Divadelní noviny > Kontext

Vzpomínka na Jirku

Jiří Josek zemřel 10. srpna. Jeden z nejlepších překladatelů z angličtiny, kterého tato země ve druhé polovině dvacátého a počátkem jedenadvacátého století měla. Působil také na Ústavu translatologie FF UK v Praze jako pedagog, sám některé své překlady režíroval v divadlech a v rozhlase. Založil a provozoval nakladatelství Romeo, v němž vydal dvojjazyčně téměř kompletní dílo Williama Shakespeara. Vydával tu ale i jiné texty. Od roku 1975 až do počátku devadesátých let byl redaktorem anglické a americké literatury v nakladatelství ODEON a překládal Saroyana, Kerouaca, Doktorowa. Přeložil také dvě desítky většinou současných her a stejný počet muzikálů.

Martin Urban, dramaturg v. v.

Moje vzpomínka na Jirku ale nemůže být čistě profesionální či pracovní. Byl mým nejstarším a nejbližším přítelem. Jiřího matka, Zdena Josková, dramaturgyně Československé televize od jejího vzniku až do počátku sedmdesátých let minulého století, kdy byla vyhozena, a později blízká spolupracovnice Ivana Vyskočila na slovutné LŠU v Josefské ulici, byla blízkou kamarádkou mých rodičů. Moje sestra a já jsme vyrůstali s Jirkou a jeho mladším bratrem Petrem (od roku 1990 elitním fotoreportérem Agentury Reuters, držitelem mnoha ocenění) doslova jako jedna širší rodina. Zejména díky naší chalupě ve Strážném v Krkonoších. Znali jsme se od předškolních let a měli se navzájem odmalička rádi. Vlastně s oběma bratry. Přestože jsme byli velmi rozdílní lidé – nebo právě proto, toť otázka, – byla naše vzájemná vazba pevná, téměř bratrská, ale bez oné soutěživosti, která k sourozenectví patří. Prostě čisté blízké přátelství. Od předškolních let až do Jirkovy smrti.

Jirka byl od mládí neuvěřitelně otevřený člověk, jeho důvěra v lidi, s nimiž se setkával, byla někdy ohromující. Působila na mnohé až jako naivita, ale naivní nebyl. Stejně otevřeně, jak k lidem přistupoval, je také dokázal odmítnout. Měl tak spoustu přátel, ale i mnoho uražených ne snad vyloženě nepřátel – řekněme nesympatizujících. A bylo to tak v mládí i dospělosti, v profesi i mimo ni. Také působil jako člověk pomalý, skoro líně se pohybující, vtipný bonviván, který se náhle střemhlav vrhl do bizarních akcí, recesí, známostí. Působil jako člověk sportu vzdálený. Zvenčí to tak vypadalo. Ale opak byl pravdou. Dokázal neuvěřitelně soustředěně a tvrdě pracovat. A sport? Od čtrnácti let jsme jezdili na lyžích za Bohemians a Jirka později za Humanitu, oddíl FF UK – sjezdy, slalomy, obřáky. Dotáhl to mnohem dál než my ostatní. Nevzdával se, riskoval a byl vlastně tvrdý. Docela půvabně to kontrastovalo s jeho jinak ležérním pohybem po světě.

