvalost

Marie Hodinářová se svými bývalými spolužáky z VOŠH šla úspěchu aktivně vstříc a založili před sedmi lety Malé Vinohradské divadlo. Mohlo by se zdát, že je to nejjistější způsob, jak si zajistit stálý přísun divadelních rolí. Což samozřejmě nebylo tak jednoduché. Rozjezd divadla jim trval asi pět let. Jednak hledali správné prostory, a navíc se rozhodli zaměřit na program pro školy. Trvalo ale nemalý čas, než se k nim učitelky začaly se svými svěřenci vracet. Divadlo už je dnes zavedené, ovšem stále ne do té míry, aby se členové nemuseli živit jinak. Maruška studuje maďarštinu a (opět) divadelní vědu, dále v divadle najdeme budoucí produkční, učitele na základní umělecké škole a hasiče. A jak vidí Maruška budoucnost? Přála bych si, aby Pražáci věděli, že Malé Vinohradské divadlo opravdu není komorní scéna Divadla na Vinohradech a aby všechny naše herečky neodešly na mateřskou ve stejnou dobu. Osobně chci dělat divadlo dál, když to ale nepůjde naplno, je mým snem věnovat se mu alespoň druhotně a plánuji překládat maďarské hry do češtiny, to bych zvládla i na mateřské. Když se jí zeptám, zda by se zapletla s reklamou či seriály, odpoví, že ne, ale ne proto, že by jí to pohoršovalo, prý se necítí dobře na konkurzech. Takže Maruška se v očích intelektuálů neshodí, protože je stydlivá…

Je DAMU výhra?

Obě děvčata z „Vošky“ také zmiňují kontakty, které si člověk musí vytvořit během studií. V tomto ohledu je prý výhodou studovat DAMU, jelikož máte v ročníku několik budoucích režisérů. A když už se hledá mladý herec, přijede se ředitel divadla podívat raději do Disku než do Pidivadla. I když samozřejmě záruka to není stoprocentní. Loňský absolvent herectví na katedře činohry DAMU Ondra Novák zdůrazňuje, jak moc je důležité, v jakém se objevíte ročníku. O jejich se prý netradovalo nic dobrého a hlavním důvodem bylo, že nastupovali po mimořádném ročníku se Špinarem, Kolečkem a Dykem. Avšak ani to nemusí být výhra, i když jste ve skvělé sestavě.

Jedním z nich byl i Radovan Klučka. Jako bodrý hoch ze Zlína přijel studovat herectví, aby byl slavný a bohatý. Hřebínek mu prý spadl hned na začátku studia: Na první hodině se Eva Salzmannová zeptala, kdo měl u přijímaček ten příšerný monolog z Lakomce, při kterém by se Boris Rösner rozčílil. Byl jsem to samozřejmě já a od té doby jsem si uvědomoval, že nejsem v ročníku ten nejtalentovanější. Tím, že jsem se dostal na DAMU, ještě nemám vyhráno. A tak jsem se začal snažit a hledal si pro sebe nejrůznější cesty. Dozvěděl jsem se, že mě vzali především kvůli mé vitalitě a bezprostřednosti, takže jsem začal dělat nejrůznější, i mimodivadelní činnosti, ve kterých jsem se mohl uplatnit.

Začal tedy moderovat diskotéky, založil vlastní kapelu The Works, píše scénář o bezpečnostní agentuře a plánuje, že natočí zcela nevídaný film. A v neposlední řadě založil firmu Destruktoterapie, která pomáhá vybíjet nahromaděný stres pomocí destrukce: velkým kladivem rozmlátíte auto, kopii vaší kanceláře nebo můžete házet talířky na zeď. Pokud vás však tyto činnosti úplně neuspokojí, můžete využít speciální nabídky (kterou si za necelý rok činnosti naštěstí ještě nikdo neobjednal) a objednat si znásilnění, únos, autohavárii, nebo přijít se svým vlastním šíleným nápadem. Prý se budou snažit uspokojit každého. Na divadlo však nerezignoval. Mimo školu zazářil v roli Jindřicha v inscenaci Štěpána Pácla Konec masopustu. Hraje v inscenacích pro děti v divadle Gong – Pinokiovi, Příhodách Ferdy Mravence, Sněhové královně. Své moderátorské zkušenosti může nyní uplatnit v A Studiu Rubín, kde vystupuje v Eurodance kabaretu s barmankou show House of Love I. a II. Nejdůležitější je pro něj vyzkoušet vše, co si jen dokáže představit a ničeho nelitovat.

