VZPOMÍNKA – Františku Peterko

VZPOMÍNKA

Františku Peterko,

bylo Vám dopřáno devadesát roků, ale stár jste nikdy nebyl. Teď máte věk absolutní a vidím Vás na dosah obdivem k Vám a steskem po Vás. Při posledním setkání libereckém nohy, klouby, bývalé zlomeniny chrastily, vyztužované berlemi, ale duch, humor, nešedivé vlasy, přesnost hovoru, aroma vzpomínek – byly mladé, peterkovité.

Vzpomínám, jak Vám bylo šedesát, a že tedy konec, výpověď, odchod. Popadl mě šéfovský rapl – ztratíme velkého herce, na kterého se tak říkajíc chodí a kterého jsem měl v civilu i na jevišti rád. Tak jsme se o věc drásali v několika fázích: procházky po ulicích, zastavením v hospodě (byl antikrčemní typ), štrekou kolem přehrady, až nakonec v jeho bytě (nevídané; nikoho nezval). Po mnoha hodinách jsem ho zlomil, vysmál se jeho „stáří“ a udělal mu velkou radost – později pak přiznanou. A byl tam ještě dlouho a byl stále pohádkovější až po velkou legendu libereckou.

Osobitý klaun, sportovně řečeno srdcař. Smích a slzy ve výbušné směsi. Dělal jsem s ním třeba Petrucia ve Zkrocení: obstarožní staromládenec, směšný, smutný, místy trapný – dobyvatel leda na baterky. Hartusením maskoval slabost a trému. Křikem se k ní paradoxně modlil… Herec, který párvteřinovým přechodem po jevišti jako číšník v bufáči měl hurónský potlesk. Herec plačící dovnitř, cudnost sama. Pracovitý, přemýšlivý, přátelský, plachý až k osamělosti. Po dávné vztahové havárii zachumlaný až úzkostně před jakýmkoliv vanutím zjevené lásky.

Velká životní role komická a jímavá byla – jak neuměl stárnout – jak se tomu s jakýmsi studem bránil. Ta jeho bizarní a naivní hra s prvním nasazením brýlí na čtené zkoušce. Kradmé prohlížení skrání a slídění po šedině. Velké pěší udržovací túry. Vytrvalé cvičení v malém sklepním „fitcentru“ (3 × 3 m), které si zřídil. Ale stejně tak i zvídavost a lačnost po vznětech ducha a srdce…

Velký pro publikum, kolegy, dětské diváky i mne – František Krakonoš Peterka.

Miloš Horanský