Byli jsme dětmi šedesátých let

Se vším, co k nim patřilo. Na jejich počátku do nás udeřil Elvis Presley. A celý ten pocit uvolněnosti, neuvěřitelných novinek, plurality názorů, která náhle prorážela krunýř socialismu, Beatles, Rolling Stones, Bob Dylan, Donovan, jazz, Semafor… Spolu jsme jako pubescenti viděli v Divadle Na Slupi premiéru Jonáše a tingl tanglu. A taky Divadlo Na zábradlí, kde nás jako mladíčky nadchla Zahradní slavnost tak, že jsme si ji s kamarády předčítali na chalupě a váleli se smíchy. Později Činoherní klub, Divadlo za branou, majálesy, Ginsberg, bigbeatové koncerty všeho druhu, bitvy s policajty o dlouhé vlasy, holky, alkohol, toulání se stopem po vzoru těch chlápků z první beatnické knížky Říjen v železniční zemi, která jako zázrakem vyšla v roce 1963. Ten dotek beatniků a hippies nám nalinkoval prožívání doby na konci základní školy a po celá gymnaziální léta. Jirka se již v té době dostal do Anglie na výměnný pobyt. Kromě Scotta Gordona si z Velké Británie přivezl Kerouacovu knížku On the Road. Ležérní Jirka již tehdy četl Kerouaca v originále a cvičně si ho překládal do sešitu, který s sebou tahal do Krkonoš. Cílevědomě se připravoval na studium angličtiny a češtiny. Chtěl se dostat do středu a do smyslu toho, co jsme tehdy prožívali. On byl vlastně strašně cílevědomý a hlavně zvědavý. Šel za svým Kerouacem pomalu, ale naprosto jistě. Za rok jsme maturovali. V roce 1968 na jaře.

Svinská sovětská okupace nás změnila. Celá ta beatnická radost úplně zmizela. Čuměli jsme do hlavní děl a samopalů a neuvěřitelné převážně ruské tuposti, lepili plakáty, řečnili radikálně na náměstích a na podzim nastoupili do škol. Naše debaty zněly: zůstat, či nezůstat? Zůstali jsme.

Jirka dost zaníceně studoval, jezdil na lyžích, pronikal se mnou do společnosti herců na DAMU, intenzivně se zajímal o divadlo, překládal a začínal tlumočit. Na fakultě přeložil Hemingwayovu povídku, kterou mu díky kamarádovi otiskl Mladý svět. V roce 1975 ukončil studia a po krátké tlumočnické anabázi nastoupil do nakladatelství ODEON. S překlady Saroyana a Kerouaca v ruce. Nehotovými, ale rozhodnutý je prosadit a dodělat. Povedlo se mu to. Vlastně je jen málo věcí, které se mu nepovedly, i když za nimi šel jak buldok. Dokázal se od nezdaru rychle odpoutat novou aktivitou a také se poučit. S úsměvem pak pravil: Tak tohle už asi nikdy.

V angloamerické redakci ODEONu se sešli skvělí lidé, kteří v té době dokázali přes nepřízně a nepřátelství režimu vydat vynikající díla (mj. Jan Zelenka, Olina Špilarová). Jirka se na nich podílel překlady i redakční prací. Tracyho tygr, Na cestě, Ragtime jsou ty nejznámější. Málokdo ví, že poměrně dlouho pracoval jen na částečný úvazek. Onemocnění, které ho provázelo od poloviny sedmdesátých let, ho týralo střídavě více nebo méně.

Shakespeare

Shakespearolog Alois Bejblík přizval Jirku k práci na třídílném sborníku Alžbětinské divadlo, který začal vycházet počátkem osmdesátých let. Stal se iniciační postavou Jirkových divadelních překladů. Beaumontovu a Fletcherovu hru Králem být a nebýt přeložil Jiří do prvního dílu sborníku. Západočeské divadlo v Chebu si u Jirky objednalo překlad Saroyanovy hry The Cave Dwellers. V jeho tehdejším překladu, Divadlo svět. Popud k tomu vzešel od Zdenka Hedbávného a Jana Kačera, který hru režíroval. Premiéra byla 11. září 1982. Podobnou cestou a na stejném jevišti odstartoval v roce 1985 svou shakespearovskou překladatelskou dráhu Romeem a Julií. Alois Bejblík, který měl Romea přeložit, přenechal překlad jemu s tím, že by ho měl udělat mladý překladatel. Vstřícný Jirka se potkal se vstřícnými lidmi, kteří rozeznali jeho mimořádný talent a cit nejen pro převody prózy, ale pro divadlo jako takové, pro drama. Romea a Julii režíroval František Hromada. Romea hrál Michal Przebinda a Julii Bára Mílová. Bylo to poprvé v únoru 1985.

