Výtvarník v sobě objevil režiséra
V prologu Monteverdiho opery Korunovace Poppey se přou Ctnost a Štěstěna, kdo má větší moc. Ale je to přece láska, která vládne světu! Láska, které je tady dovoleno vše. Císař Nerone miluje Poppeu a chystá se tak odvrhnout svou ženu Octavii. Ottone, zhrzený manžel Poppey, se rozhodne svou ženu zničit, ba – pod nátlakem císařovny Octavie – přímo zabít. S pomocí šlechtičny Drusilly, která si zas pro změnu myslí na Ottoneho a zbavit se Poppey by jí taktéž přišlo vhod. Spiklenci jsou chyceni, vyhoštěni, Octavia vsazena na pramici a vypuštěna na rozbouřené moře. Poppea, která ještě stihla poštvat Nerona proti filozofovi Senekovi, takže musí na příkaz císaře spáchat sebevraždu, je korunována královnou.
Inspirativní prostor, v němž se potkává minulost se současností Foto Martina Root
Intriky, úklady, manipulace – jako v dnešním světě… Viděla jsem v posledních letech velmi působivé inscenace Korunovace Poppey, ve kterých režiséři na jevišti vytvořili (ještě přiostřený) obraz drsné současnosti: v pojetí Barrieho Koskyho v berlínské Komické opeře to byla bezútěšná poušť plná násilí, brutality, sexu – Poppea jako vypočítavá mrcha, Nerone jako lascivní chlípník, který nechá nahého Seneku umřít v kaluži krve a na konci odhalené spiklence odstřelí… Calixto Bieito v Curychu zase vykreslil dekadentní společnost, sebestředné a všeho schopné postavy poslal na přehlídkové molo a jejich barvitý soukromý život vystavil díky zmnoženým projekcím na všudypřítomné projekční plochy pod drobnohled médií.
Vnitřní harmonie
Kosky i Bieito ukázali, jak aktuální může barokní opera být. Ale stejně intenzivní pocit, že se hraje o nás, o dnešním světě, mám vlastně i z plzeňské inscenace Tomáše Ondřeje Pilaře, jakkoli je jeho inscenační přístup radikálně jiný. Bez přímočaré aktualizace. Poetizující. Harmonizující. Vše se děje se skoro milou samozřejmostí – ano, tak to s intrikami a vraždami dnes chodí. Pilař zjevně navazuje na svou plzeňskou inscenaci Orfea, také Monteverdiho. Bohužel mi unikla, ale zjevně šlo o tak trochu kultivovaný obřad a zároveň efektní, esteticky působivou podívanou. Nejinak je tomu v případě Korunovace Poppey – však režisér spojnici mezi oběma inscenacemi přímo deklaruje: Podobně jako v Orfeovi je síla hudebního výrazu založena na jeho jemnosti a velké porci klidu a ztišení. Stejně tak se i její jevištní stránka obrací k vnitřní harmonii a poezii obrazů výtvarně komponovaných podle benátských mistrů 17. století. Scénograf Petr Vítek a kostýmní výtvarník Aleš Valášek kombinují prvky barokizující a současné, stěny měšťanské místnosti s vysokým stropem jsou vyzdobeny barokní grafikou – pohledem do zahrady. Po smrti Seneky zeje v zadní stěně díra, jako by měla přijít apokalypsa, ale pořád je to prostor uhrančivě krásný… Jakkoli jsou tu reálné předměty, prostor je to symbolický, interiér i exteriér v jednom – ožívá stíny a světlem, které proniká oknem i dveřmi, v paprscích nebo zaplavuje celý prostor, světlem chladně modrým měsíčním či zlatavě radostným. Na smrt Seneky stěny zmizejí, filozof odchází do prosvíceného zadního prospektu, za decentní září. Konkrétní předměty se mísí se symbolickými nebo se v symbolické proměňují, jako když se stropní lampa stane magickou koulí. Výtvarně velmi, velmi působivé.
Magické momenty – Lucie Kaňková (Poppea) Foto Martin Root
Šéf plzeňské opery
Ano, Tomáš Ondřej Pilař je bezesporu režisér s vytříbenou výtvarnou fantazií – je osobností, která se již po mnoho let programově podílí na proměně jevištního vizuálu, od sezony 2014/2015 jako šéf opery v Plzni. Má rád velké barevné plochy a intenzivní barevné svícení (modrá, rudá, fialová…), plošné nebo v kuželech členící jeviště, často rozpíjející se v prostoru díky kouřovým clonám. Na Orfeovi spolupracoval s Danielem Dvořákem, na Korunovaci Poppey s Petrem Vítkem, to je jeho svět. Není divu, že si ho všiml právě plzeňský ředitel Martin Otava, však jeho dřívější inscenace se scénografem Jánem Zavarským mají k Pilařovým esteticky velmi blízko. A odhaduji, že Otavovi vyhovovalo i to, že Tomáš Ondřej Pilař není žádný revolucionář, který by svou interpretací děl provokoval. Za těch šest sezon v Plzni tvořila výjimku snad jen Rusalka, kterou si dovolil vyvázat z pohádkového prostředí, zasadit ji do symbolického prostředí vymezeného několika dveřmi, za nimiž jsou další a další tajemné komnaty, s postelí jako ústředním objektem odkazujícím k tématu probouzející se sexuality. Rusalka jako dospívající dívka, uváděná do dospělého světa Ježibabou – zkušenou ženou. Vyčítala jsem tehdy režisérovi, že otevře témata skrze scénografii, případně někdy jen prostě přijde s výrazným výtvarným gestem, ale herce nechá napospas operní posunčině, hereckým klišé. Nazvala jsem si to pro sebe „výtvarník za režijním pultem“. Pro nějž je herec mnohdy především též hlavně výtvarným objektem, který je potřeba patřičně naaranžovat v prostoru a nasvítit. Vcelku pěkně to zafungovalo při Pilařově debutu v Plzni: Martinů opera Voják a tanečnice přímo nahrávala tomu, aby si hrál s výtvarnou stylizací postav, nakládal s nimi jako s hračkami či loutkami, hrál si s různými (nejen) výtvarnými asociacemi. Ale v takové Aidě či Nabuccovi – a nebo nedávno v Mascagniho Iris, když se v rámci výtvarného obrazu interpreti pokoušeli o realistickou hereckou akci – to leckdy působilo směšně.
