Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Vzpomínky antihrdiny (No. 3)

Pokračujeme s ukázkami ze vzpomínek herce a bývalého uměleckého šéfa Divadla na provázku a HaDivadla a vedoucího Studia Marta, jež právě dnes vycházejí v nakladatelství Barrister a Principal. (Předchozí díly nejdete v  rubrice Paměti-záznamy-a-deníky nebo v sekci Seriály a blogy.)

Šéfovský chlebíček aneb Zač je toho loket

Odpoledne mne ředitel Šeda v doprovodu personálního referenta zavedl do Domu umění, sídla Divadla na provázku, aby mě představil souboru.

Stáli jsme před podivně ztichlými, nasupenými mladými lidmi. Ředitel, s elegantně přehozeným zimákem jen tak přes ramena, suše oznámil: Na základě rozhodnutí zřizovatele Státního divadla, Jihomoravského krajského výboru, uvádíme dnes do funkce uměleckého šéfa Divadla na provázku soudruha Jaroslava Tučka, kterého jistě všichni znáte. O slovo požádal váš dosavadní šéf a dramaturg Petr Oslzlý. Petře…

Odvolaný šéf přečetl rezoluci, kterou jsem četl dopoledne u personálního referenta, a potom dodal: Když zřizovatel tyto naše závažné důvody nechápe, musíme jeho řešení respektovat, aby nebyl ohrožen chod divadla. Chápejme instalaci šéfa jako nutné zlo. I nadále zůstávám ve funkci dramaturga, takže se dáme zase do práce!

Ředitel podal Petru Oslzlému ruku, popřál souboru další úspěchy, požádal personalistu, aby mne seznámil s prostory divadla, a odešel.

Nejraději bych se vytratil také, ale ujal se nás dramaturg a vodil nás ušmudlanými místnůstkami, špeluňkami, sklepeními, schodišti i zaprášeným hracím sálem. Všude bylo plno divadelních propriet — rekvizit, kostýmů, dekorací, praktikáblů, židlí, stolů, papírů, hader, štendrů a reflektorů.

Personalista odešel a já ještě chvíli postával v pracovně vedení. Stál jsem před plochou vývěsky hracího plánu jako břízka v husté smrčině a všichni se tvářili, že tam nejsem. Postupně se vytratili, zůstal jsem v pracovně sám.

Obhlížel jsem kancelář. Tři pracovní stoly plné složek, papírů, pravítek, propisek, dva z nich sražené k sobě. Na každém telefon. Třetí ze stolů byl ukryt za skříňovou bariérou. U každého stolu židle, každá jiná. U stěny dvě štelářové skříně bez dveří, plně zarovnané šanony. Za mými zády hobrová tabule vklíněná mezi skříně, na ní sloupce pojmenované Leden, Únor, Březen… Sloupce rozdělené políčky na jednotlivé dny, v některých políčkách nastrkané papírové nudličky, štítky, na nich názvy titulů repertoáru. Roční hrací plán jako na dlani. Jednoduché, chytré, přehledné. Jeden štítek jsem povytáhl, bylo na něm napsáno Jako tako. Usmál jsem se, vrátil tuhý proužek papírku zpět a odešel.

U večeře se mě ptala žena: Tak jak si přežil? Holky z náboru říkaly, že to bylo strašné.

Těch neznám slov, jež řekl bych a plakal… Fráňa Šrámek.

Tak se jim na to vykašli!

Proč, Kátěnko, mě to začalo bavit…

Druhý den jsem stepoval v předpokoji ředitelské kanceláře Státního divadla. Sekretářky klopily oči a předstíraly usilovnou práci. Ředitel vykoukl ze dveří: Járdo, co vy tu? A tak brzy po ránu, jdete za mnou?

Ano, řediteli.

Tak pojďte dál. Maruško, dva čaje, máme vzácného hosta!

Vešli jsme do pracovny. Tak, Járdo, sedneme si na to.

Já, řediteli, vestoje.

