Výtvarný masakr z Vysočiny
Každý žánr volá časem po své novelizaci, provětrání slovních obratů, oprášení a adaptaci dějových kliček směrem k uvěřitelné současnosti. A tak se stává, že se tu a tam z autorských hlubin vynoří šmrncovní novinka s přesnou dávkou aktuálnosti, která se stane kasovním titulem.
Jediným dekorativním ozvláštněním pokoje je poněkud solitérně stojící dřevěná africká rituální plastika. Snímek archiv HD Jihlava
Tato situace nastala v případě komedie populární francouzské dramatičky Yasminy Rezy (připomeňme její hru Obraz) Bůh masakru, jež se od svého napsání v roce 2006 dočkala mnoha evropských inscenací a v nedávné době i přenesení na filmové plátno hvězdou tohoto oboru Romanem Polanskim. Putování hry po českých jevištích otevřel pražský Činoherní klub (2008), který tak dostál své tradice hledání moderních současných textů nabízejících především silné herecké příležitosti. Rok na to se text objevil v režii Tomáše Svobody na scéně Jihočeského divadla. Dnes jej má na repertoáru nejen Horácké divadlo Jihlava, které inscenaci přivezlo v úterý 7. února v rámci své Žižkovské štace do Prahy, ale i Slovácké divadlo v Uherském Hradišti.
Hra je to živá, svižná a „dobře napsaná“, přesně v žánru konverzační komedie s klasicistní jednotou děje, místa a času. Z rodičovské sešlosti dvou párů (meetingu, jak vtipně glosuje jedna z postav), která má korektně a lidsky uzavřít rvačku jejich ratolestí, postupně vyvstává destruktivní plejáda malicherných manželských výčitek a problémů společného soužití včetně katastrof globálního významu, jež do rozhovoru a hádek vnáší paní domu, excentricky humánní intelektuálka Veronika Houlliérová (Lenka Schreiberová). Pozornost diváka ve spletitých šarvátkách udržují proměny vzájemných sympatií a náklonností jejich účastníků. Výchozí situace nabízí navenek tradiční manželské souznění, jež kontrastuje s agresivně naladěnými hosty, rodiči útočícího výrostka. Posléze vztahy zmutují v sympatie napříč pohlavími, kdy si manželky vzájemně stěžují na své mužské protějšky, kteří neumějí být sami se sebou a neustále potřebují jako sebepotvrzení „nějaké rekvizity“. Míní tím zejména věčně vyzvánějící telefon chuligánova otce Alana Reilleho (Stanislav Gerstner), který je – místo aby se aktivně účastnil rodičovských povinností – pohlcen světem advokacie. Právě telefonní výstupy, v nichž se dostává Reille mimo vlastní sebekontrolu a mimo rámec slušnosti (drobí po celé místnosti nabídnutý koláč, v rozčilení z nevydařené transakce si dává v cizím bytě nohy na stůl) jsou tím komediálně nejvděčnějším a herecky nejlepším, co jihlavská inscenace přináší. Silný „smíchový“ potenciál má i sólová opilecká scéna jeho choti Anety Reilleové (Lucie Sobotková – Štorková), která je velmi rafinovaně a umně vystavěna, byť na pražské repríze (možná díky mohutně se řehnící klace) sklouzávala herečka k přehnané hysterii.
Pozornost diváka ve spletitých šarvátkách udržují proměny vzájemných sympatií a náklonností jejich účastníků. Snímek archiv HD Jihlava
Až na občasné zbytečné ilustrování některých situací (když mluví jedna postava o křečkovi, pitvoří se přitom a předvádí své přední tesáky, či replika na téma rovnováha vyvolá u kolegyně ztrátu stability), které si mohl režisér Petr Palouš a jeho herci ušetřit, se protagonisté se zadáním „dvouhodinový herecký koncert“ vyrovnali na slušné řemeslné úrovni. Přesto by myslím občasná mírná krácení textu nebyla na škodu. Umění vzdát se vtipu může být leckdy cennější, než jej za každou cenu zachovávat. Řada témat a vzorců se totiž opakuje, nepřináší ani novou informaci ani impuls ke komice. Zhuštěním komediálních situací by se myslím dosáhlo nejen intenzivnější inscenační dynamiky, ale zejména by se dosáhlo stálé divácké soustředěnosti, která byla chtě nechtě přestávkou a některými popisnými situacemi narušována.
