Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Jedna velká kapitola skončila

Poté co Nika Brettschneiderová a její manžel Ludvík Kavín podepsali Chartu 77, a tím ztratili možnost pracovat ve vlasti, využili nabídky rakouského spolkového kancléře Bruna Kreiského pro režimem pronásledované osoby a vystěhovali se do Vídně. Tehdy ještě nalézt práci na Západě nebylo tak těžké, jako je tomu dnes, a tak se pracovníci rakouských imigračních úřadů divili tomu, že si nechtějí vystavět onu „správnou“, tedy jistou občanskou budoucnost, kterou jim (jako ostatně každému, kdo žádal o azyl) na pracovním úřadu nabízeli. Podivovali se, že chtějí dělat – navíc jako cizojazyční cizinci – něco tak nejistého, jako je divadlo. Nika se k těmto lákadlům tehdy vyjádřila v tom smyslu, že v tom případě jsme mohli klidně zůstat v Čechách…

Nika Brettschneiderová. Foto archiv ČT

A tak jezdili (i se synem Jakubem, který v některých jejich představeních také vystupoval) ve zvolna se rozpadajícím VW-busu Evropou (Belgií, Německem, Francií, Rakouskem). Vystupovali na festivalech ve Štrasburku, Osnabrücku, Dijonu, Freiburgu, Lyonu i Paříži. Přes Španělsko dokonce dorazili až na festival v portugalském Coimbry, což už byl výkon – pro automobil i oba divadelníky. Také tam – a to i ve srovnání s dobře subvencovanými divadly – sklidili úspěch. Tehdy ještě ani nevěděli, že něco takového jako subvence existuje.

Zavítali také do Švýcarska, kde hráli v různých po zemi roztroušených alternativních kulturních centrech. Spolu s kamarádem Karlem Gelnarem, bývalým hercem Budyšínského lužickosrbského souboru, zajímavým literátem, básníkem a toho času lesníkem, jsme je poznali v Oltenu. Zjevením pro nás tehdy byli i „Plastici“, kteří se v jedné z inscenací objevili a posílili nás v přesvědčení, že se v Československu něco děje. Karla nadchli Nika s Ludvíkem tak, že speciálně pro Niku napsal a pak s ní a Hansem Rösnerem zrežíroval pantomimu Entfremdung/Odcizení. Já vytáhl ze šuplíku hříčku Ihr hättet ruhig zu Hause bleiben können/Klidně jste mohli zůstat doma, kterou jsme si vedle jiných textů vymyslili pár let předtím s mou zesnulou ženou Helenou.

Nika Brettschneiderová v úvodu hry Jiřího Koláře Jáma (Theater Brett, Vídeň). S manželem Jiřího Koláře považovali za patrona svého uvažování o umění a o divadle. Foto archiv Theateru Brett

Zkoušelo se na různých místech, mimo jiné i v – opět legendárním – divadélku Heleny Kořínkové v Bielu, kde samozřejmě Compagnie Brettschneider (jak si skupina, která si zvala i hosty, tehdy říkala) rovněž vystupovala. Premiéra byla v Curychu, v malém divadle nedaleko Schauspielhausu „Stok“. To už měla skupinka za sebou premiéry inscenací Světlo světa a Jáma od Jiřího Koláře, Kmen Jiřího Boreše, vlastní produkce Jeee, a dokonce Handkeho Das Mündel will Vormund sein. Těměř všechny tyto inscenace vznikaly „za pochodu“.

Obě aktovky přenesli Nika s Ludvíkem do svého nového divadla Brett ve Vídni, které se jim podařilo – byť za odborné pomoci a také finanční podpoře města – vybudovat doslova vlastníma rukama z bývalé továrny na nábytek v blízkosti Mariahilferstrasse. Tam vzniklo do letošního roku, ve kterém Nika Brettschneider po těžké nemoci zemřela, téměř 150 (slovy sto padesát!) produkcí. To vše vedle dalších činností (workshopy, hostovačky, organizace divadla). Řadu titulů napsali Nika s Ludvíkem, velkou část spolu či jednotlivě také režírovali a ve většině z nich i hráli. Vyjmenovat je všechny nelze – charakteristické ale bylo, že vedle „zavedených“ děl jako Antigona, Král Ubu, Fyzikové či Romeo a Julie se na jejich jevišti objevily i tituly uváděné jen zřídka (Kandinského Žlutý zvuk, Apollinaireovy Prsy Tiréziovy, Pekelný stroj Jeana Cocteaua).

Výjimečné postavení mělo jak uvádění českých autorů (Goldflam, Havel), tak autorů rakouských. S některými z nich je pojilo i osobní přátelství: konkrétně s Ernstem Jandlem (Ernst Jandl pro všechny, Odjinud) a především Friederike Mayröcker (Nada. Nic.), která byla tehdy žhavou kandidátkou na Nobelovu cenu. Získala ji sice jiná rakouská autorka, to však nic nemění na výjimečné kvalitě Mayröcker, a především na schopnosti Niky a Ludvíka orientovat se v novém prostředí. To ostatně doložilo i nadšení Mittererovo z uvedení jeho hry Mein Ungeheuer (v Česku uvedeno pod trochu zavádějícím názvem Moje strašidlo).

Později, po devětaosmdesátém roce, se dokázali zorientovat i ve staré vlasti. Znovu navázali kontakty s divadlem Husa na provázku. Divadlo se otevřelo i dalším režisérům. Nika navíc začala vyučovat na JAMU. Důraz na tělesný projev, který patřil k výrazovým prostředkům Brettu, byl samozřejmě také výsledkem skutečnosti, že se oba divadelníci ocitli mimo rodný jazyk. Jeho spojení s klasickou činohrou však začalo být právě v devadesátých letech aktuální, a to i v Česku.

Nika nadále hrála v Brettu, a v Brně byla dokonce jmenována profesorkou. Pracovala prakticky do posledních dnů svého života. Zemřela s koncem semestru. Na vzpomínkovém večeru v Theater Brett, který uspořádal Ludvík Kavín a konferoval jeden ze spolupracovníků divadla Christoph Prückner, se sešla řada osobností s tímto divadlem spojených. Nešlo jen o sentimentální setkání a vzpomínání – v umělecké části večera se svými písničkami vystoupila například současná členka souboru Švandova divadla a nástupkyně Niky na katedře na JAMU Andrea Buršová a další „bývalí“. Byl to hezký způsob rozloučení a zároveň připomínka toho, kolik lidí divadlo Brett ovlivnilo, s kolika lidmi se tito dva „cizinci“ dokázali spojit.

Ve druhé půlce večera následoval sestřih filmové dokumentace některých produkcí. A především byla prezentována kniha Nika Brettschneider und ihr Theater Brett, kterou obzvláště za pomoci Andrey Buršové (jež o tomto divadle napsala svou dizertaci) sestavil Ludvík Kavín. V ní se lze o divadle dočíst více. Ačkoli spolek Theater Brett přetrvává a jeden ze synů (Lukas) a otec Kavín s ním zůstávají ve spojení, je jasné, že jedna velká kapitola skončila. Jakub Kavín přivádí do divadla v novém roce svůj soubor Archa, se kterým už několik let pracuje.