Inscenace Korunovace Poppey se pro mě z Pilařových inscenací, které znám, z tohoto hlediska vymyká. Opět sice její základ tvoří výrazné výtvarné gesto, ale tentokrát tu není ani stopy po hereckém klišé. Snad proto, že se režisér inspiroval barokizující pohybovou stylizací. Ale nezůstává u ní, v některých momentech interpreti přecházejí do téměř civilního hraní, které se zase láme do téměř rituálních akcí. Tomáš Kořínek coby Chůva ve stříbrných šatech, s cigaretovou špičkou v ústech, vystřihne téměř kabaretní číslo. Ottone, vpravený do ženského převleku, připravený vraždit, sedí na zemi u pohovky, na které spí Poppea – jímavý, intimní moment! Stejně jako závěr, líbezný, tichý duet Nerona a Poppey: klečí proti sobě na zemi, dívají se jeden druhému do očí, vedle nich servírovací stolek planoucí ohněm – hoří Řím?
Máme tu před sebou velmi životné postavy, jejichž motivacím, citům a vztahům je snadné porozumět. A stejně jako do scény se základní, harmonizující pohled inscenátorů na Monteverdiho dílo promítl do herecké akce. Tomáš Ondřej Pilař tu našel výraznou oporu v dirigentovi Vojtěchu Spurném – právě v hudebním nastudování začíná ono líbezné, téměř něžné pojetí, prorůstající též do zpívání. Interpreti byli vybráni na míru – a je to znát, všechno jsou to zdravé, uvolněné hlasy. Na premiéře Vojtěch Pelka (Nerone), Jan Mikušek (Ottone), Jaromír Nosek (Seneca), Lucie Kaňková (Poppea), Markéta Cukrová (Octavia). Všichni ctí styl a zároveň dokážou s velkou intenzitou vyjádřit citová pohnutí postav. Plzeňská inscenace Korunovace Poppey je prostě z mého pohledu vzorový projekt vycházející ze shody dirigenta a režiséra, kteří společně s přesně vybranými interprety a do značné míry skrze ně směřují k emotivnímu sdělení.
Hořící město i srdce císaře (Vojtěch Pelka) a nové královny (Lucie Kaňková) – tiché milostné finále Foto Martina Root
Režisérem z výtvarníka
Byl to zároveň poslední projekt Tomáše Ondřeje Pilaře ve funkci šéfa opery v Plzni. Ani on, ani ředitel Martin Otava nezveřejnili, proč se rozešli – pouze obecně, že mají odlišné názory na směřování plzeňské opery. Z vnějšku nahlíženo je to dosti překvapivé. Posledních šest sezon společně určovali jevištní styl – přičemž Martin Otava jako pragmatický režisér občas prostřídal ultratradicionalistickou cestu (Madame Butterfly, Carmen) extrémně razantní aktualizací (tedy alespoň reáliemi) díla (Medea). Tomáš Ondřej Pilař nabízel inscenace vizuálně výrazné, ale v principu vlastně též spíše tradicionalistické – nikdy mu prioritně nešlo o přehodnocení díla, o jeho zcela nové nahlížení. Uvidíme, jaké režisérské osobnosti Martin Otava teď do Plzně přivede – vzhledem k tomu, že šéfem opery jmenoval dirigenta Jiřího Petrdlíka, dá se předpokládat, že v inscenačním směřování si ponechá hlavní slovo. Byla snad pro něj dramaturgie, se kterou Tomáš Ondřej Pilař přišel, příliš odvážná? Je pravda, že si troufl uvést Honeggerovu Janu z Arku na hranici, vyhledával další méně hraná díla a hlavně inicioval vznik dvou nových oper – Miroslav Kubička pro Plzeň napsal Jakuba Jana Rybu a Jan Jirásek Broučky. V nich se mimo jiné ukázalo, jak se daří vychovávat zpěváky v divadelním dětském sboru – jeho založení je myslím další Pilařova zásluha.
Každopádně podíváme-li se na jeho šest sezon, klobouk dolů – do funkce šéfa opery nastupoval ve svých šestadvaceti letech! Nemusí se mi všechny jeho inscenace líbit, ale když se na tu řadu podívám, mám dojem, jako by si Pilař-výtvarník objevoval, co všechno může a dokáže Pilař-režisér. Korunovace Poppey je pro mě jednou z nejvýraznějších divadelních událostí posledních let – řekla bych dílo vyzrálého tvůrce. A přitom mluvíme o dvaatřicetiletém mladíčkovi! Uvidíme, kam ho dále posune angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, kam jako šéf od nové sezony nastoupil…
Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Claudio Monteverdi: Korunovace Poppey. Dirigent Vojtěch Spurný, režie Tomáš Ondřej Pilař, scéna Petr Vítek, kostýmy Aleš Valášek, světelný design Daniel Tesař, dramaturgie Zbyněk Brabec, choreografie Martin Šinták. Premiéra 15. srpna 2020 ve Velkém divadle.
Komentáře k článku: Výtvarník v sobě objevil režiséra
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