Od té chvíle vznikalo oněch čtyřiatřicet překladů Shakespeara a dalších desítek her a muzikálů. Neodpustím si v této souvislosti poznámku. Vědomou i nevědomou podstatou Jirkových převodů písňových textů v muzikálech je Semafor a textařské dílo Jiřího Suchého. Protože Suchého jsme milovali už na základní škole a „zkoušeli to podle něj“. Cítit je to často. A někdy mě to jako dramaturga až dráždilo, protože se mi tahle poetika k některým věcem, které v tomto žánru Jirka překládal, nehodila. Ale to jsme si vyříkali… a já zas nikdy nebyl znalec muzikálové problematiky. Jirka se něčím Jiřímu Suchému podobal i v gestu, mluvě, úsměvu, plachosti kombinované se skrytou urputností. Zkrátka, vzory z raného mládí mají obrovskou sílu.

Přestože překládal beatnickou poezii (Ginsberg, Ferlinghetti) a dále i prózu, v devadesátých letech postupně pomalu převládly jeho překlady divadelní nad prózou a všechno ostatní postupně začal přebíjet Shakespeare. Jiří začal učit, dokonce tři roky češtinu na Cornell University v Ithace, kam tento nejistý a neprakticky působící člověk odjel se ženou a třemi malými dětmi. Vrhl se do světa. Myslím ale, že bez Marie, manželky lékařky, by tyto situace těžko zvládal. A dokonce si troufám říci, že by bez ní těžko zvládal i své rozsáhlé dílo. Věděl to. Bavili jsme se o tom i v posledních měsících jeho života. Ostatně, na americkou anabázi hezky vzpomíná v rozsáhlém rozhovoru v Divadelních novinách z listopadu 2017. Po návratu vedl semináře překladu a historie překladu na Ústavu translatologie FF UK. Pokud vím, studenti ho měli rádi. A Jirka je skutečně nebral jen jako studenty. Nedokázal být neosobní pedagog. Vždycky se pečlivě připravoval. I tady ho často provázela nejistota, o kterou přišel až tváří v tvář práci. Jako herec, který trpí trémou, ale když vejde na jeviště, je po trémě a on má svou roli pevně v rukou.

Divadlo

V roce 1999 mi najednou sdělil: Zrežíroval jsem Hamleta u Bezručů. Vyvalil jsem oči: Ty?!! Proč jsi nic neřek? – No, já chtěl napřed vědět, jak to dopadne, a pak se teprve přiznat. Celý Jirka. Představení bylo mimořádné a objev mladého Krajča jako ideálního herce pro titulní roli rovněž. Ukázalo se opět, že ta obava, tréma až strach byly opravdové, ale zbytečné, protože přesně věděl, co dělá. A navíc…

Jiřího otec, také se jmenoval Jiří Josek, byl (dnes již dávno zapomenutý) divadelní režisér. Oba jeho synové ho prakticky nepoznali. Opustil je jako batolata a nikdy se o ně nezajímal. Existuje lepší reakce na takové dětské trauma než úspěch režisérský s vlastním překladem Hamleta, za něhož v témže roce obdržel Jungmannovu cenu? Ne. Právě tam nahoře dostal asi druhou… od Sigmunda Freuda.

Co ještě dodávat? Možná to, že Jirka založil nakladatelství Romeo. Byl to trochu rodinný podnik se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. Radost a stres. Peněz nemnoho. Kromě svých dvojjazyčných překladů Shakespeara vydával i překlady jiných. A také neobvyklou původní prózu. Když tak stál u svých stánků na knižních veletrzích, působil jako obrozenecký nakladatel. Hrdě a chudě. Jednou jsem mu to řekl a on mě poslal tam, kam se občas posíláme. Pak zaváhal, usmál se a řekl, že je to smutný, ale mám prý pravdu. Nicméně to byl vnější provozně-technický pohled. Ve skutečnosti je to skvělé a neobyčejné dílo.