To bude tak rychlé, Járdo? No dobře, tak spusťte, ať to máme za sebou!

Řediteli, kde budu mít svou pracovnu?

Karel Šeda se za ředitelským stolem napřímil a udělal grimasu odpočívajícího jezevce. Díval se na mě dlouho, dlouho.

Járdo, a kde bys ji měl mít? No přece v Provázku! Jsi jejich šéf, tak musíš být s nimi. Nebo chceš snad tady sedět se mnou?

To nemyslíte vážně, řediteli, nebo že byste byl až takový novátor? V kanceláři Provázku není místo pro další židli, natož pro stůl. Kam si dám věci potřené pro řízení, písemnosti, výkazy, příkazy od vás? Kde budu vypisovat hlášení o stavu souboru…

Ale to je princip provozního modelu Provázku, soudruhu šéfe. Musíte se tam nějak popasovat.

Vy chcete, aby mě zabili.

Šéfe, to je vážné, co říkáte. Vy to tak vidíte?

Vy ne, řediteli?

Tak to budeme muset řešit, šéfe. Máte nějaký návrh?

Mohl bych mít nějakou místnůstku v prostorách Mahenky…

Tak to nepůjde. Nebudou tě tam chtít… Chodili by jim po Mahence Provázci a ty oni nemusí. Znáš to, Járdo, ne?

Tak něco tady, ve správní budově…

Tady je všechno plné. To by se muselo něco zrušit. No nic, soudruhu šéfe, budeme to řešit.

Den co den jsem v Mahence zkoušel ve Večeru tříkrálovém u režiséra Aloise Hajdy a vysedával ve své herecké šatně. Ale večer jsem chodil postávat do přeplněné Procházkovy výstavní síně v Domě umění. Namáčkl jsem se dle možností do sufit, díval se na představení a po očku dával pozor, abych nepřekážel hercům nebo technice. Byly to nádherné večery. Srdečně vysmátý, okouzlený i dojatý jsem odcházel z provázkovských produkcí. Doma jsem Kateřině sděloval své dojmy.

Jardo, vezmi mě s sebou… říkávala Káťa.

Musela bys někde stát a to by bylo trapné…

Copak ty tam nemáš svá šéfovská místa? Ostatní šéfové je ve svých budovách mají…

Provázek je Provázek, ani Oslzlý si nechodí sednout do hlediště… Jedině v představeních, ve kterých hraje a má nějaké sezení předepsané režií…

Než se vyřešilo mé čekání na pracovnu, přihodil se v Provázku hrůzný konflikt. Stál jsem před plánovací tabulí, prohlížel si ceduličky s názvy představení, povytahoval je ze žlábků a zase je zastrkoval. Do kanceláře vběhl rozzuřený režisér Scherhaufer, řval: Ty si nás došel zničit. Co si o sebě myslíš? Že máš takú moc, že nás možeš zahrdlit? Tak já ti to nedovolím, hajzle. To ťa radši zabiju! Popadl židli, rozpřáhl se s ní, sedačka prolétla kolem mé hlavy a zabodla své kovové nohy do stropu. Oddrolená omítka nám padala na hlavy. Režisér odtrhl židli od stropu a mrštil s ní do rohu místnosti. Zasyčel Čurák jeden zasratý, otočil se a odešel.

Stál jsem jako solný sloup. Vytřeštění Provázci nevěřícně zírali. Byli v kanceláři téměř všichni. Inspicientka Vidlařová řekla: Tak, mládeži, budeme pokračovat. Máte zkoušku, ne?

Herci se pohnuli a bez komentářů odcházeli. Jako poslední jsem bojiště opustil já, z vůle strany šéf…

Dlouho jsem chodil parkem za Domem umění, prsty si vyhrabával bílou omítku z vlasů a kapesníkem z očí.

Zamířil jsem ke správní budově Státního divadla, vešel dovnitř, vystoupal po schodech a zaťukal na dveře náborového oddělení. Žena Kateřina vyběhla na chodbu a vyděšeně šeptala: Prosím tě, co se to na Provázku stalo? Prý tě chtěli lynčovat. Je to pravda?

