Vyznání Městskému divadlu Brno
„Pro inteligenty je Mahenova činohra, pro lidi Divadlo bratří Mrštíků,“ říkalo se v šedesátých letech v mém
rodném městě. Městské divadlo Brno navázalo na tradici mrštíkovců a zachovalo si pověst, že je pro lidi.
Ani náročné obecenstvo však neignoruje. Okusil jsem jako autor spolupráci s oběma brněnskými soubory
a vím i jako divák, o čem mluvím.
Městské divadlo má daleko širší záběr než Mahenka. Činoherní soubor se mi do paměti vepsal jak před lety Feydeauovým Broukem v hlavě, tak nedávno Hawdonovou Dokonalou svatbou, ale vedle frašek umí i veselé studentské retro s písničkami pod názvem Škola základ života, které mají na svědomí Jaroslav Žák a Hana Burešová, anebo z dílny téže režisérky scénickou variaci na Dumasovy Tři mušketýry. Na repertoáru mělo a má klasiku, a to jak standardně nasazovanou a u diváků oblíbenou, třeba Shakespearovo Zkrocení zlé ženy nebo Čechovovy Tři sestry, tak velmi vynalézavě vybranou a zřídka uváděnou, například Corneillova Cida nebo před časem Calderonovo Znamení kříže. Obzvláště rád si vybavuji uvedení Stoppardovy Arkádie. Patří k mým nejoblíbenějším současným hrám, ale málokdo se odváží předložit divákům její složitý příběh a náročné dialogy. V Městském divadle mi nabídli její úctyhodné provedení a nevšední zážitek. Evelína Kachlířová v ní skvěle hrála mladičkou, geniálně nadanou znalkyni matematiky a fyziky Thomasinu. Nedá se zkrátka říci, že by existoval činoherní žánr, na který by v Městském divadle zapomínali nebo na který by si netroufli.
Kromě šéfa Stanislava Moši se mezi činoherními režiséry objevují hosté, kromě již zmíněné Hany Burešové třeba Roman Polák nebo Petr Kracik. Nedivím se, že se do Městského divadla s chutí vracejí. Čeká na ně soubor, o kterém bych nejraději napsal, že je vzácně vyvážený, kdyby to slovo nebylo zprofanované. Počínaje dámami Zdenou Herfortovou a Irenou Konvalinovou až k Aleně Antalové, Haně Holišové, Lence Janíkové, Markétě Sedláčkové, Ivaně Vaňkové nebo Pavle Vitázkové, jde vždy o sóĺistky schopné vyrovnat se s jakýmkoli úkolem v oboru a přísně pojaté oborové meze nadto suverénně překračovat. Pokud se týká pánů, vděčně si připomínám Jana Apolenáře, Vojtěcha Blahutu, Martina Havelku, Michala Isteníka, Ladislava Koláře, Jana Mazáka, Karla Mišurce a Viktora Skálu, které jsem měl příležitost a čest sledovat při spolupráci, zatímco Milana Němce nebo Petra Štěpána jsem obdivoval zatím jen z diváckého místa v hledišti.
Vedle činohry pěstuje Městské divadlo muzikál. Pamatuji se, že jsem první výhonky muzikálové tvorby na této scéně hodnotil s obavami, zda se žánr, který podle názoru některých odborníků už ve světě kulminoval a dožívá, ujme ve městě čítajícím na rozdíl od muzikálových metropolí pouze přes tři sta tisíc obyvatel a slynoucím spíše konzervativními diváckými sklony. Dnes je muzikálový ansámbl Městského divadla prvořadé a navíc velmi úspěšné těleso, které nemá v České republice rovnocennou konkurenci a které se stalo spolehlivým a důvěryhodným partnerem pro zahraniční majitele autorských práv a jejich agentury. Tito reprezentanti nejproslulejší světové muzikálové tvorby dovolují v Brně soustavně uvádět tituly, které provázejí náročné a nesmlouvavě vyžadované kvalitativní požadavky a předpoklady, jimž zdaleka ne každé evropské hudební divadlo dokáže vyhovět. Tak jsem na jevišti Městského divadla mohl vidět a slyšet slavný muzikál Mary Poppins autorů P. L. Traversové, R. M. Shermana, R. B. Shermana, J. Fellowese, G. Stilese a A. Drewa stejně jako Chicago F. Ebba, B. Fosse a J. Kandera nebo Jekyll a Hyde, který na námět románu Roberta L. Stevensona napsali F. Wildhorn a L. Bricusse. Všechny tři inscenace sklidily zasloužený ohlas kritiky i obecenstva a představují vrchol dosavadního úsilí Městského divadla v tomto směru, a to nejen pro dokonalé provedení, ale i pro samu dramaturgickou volbu orientovanou nikoli na lesklý a okázalý povrch, nýbrž na lidsky závažné téma.
Muzikáloví herci přitom netvoří výhradní specializaci, uplatňují se i v činohrách a členové činoherního souboru naopak v muzikálech. Jako muzikálovým hrdinům a hrdinkám jsem v Městském divadle tleskal Aleně Antalové, Radce Coufalové, Ivaně Skálové, Světlaně Slovákové, Ivaně Vaňkové, Petru Gazdíkovi, Dušanu Vitázkovi stejně jako ostatním hvězdám souboru schopným a ochotným úspěšně převzít velkou roli i nastoupit v company, jak se teď odborně říká sboru. Jejich herecké, pěvecké i tanečně pohybové vybavení je na znamenité úrovni a dokáže kompenzovat občasnou naivitu nebo povrchnost některých vnějškově atraktivních muzikálových libret. Mladičká Andrea Březinová, která se stala členkou Městského divadla v roce 2010, zůstane pro mě navždycky skvostnou a nezapomenutelnou Divou Bárou ve stejnojmenném Štědroňově a mém muzikálu.