Chválím-li však herecký vklad, musím současně vysoce zkritizovat deprimující vnější obal – složku výtvarnou. Moderní, dalo by se říci až life-styleová hra, tematicky zacílená na „horkou“ současnost, přímo volá po tom být výkladní skříní high designu, současných interiérových dekorací a technologií. Manželé Houlliérovi sice neptaří k nejvyšší vrstvě, ale jako typičtí představitelé střední třídy by věnovali vybavení svého domova jistě více pozornosti, vkusu a peněz, než jak je prezentuje výtvarnice Jitka Moravcová. Nemluvě o tom, že paní domu je sama umělkyní, tedy člověkem s nadstandardním estetickým vnímáním. Jen těžko si lze představit, že žena, která se rozplývá nad Oskarem Kokoschkou, si do místnosti postaví tři různě barevné sedačky (jasně zářivě červenou, modrou a zelenou) a všemožně pestré stolky, které i na dálku zastupují mobiliář gigantického řetězce IKEA. K zbytečnému nadužívání IKEA sestav na českých jevištích zaznělo mnoho negativních hlasů, ale spojení nábytkové konvence s přebujelou barevnou paletou, to tu snad ještě nebylo. Boční šedivé desky dokládají snad jen neschopnost scénografky vzdát se sametových výkrytů kukátkového typu divadla. Jak si interpretovat zadní kašírovanou cihlovou stěnu, podotýkám stěnu interiéru, na to se mi přijít nepodařilo. Jediným dekorativním ozvláštněním pokoje je poněkud solitérně stojící dřevěná africká rituální plastika, která má odkazovat na zájem Veroniky o problematiku třetího světa. I ta však působí spíš jako snaha scénografky nějak zaplnit prostor jeviště. Způsobem, jakým je poté plastika brána do hry, jen znelogičťuje charakter a chování postav. Umělkyně Veronika nejprve soptí nad pozvracenou knihou o umění, posléze přejde s naprostým klidem to, když si návštěvník pověsí na sochu sako, později na ni dokonce sama odkládá sandály, jindy však se zoufalým výrazem sleduje, jak se host o sochu náhodně opírá. Chaotickou výpravu nezachránily ani kostýmy. Nejde sice o vyložený nevkus a necitlivost k charakteru postav jako v případě prvním, ale i ty mohly (a měly) být daleko nápaditější a „šik“. Výtvarný marasmus na mě působil, jako by Jitka Moravcová poskládala výpravu z toho, co dům (hypermarket) dal. Herecky nápadité inscenaci to v mých očích velmi uškodilo.
Horácké divadlo Jihlava – Yasmina Reza: Bůh masakru. Režie Petr Palouš, dramaturgie Marie Procházková, výprava Jitka Moravcová. Premiéra 11. prosince 2010. Psáno z reprízy 7. 2. 2012 v Žižkovském divadle Járy Cimrmana v Praze.
Žižkovské divadlo Járy Cimrmana bylo a je pro Jihlavské provizorním domovem po tři dny. Po úterním Bohu masdakru a včerejším příběhu ze severských lesů Mika Waltariho Čarodějka, nabízí dnes – ve čtvrtek 9. února od 19 hodin drama s detektivní zápletkou Ubohý vrah od Pavla Kohouta v režii hostujícího Pavla Palouše.
Komentáře k článku: Výtvarný masakr z Vysočiny
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