Postupně se Jirka stal dnes už vlastně jediným překladatelem Shakespeara vedle Martina Hilského, kterého divadla hrají. Jirka s takříkajíc mediálně mnohem známějším Hilským nikdy nesoupeřil. Měl o překladu jinou představu, jiný pohled na interpretaci, asi mnohem větší smysl pro napětí, dramatičnost, protikladnost v každém verši. Pro neučesanost a autentičnost. Martin Hilský měl zase jiné kvality. Nicméně stáli a stojí tu vedle sebe a někdy i proti sobě. A je to pro české divadlo nesmírně dobré.

Nechápu, jak tento můj celoživotní kamarád, s nímž jsem se stýkal osobně, pracovně, rodinně, stihl přeložit tolik současných textů, režírovat a vidět inscenace svých překladů snad ve všech divadlech v České republice. Myslím, že mezi divadelníky a kritiky není asi nikdo, kdo by tak dobře znal soubory, režiséry, dramaturgy napříč celou zemí. Od Chebu přes Plzeň, Prahu, Liberec, Budějovice, Zlín, Hradiště, Brno, Ostravu až po Český Těšín. Od činoher po muzikálovou scénu. Jeho zájem o dramatické umění ho přivedl jako režiséra i do rozhlasu, titulkoval většinu shakespearovských inscenací z BBC, přenosy do kin z cyklu NT Live. A současně se snažil dokončit kompletní soubor překladů Shakespeara. Jeho nasazení a tempo se zrychlovalo. Loni na podzim mi jen tak mezi řečí řekl: Já už přesluhuju. Ptal jsem se, jak to myslí. No, já už asi měl bejt pod drnem, pravil zlehka jen tak mimochodem. Opáčil jsem mu, že je vůl. Zasmáli jsme se. Ale… jeho chronické onemocnění, které zvládal s pomocí své ženy, o němž prakticky nikdo kromě nejbližších nevěděl, se na jaře proměnilo ve zhoubnou a konečnou rakovinu.

Zemřel doma, za péče svých bezvadných dětí, manželky a bratra. Někdo se ho kdysi ptal, jestli se bojí smrti. Jirka řekl, že ano, ale že daleko víc je na ni zvědavý. Nebyl jsem u toho, ale vím jistě, že opravdu byl. Naprosto otevřená, upřímná, neagresivní a nakažlivá zvědavost byla jeho životním i pracovním motorem. Smutné je, že se mu tam nedá alespoň zavolat.

P. S. A ať to nekončí tak smutně… Před lety jsme slavili silvestra na chalupě Joskových ve Sklářích nad Vimperkem. Bývala to šumavská osada s pár domy, jedním kravínem a domkem pro obsluhu. Kravín po roce 1990 spadl, ale domek zůstal. Podnikavý chlapík z Vimperka jej přetvořil ve veřejný dům. Pro Němce. Onoho silvestra moje žena prohodila, že by ráda věděla, jak to vevnitř vypadá. Jirku to nadchlo, protože sám byl ještě zvědavější. Vypravili se tam. Jirka vzal s sebou objemnou igelitku. Zaklepali jsme na dveře bordelu a otevřel vyhazovač jako od Lady. Mé ženě sdělil, ať okamžitě vypadne, a Jiřího pozval dál. Jirka ho chvíli přemlouval, že by chtěli oba, jen na kafe, ale ranař byl neoblomný. Tak mu Jirka předal jen tu igelitku, ať to děvčatům dá. Co to je? houkl vyhazovač. Asi deset výtisků dvojjazyčného Evžena Oněgina z mého nakladatelství Romeo. Jsou to Rusky nebo Ukrajinky. Ať maj holky alespoň co číst, odvětil Jiří. Vyhazovač to převzal a neúspěšní zvědavci odešli.

• Autor: DN
• Publikováno: 1. října 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Vzpomínka na Jirku

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