Když se Národní divadlo v Brně zbavilo zpěvohry jako žánru ne zcela odpovídajícího vznešenosti tamního stánku, převzal šéf Městského divadla její členy a otevřel jeviště jejich oblíbenému a dobře navštěvovanému umění, aniž se obával, že si uškodí na pověsti. Je pravda, že leckdo nad operetou ohrnuje nos. Sám sice nepatřím přímo k operetním fanouškům, ale například inscenace slavné Mam’zelle Nitouche v režii Gustava Skály a s alternujícími Radkou Coufalovou a Johanou Gazdíkovou v úloze Denisy de Flavigny a Milanem Němcem a Igorem Ondříčkem v roli varhaníka Celestina mě potěšila, a to i tím, že nestonala operetními manýrami. Herečtí představitelé ji naplnili soudobým prožitkem a humorem. Přední členové zpěvohry jako Hana Kovaříková, Lenka Bartolšicová nebo Miloslav Čížek a Jiří Mach se naopak stejně platně vyskytují v muzikálových a činoherních rolích.
Městské divadlo není odkázáno jen na šéfovy režie a na hostující režiséry. Petr Gazdík a Stanislav Slovák, oba vynikající herci, nabyli kromě praxe i řádného režisérského vzdělání a odvádějí nikoli takzvané herecké režie, nýbrž inscenace, které snesou přísná kritická měřítka. Dostávají úkoly nikoli snadné, nýbrž profesionálně náročné a srovnatelné s jinými. Druhý z této režisérské dvojice přitom tvoří složku plodného domácího autorského kolektivu spolu s dramaturgem Janem Šotkovským a hercem Petrem Štěpánem. Ostatně nové a vesměs velmi ambiciózní autorské projekty dodává sám šéf jako libretista, hudbu mu k nim píše Zdenek Merta.
Jako nadšený návštěvník brněnského Divadla u stolu a Buranteatru se s herečkami a herci Městského divadla často setkávám na těchto alternativních scénách, kde pohostinsky předvádějí svůj široký rejstřík umožňující autentický herecký projev na krátkou vzdálenost metr dva od obecenstva, a prozrazují záviděníhodný smysl pro zcela odlišný typ divadla, než ztělesňuje jejich mateřská scéna.
Někteří lidé vyznávající náročné estetické normy říkají o Městském divadle Brno, že je bulvární a že divákům nadbíhá. Zajisté, šéfovi Mošovi jako každému řádnému divadelnímu principálovi není lhostejné, kolik vyprodaných repríz jednotlivé tituly zaznamenají. Záleží mu na tom, aby se představení obecenstvu líbilo. Je to ředitelova špatná vlastnost?
Jsem nepochybně jako autor spolupracující po léta s tímto divadlem silně zaujatý, ale přesto cítím povinnost a právo bránit jej proti výčitkám komerčnosti. Našel jsem a zažil na repertoáru Městského divadla četné texty, které se o přízeň obecenstva ucházely ostrým dramatickým konfliktem a často i vyzněním, jež ani vzdáleně nebylo vemlouvavé. Ostatně i sama systematická a programová spolupráce s novými autory a na nových textech, která je výrazným rysem Mošova usilování, výmluvně vyvrací podezření, že by jako šéf kráčel jen osvědčenými cestami.
V Městském divadle i ve veřejnosti je například známo, že se spolu s Milošem Štědroněm snažíme o českou podobu hudebního divadla a při veškerém respektu k úspěšným Američanům od nich neopisujeme; bylo by trapné zkoušet jejich poetiku očíhnout, když je na nás poznat, kdo jsme. O přízeň publika nežebráme; snažíme se o partnerský vztah k němu. Ne vždy se nám to daří, ale Stanislav Moša od spolupráce s námi nejen neupustil, nýbrž nás k ní nadále povzbuzuje.
Stejně se k nám chovají i členové jeho souboru, ať přinášíme návrhy a nabídky sebesmělejší a seberiskantnější. V Městském divadle vládne vůči autorům vstřícná atmosféra, která není v českých divadlech obvyklá. Herci i ostatní personál vyzařují chuť do práce a optimismus, a ta chuť není zdvořile předstíraná. Nejistý autor novinky plný pochybností o svém nápadu vstupuje do prostředí, které působí nejvýš příznivě, ba nakažlivě. Je v něm místo pro nejrůznější poetiky. Proto v něm mohou zdomácnět jak kusy navazující na zábavné lidové divadlo vábící diváky atraktivní barvitou látkou, tak přemýšlivé texty jitřící touhu po hlubším poznání člověka. Jestli se mi podaří uskutečnit některý z muzikálových plánů, které nosím v zápisníku, zamířím s ním opět do Městského divadla na Lidické ulici v Brně.
Komentáře k článku: Vyznání Městskému divadlu Brno
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Observer
Každá liška chválí svůj ocas…
Inu, takže se nelze Milanu Uhdemu ani diviti. Ale má pravdu, ony vychvalované muzikály jsou v MDB jen uřvané primitivní kousky, tedy věci pro lid. A Moša je skvělý divadelní šejdíř, vleze do zadku každému primátorovi, ať je už zleva či zprava a love, jak se říká penězům v Brně, z městského rozpočtu jsou….
26.12.2012 (22.17), , Trvalý odkaz komentáře,