Ale vrátíme se k nadprůměrnému herci prý podprůměrného ročníku DAMU. Ondřej Novák začal studovat žurnalistiku ještě při herekých studiích, protože už tehdy tušil, že to s uplatněním nebude snadné. Navíc se od druhého ročníku začaly vytrácet teoretické předměty a on měl pocit, že potřebuje dovzdělat jinde, aby mu samým hraním nezakrněl mozek. V posledním ročníku na DAMU jsem moc toužil po angažmá. Do jisté míry to asi bylo mými učiteli, pro které to byla před mnoha lety jediná jistota, ale i mně přišlo, že je to tak správně. Šel bych i na oblast, bral bych cokoli. Teď už si tím tak jistý nejsem, vlastně jsem rád, že se můžu naplno věnovat studiu druhého oboru. Ondra je právě jedním ze zakládajících členů Divadla NaHraně. Divadlo prý nezaložili s úmyslem prorazit, nýbrž proto, že si ve škole rozuměli a chtěli pokračovat dál ve stejném složení. Teď hostují v Divadle Čertovka a v Eliadově knihovně v Divadle Na zábradlí. Otázka, zda je divadlo uživí je naprosto zbytečná, a tak se spíš pídím po jeho dalších plánech. Nejlepší by prý bylo, kdyby občas natočil nějaký seriál za tučný honorář a ve volném čase se věnoval rozkvětu svého divadla a samozřejmě by rád občas napsal nějaký hezký článek – nejlépe do filmového magazínu. Nyní si Ondra přivydělává vedením dramatického kroužku na základní škole, jednou týdně namlouvá rozhlasovou reklamu pro společenský týdeník a má za sebou také zkušenost s oblíbeným seriálem z lékařského prostředí. Jeho postava však už splnila své poslání a on je z toho poměrně smutný. Prý ho to bavilo (i s tím, že občas bojoval, aby nemusel říkat věty typu – mé srdce teď patří jen tobě), byla to další zkušenost a peníze měl za to slušné.

Zběhlý divadelník

Na herecké snažení a hemžení se už s nadhledem může dívat (ale nedělá to) Filip Jevič. Divadlu dokázal utéct hned dvakrát – jako herec i jako režisér. Vystudoval herectví a režii na Katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU a nyní studuje fyzioterapii na 2. lékařské fakultě UK. Jeho přeběhlictví je netypické, lidé se vyptávají a on znova a znova přemýšlí, jak odpovědět. Jako herce mě nebavilo stát na jevišti dvacetkrát měsíčně. Z umění se stával stereotyp. Taky práce se mnou nebyla úplně jednoduchá, občas jsem nutil režiséry, aby mi přesně vysvětlili, proč to dělat takto, a ne jinak. Režie mě naplňovala víc, ale zase na druhou stranu i víc vyčerpávala. Mým nejúspěšnějším nastudováním byla inscenace Dlouhý, Široký, Bystrozraký – a tu jsem vytvořil ještě před svými studiemi režie.

Jednou si na bezvýchodnost své situace postěžoval kamarádovi v hospodě a on mu řekl, ať jde k nim. A náhodou to byl fyzioterapeut. Samozřejmě to úplná náhoda nebyla. Filipova maminka je lékařka, on sám dříve dost sportoval a bývalé spolužačky mu na srazu připomněly, že přeci už na gymnáziu o medicíně uvažoval. Když začneme hovořit o penězích, říká, že pro jeho rozhodnutí divadlo opustit nebyly hlavním důvodem. Jako začínající fyzioterapeut v nemocnici si vydělá méně, než když byl v angažmá v Minoru.

Už čtyři roky nezkoušel, jen párkrát do měsíce dohrává starší inscenace, např. skvělého Bruncvíka a lva. Divadlo je pro něj psychoterapie a povznášející zážitek. Filip má pocit, že právě takto ho nyní dělá – ne pro kariéru, ale pro potěšení a nejlépe, jak jen to jde. Jeho povoláním by se však měla stát fyzioterapie. O divadle si prý už nepovídal dlouho.

Herectví raději nestudujte

Těchto pět mladých lidí vystudovalo herectví a čtyři z nich nyní studují jiný obor. Samozřejmě to není reprezentativní vzorek a vlastně ani nevím, jak je možné, že se v této reportáži sešli právě „věční studenti“. Nepopírám, že existují také herci, kteří se po absolvování věnují divadlu naplno, ale ty jsem já záměrně nehledala. Chtěla jsem představit lidi, kteří herectví milují, naplno jej ale neprovozují. Neříkám, že to je v jiných oborech nechodí jinak. Podobný článek by mohl vzniknout např. o absolventech divadelní vědy: stačí rok počkat a můžeme se zeptat Marušky a Izabely, zda se věnují svému nově dostudovanému oboru. Radu mám pouze jedinou – pokud hledáte jisté, pravidelné a lukrativní zaměstnání, nechoďte studovat herectví (a divadelní vědu).