Ani ne, Kátěnko, spíš mě chtěli zabít. Přece jsem ti říkal, jestli si mě vezmeš, budeš to mít i s nárokem na vdovský důchod.

Nebylo by lepší se na milé šéfování vykašlat?

Zpráva o kolizi se Brnem šířila jako blesk. Kolegyně z Mahenky, herečka Zdena Herfortová, mne nabádala: Rozumíš, šéfovat divadlu je poslání, musíš teď vážit každé rozhodnutí!

Věhlasný choreograf Pokorný říkal: „Neunáhluj se, musíš počkat, až dospějí, věř mi, ta doba přijde.

Umělecký šéf olomoucké činohry Svatopluk Matyáš neváhal přijet a na lavičce v parku mi radil: Musíš vydržet. Začátky jsou vždycky těžké. Co tě potkalo, je hrozné, ale musíš dělat, že se nestalo vůbec nic. A v žádném případě neodcházej z funkce, jinak tě vmanipulují do role kata Provázku, protože ten, koho tam pošlou po tobě, bude mít důvod je zlikvidovat. Jednou tě všichni ocení, i Provázek.

Zřejmě se opravdu nestalo nic. Ředitel, personalista Ota Řídký, ba ani jinak vždy bdělý pracovník útvaru pro zvláštní úkoly přede mnou o konfliktu s režisérem Scherhauferem neutrousili slovíčko… Začal jsem věřit, že jsem vlastně v inkriminovaný den v Provázku vůbec nebyl.

V herecké šatně mě při líčení oslovil kolega Meister, představitel starých fešáků, pán, co se mnou ve volných chvílích hrával šachy: Mladý muži, věřte, je mnohem snadnější být hrdinou tragédie na jevišti než v životě. Naučíte se text, zvládnete aranžmá, v roli se vyžijete a nakonec v ní umřete. Třeba vás zapíchnou. A protože jste dobrý herec, diváci vám nadšeně zatleskají… Kolik že máte roků do penze?

Vzpomněl jsem si, jak před časem, při natáčení seriálu Slovácko sa nesúdí, vyprávěl slovenský herec Dočolomanský o tom, že je zrovna v trestu, protože se dostal do hádky s předsedou stranické organizace a trochu ho vyliskal. Výpověď nedostal, protože se ho celý soubor zastal, ale z divadla odešel ten červený zasran a sám. Lidé ho v divadle nechtěli…

Pan Meister odešel na scénu, zůstal jsem v šatně sám.

Ze zrcadla se na mě zle mračila vlastní tvář. Zeptal jsem se jí: Pověz, co je vlastně smyslem života?

Zrcadlo se zamlžilo, začal vát vítr, po louce se šoural poutník, šantala se vznesl do oblak, zrcadlo přineslo jeho tvář, bože můj, vždyť je to starý pan Labydé, inspicient z ostravského Divadla Petra Bezruče, okultista, tvůrce mého horoskopu. Jeho bezzubá ústa šišlala: Smyslem života je služba druhým, člověk by měl být užitečný, zanechat na světě výraznou stopu.

Mlha houstla, rozpláclý nos, dobrácké oči se ztrácely.

Nezoufejte, pane kolego, horoskopem máte dáno, že se stanete úspěšným, budou se vám dařit díla neuvěřitelná.

Pane kolego, pane kolego… Prosíráte výstup, probuďte se a leťte na scénu, na scénu, pane kolego! Mám volat lékaře?

Ne, ne, pane Labydé, zvládnu to sám…

Kolega Meister se tvářil poněkud ustaraně.

Dva dny nato řekla žena Kateřina: Jardo, po divadle se povídá, že ses pomátl, že si zralý na raplhaus…

Vzpomínky antihrdiny aneb S Provázky, Hady a Martou vydává právě dnes brněnské nakladatelství Barrister a Principal

/Pokračování 7. prosince/

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 3. prosince 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Vzpomínky antihrdiny (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